Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko po ruské invazi mohutně investují do obrany. Nové zbraně ale samy o sobě silnou armádu nevytvoří. Visegrádu stále chybějí lidé, infrastruktura i některé klíčové schopnosti.
Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko procházejí náročným a nákladným procesem. Nahrazují své arzenály ze sovětské éry a obnovují ozbrojené síly, které desítky let zanedbávaly. Přezbrojování ale jim ale strategickou autonomii nepřináší. Země jsou závislé na zahraničních dodavatelích, trápí je nedostatek lidských kapacit a mají mezery ve vlastních schopnostech.
Pro země Visegrádu je důvěryhodná obrana neoddělitelná od NATO. Do nové éry ale vstupují z výrazně odlišných pozic. Polsko přezbrojuje mimořádnou rychlostí a v nebývalém měřítku, zároveň však velkou část budoucích vojenských schopností staví na amerických a jihokorejských technologiích. Česko má ambiciózní plány modernizace, stále mu ale chybějí vojáci, infrastruktura a plně operační těžká brigáda. Slovensko si zachovalo cenný zbrojní průmysl zaměřený na výrobu munice, zároveň se však v ochraně vzdušného prostoru, zpravodajství a posilování svých sil spoléhá na spojence. Maďarsko přilákalo velké evropské výrobce, program vlády Viktora Orbána ale poškodily netransparentní privatizace, politicky napojené podnikatelské zájmy a oslabování důvěry spojenců.
Válka Ruska proti Ukrajině zároveň ukázala, že arzenál není totéž co fungující obranný systém. Připravenost vyžaduje také vycvičený personál, bezpečné dodavatelské řetězce, kompetentní administrativu, politickou kontinuitu a důvěru spojenců. Po desetiletích podfinancování se státy Visegrádu nyní musí přizpůsobit nejen novým zbraním, ale také realitě válčení ve 21. století.
Polsko: silná armáda ve výstavbě
Polské výdaje na obranu se za posledních šest let zvýšily téměř pětinásobně a blíží se 5 % HDP. Program vyzbrojování věnoval zvláštní pozornost posílení zranitelného Suwalského koridoru. Velké kontrakty se však automaticky nepromění v bojovou sílu. Ministerstvo obrany musí nákupy zvládnout, vycvičit posádky, vybudovat systémy údržby a doplnit vybavení darované Ukrajině.
Nový arzenál je záměrně mezinárodní. Spojené státy dodávají stíhačky F-35, systémy protivzdušné obrany Patriot a IBCS, raketomety HIMARS a vrtulníky Apache. Jižní Korea dodává tanky K2, houfnice K9, letouny FA-50 a raketové systémy Chunmoo. Součástí plánů je také jejich místní výroba a transfer technologií. Částečně šlo o otázku naléhavosti. Generálporučík Jarosław Gromadziński tvrdí, že evropští výrobci nedokázali dostatečně rychle nahradit stovky tanků a dalších systémů, které Polsko převedlo na Ukrajinu.
Modernizace ale zůstává nerovnoměrná. Bezpečnostní analytik Mariusz Marszałkowski ji označuje za „ostrovní modernizaci“. F-35 a Patrioty existují vedle zanedbaných námořních schopností a staršího podpůrného vybavení. Domácí průmysl navíc vstoupil do boomu nepřipravený. Po letech „kapkového přísunu zakázek“ mu chyběli lidé, stroje i vyspělé produkty. Problém zhoršují politické změny: státní podnik PGZ měl za 13 let dvanáct generálních ředitelů. Gromadziński proto volá po nadstranické „Ústavě pro bezpečnost“, která by dlouhodobé programy ochránila před volebními cykly a zjednodušila roztříštěnou strukturu velení. Polsko možná buduje nejsilnější armádu v regionu, podle Marszałkowského ale stále potřebuje přibližně dalších pět let, než bude schopné spolehlivě bránit své území bez rozhodující závislosti na podpoře spojenců.
Česko: ambice bez potřebných základů
V Česku po letech podfinancování armádě chybějí dostatečné zdroje, peníze, vybavení i personál. Podle posledního hodnocení země za posledních 20 let vynaložila na obranu přibližně o 600 miliard korun méně, než slibovala. Dokonce i v roce 2025 NATO vyčíslilo české výdaje na 1,85 % HDP, tedy pod minimální hranicí stanovenou Aliancí. O to výraznější je, že tato diagnóza se jen málo liší od hodnocení armády z roku 2015.
Důsledky se promítají do celých ozbrojených sil. Česku chybí personál, kapacity protivzdušné obrany, přesné zbraně dlouhého dosahu, zásoby munice, bojová podpora a infrastruktura vhodná pro příjem spojeneckých jednotek. 7. mechanizovaná brigáda, která má tvořit těžkou část armády, stále není dokončena, přestože byla jedním z hlavních cílů už v koncepci rozvoje z roku 2015. Výcviková zařízení zase ukazují na selhání administrativy. Přestože modernizace stála 1,8 miliardy korun, jejich kapacita a vybavení stále nejsou dostatečné. Priority se opakovaně měnily a nová bojová vozidla pěchoty možná budou muset být uskladněna daleko od svých útvarů, protože jejich garáže nebyly dokončeny.
Personál může být nejhůře odstranitelným nedostatkem. Obranný expert Zdeněk Petráš z Univerzity obrany již dříve poukázal na konkurenci civilního pracovního trhu, demografický pokles a rostoucí poptávku po technicky kvalifikovaných vojácích. „Silná ekonomika náboru nutně nepomáhá – právě naopak,“ říká. Jan Ludvík z Institutu politologických studií Univerzity Karlovy již před dvěma lety konstatoval, že generace, která zůstala v armádě po zrušení povinné vojenské služby, nyní dosahuje důchodového věku, zatímco armáda potřebuje více lidí než dříve.
Členství v NATO, zkušenosti z mezinárodních misí a menší závislost na ruských technologiích jsou skutečnými přednostmi. Pokud ale má Česko plnit svou současnou roli dopravního a logistického uzlu pro spojenecké síly, musí naléhavě modernizovat zanedbanou vojenskou infrastrukturu.
Slovensko: větší bezpečnost, hlubší závislost
Bratislava darovala Ukrajině stíhačky MiG-29 a systém protivzdušné obrany S-300 a následně přešla k náhradám kompatibilním s NATO: americkým letounům F-16 a vrtulníkům Black Hawk, německým tankům Leopard, švédským bojovým vozidlům pěchoty CV90 a izraelskému systému protivzdušné obrany Barak MX. Tyto nákupy snižují závislost na Rusku, zároveň ale vytvářejí dlouhodobou závislost na západních dodavatelích, servisních sítích a politické spolupráci.
Přechod vytvořil okamžitou bezpečnostní mezeru. Spojenecké letouny, včetně českých, polských a maďarských stíhaček, pomáhaly chránit slovenský vzdušný prostor, zatímco nasazení jednotek NATO kompenzovalo chybějící národní schopnosti. Slovensku stále chybí protivzdušná obrana dlouhého dosahu, satelitní průzkum a komplexní systémy zpravodajství, sledování a průzkumu. Pro zemi s 5,4 milionu obyvatel je taková závislost nevyhnutelná. Závažnější otázkou je, zda Bratislava zůstává dostatečně důvěryhodným partnerem, aby dostávala citlivé zpravodajské informace a rychlou pomoc. Nejednoznačný přístup vlády Roberta Fica k Rusku vedl partnery k větší opatrnosti. Slovensko a Maďarsko byly také zpočátku vyloučeny z jednání o regionální dronové zdi.
Slovensko má přesto vzhledem ke své velikosti silnější průmyslovou základnu, než by se dalo očekávat. Vyrábí houfnice Zuzana 2, taktické vozy, systémy pro odminování, ruční zbraně a především munici ráže 155 mm. Jeho specializované závody by z něj mohly udělat významného evropského dodavatele, rozšíření výroby ale omezuje omezená kapacita a tlak na veřejné finance. Bývalý velvyslanec při NATO Tomáš Valášek tvrdí, že řešení mezery v ochraně proti dronům vyžaduje „kombinaci investic do bojových vrtulníků, podzvukových letounů, dronů určených k ničení jiných dronů a sítě akustických a elektronických senzorů“.
Slovenské přezbrojování nahrazuje starou závislost na Rusku novou závislostí na Spojených státech a dalších spojencích v NATO. Tyto vazby ale nemusí být nutně slabinou: společné vybavení, výcvik a logistika mohou zlepšit interoperabilitu a zvýšit odolnost země – pokud domácí politické napětí nenaruší důvěru uvnitř Aliance.
Maďarsko: průmyslové kapacity, politická zátěž
Maďarský program Zrínyi spojil nahrazování sovětských a ruských systémů s průmyslovou politikou, jejímž cílem bylo přivést výrobu do země. Partnerství se společnostmi Rheinmetall, Airbus, Colt CZ a dalšími evropskými dodavateli vytvořila závody na výrobu bojových vozidel pěchoty Lynx, munice, ručních zbraní a komponentů pro vrtulníky. Maďarsko rovněž pořídilo tanky Leopard 2A7HU, stíhačky Gripen a systémy protivzdušné obrany NASAMS. Jak vysvětluje analytik Tamás Csiki Varga, členové NATO nemusí budovat každou schopnost sami: „Cílem je místo toho zajistit, aby dokázali bránit a jednat společně.“
Strategie přinesla skutečné kapacity, ale také nové závislosti. Licenční výroba vyžaduje dovážené komponenty, technologické balíčky a desítky let trvající „manželství“ se zahraničními partnery. Domácí malé a střední firmy zůstávají do systému zapojeny jen omezeně a průmysl nemusí dosáhnout požadované kapacity ozbrojených sil dříve než v letech 2028–2030. Maďarsko také musí výrazněji investovat do dronů a využít zkušenosti z Ukrajiny. Tuto výměnu ale za Viktora Orbána komplikovaly napjaté vztahy s Kyjevem.
Největší problém je ale politický. Maďarská vláda nejprve sloučila státní obranné podniky pod N7 Defence Holding a následně její kontrolní podíl prodala společnosti 4iG Space and Defence Technologies, která patří do skupiny ovládané Orbánovým spojencem Gellértem Jászaiem. Obchod se týkal většinových podílů v devíti strategicky významných obranných firmách. Skupina navíc získala další dotace a devítiletý kontrakt ministerstva v hodnotě 1,311 bilionu forintů. Veřejné zakázky se tak ve velké míře propojily s jednou podnikatelskou skupinou. Nová vláda Pétera Magyara se po nástupu do úřadu rozhodla tyto smlouvy ukončit.
Obnova schopností proto znamená také obnovu důvěry a morálky. Csiki Varga říká, že Maďarsko „nemůže zůstat otevřeným domem pro aktéry, jejichž zájmy jsou v rozporu se zájmy Aliance“. Nová vláda musí obnovit důvěru spojenců, napravit škody způsobené čistkou v armádě z roku 2023 a nízkými platy a nabrat vojáky, poddůstojníky, řidiče a posádky obrněných vozidel. Maďarsko získalo velkou část vybavení moderní armády NATO. Ještě těžším úkolem ale bude zajistit jí personál a vytvořit kolem něj spolehlivé instituce.
Tyto čtyři případy ukazují, že autonomie v rámci NATO neznamená oddělení od spojenců. Znamená schopnost přispět, když je kolektivní obrana vystavena zkoušce. Polsko potřebuje kapacitu pro zvládnutí nákupů a politickou kontinuitu, Česko personál, infrastrukturu a dokončené jednotky, Slovensko protivzdušnou obranu, systémy proti dronům a obnovenou důvěru a Maďarsko transparentní správu a silnější armádu.
Tento článek byl publikován v rámci projektu Searching for European Balance: The V4 Facing Global Pressures, na kterém spolupracují redakce EUBrief (Slovensko), Focus Europe Poland (Polsko) Magyar Narancs (Maďarsko) a Update EU (Česko). Projektový obsah naleznete také na webu Visegrad.info. Více informací najdete zde.
