Větrnou energetiku v Česku nebrzdí technologie, ale politika, strach a dezinformace. Podle předsedy České společnosti pro větrnou energii Michala Janečka politici často ustupují obavám voličů místo toho, aby s veřejností vedli otevřenou debatu. V rozhovoru vysvětluje, proč se z větrných elektráren stalo politické téma a co je potřeba změnit, aby se jejich výstavba konečně pohnula.
Následuje redakčně zeditovaný přepis podcastového rozhovoru:
Andrej Babiš loni prohlásil, že nepodporuje větrnou energii – výstavba turbín podle něj ničí krajinu. Proti větrné energetice se staví i vládní zmocněnec pro klimatickou politiku Filip Turek. Jak hodnotíte způsob, jakým vládní představitelé o obnovitelných zdrojích, především větru, mluví?
Je pěkné, že mi dáváte příležitost hodnotit vládu už dnes – většina občanů bude mít tu příležitost až za tři a půl roku při volbách. K tomu výroku premiéra, že větrníky nepodporujeme: myslím si, že vznikl na základě aktuálních projektů, nebo spíše více projektů rozvíjejících se v Moravskoslezském kraji. Bylo to v období kolem voleb v loňském roce. Premiér díky silné osobnosti hejtmana Moravskoslezského kraje měl z tohoto regionu určité zpětné vazby. Lidé samozřejmě oprávněně měli strach, měli otázky i obavy. Moravskoslezský kraj je navíc jedním z krajů, které se staví velmi razantně a negativně proti rozvoji větrné energetiky. Myslím si, že výrok pana premiéra vycházel právě z tohoto období, z tohoto regionu a z tehdejší zkušenosti. Dnes si ale nemyslím, že by pan Babiš nějak aktivně vystupoval proti větrné energetice. Z jeho strany je to zatím možná spíše vyčkávání a snaha zorientovat se v problematice.
Když jste zmiňoval, že ten odpor nebo negativní emoce vycházejí z Moravskoslezského kraje, napadá mě, proč kraje, obce nebo někteří regionální hráči větrnou energetiku nechtějí. Proč se proti ní staví? Co je za tím odporem, který potom slyšíme i v nejvyšších patrech české politiky?
Ono to není jen Moravskoslezský kraj, jsou i další kraje. Shodou okolností je dalším hejtmanem a silnou osobností hnutí ANO hejtman Ústeckého kraje pan Brabec, bývalý ministr životního prostředí, tedy v podstatě kompetentní profesionál v této oblasti. Ústecký kraj se rovněž velmi intenzivně brání dalšímu rozvoji větrné energetiky, a dokonce – promiňte mi tu drobnou technickou poznámku – i repoweringu stávajících větrných elektráren. Což je z našeho pohledu, z pohledu oboru, úplně absurdní. Tam, kde větrná elektrárna už dvacet let stojí, dobře slouží, okolí je s ní sžité a není s ní žádný problém, by podle mě měla být buď prodloužena její životnost, nebo by mělo být umožněno postavit na stejném místě nový moderní stroj. A to v těchto krajích není možné. Politicky je to, řekněme, negováno.
Je to tím, že politici vědí, že běžní občané žijící třeba na venkově nechtějí změny v krajině a snaží se toho nějak využít ve svůj vlastní politický prospěch? Nebo proč?
Já jsem v oboru od roku 2006 a zažil jsem několik vlád i různé hejtmany. A máte pravdu, je to takový politický alibismus, až populismus, a řekl bych také chybějící odvaha. Možná i zbabělost. To je důvod, proč politik naslouchá a doslova odezírá ze rtů svým voličům nebo potenciálním voličům, co si o daném tématu myslí. Mnohdy to vyhodnotí velmi zkratkovitě a považuje nějakou nepohodu, nespokojenost nebo jen prostou debatu o složitém tématu větrné energetiky za negativní postoj budoucích voličů. A postaví se do role ochránce, který v daném regionu nepodpoří rozvoj větrné energetiky.
Větrná energetika už řadu let nezažívá v České republice žádný velký boom. Jak byste zhodnotil přístup předchozích vládních kabinetů? Je mezi nimi nějaký výrazný rozdíl, nebo šlo jen o rétoriku?
Větrná energetika je extrémně závislá na politickém prostředí. To platí celoevropsky i celosvětově. Vidíme to třeba – jestli můžu udělat malou odbočku – na nástupu prezidenta Trumpa. V Americe byly rozjeté obrovské projekty v řádu stovek až tisíců megawattů a prezident Trump je ze dne na den zastavil. Trvalo několik měsíců, asi půl roku, než byly znovu nastartovány. Když vidíte, co se může dít na americké scéně, považuji za samozřejmé, že otázkou času je, kdy se podobné trendy přelijí do Evropy a konkrétně do střední Evropy, tedy i do České republiky.
Předchozí vlády se většinou chovaly tak, že raději mlčely, než aby podnikly nějakou aktivní podporu větrné energetiky. Když už byl někdo ochoten spustit osvětovou kampaň nebo jako autorita mluvit o větru pozitivně, vláda třeba mezitím skončila a nastoupila jiná, která už podporu neměla.
K úplně zásadnímu přelomu v našem oboru došlo na počátku ruské agrese na Ukrajině. Tehdy jsme si všichni, minimálně ve střední Evropě, ale věřím, že to byl otřes celosvětový, uvědomili, jak jsme závislí na dovozu energií z takto silných zemí nebo imperiálních mocností. Uvědomili jsme si svou závislost. A tehdy jsem si i já, po letech práce v oboru, vzpomněl na to, co mi říkali při zaškolování v roce 2006. Tehdy jsem to bral jen jako frázi, které jsem nerozuměl: že obnovitelné zdroje zajišťují nezávislost. Jinak se na to díváte v roce 2006 a jinak v roce 2022.
V roce 2022 jsme měli všichni strach, jak budeme v zimě topit, jestli bude dostatek plynu nebo ropy. Cena elektřiny vzrostla až na desetinásobek a byl to důsledek války i naší závislosti. Evropští politici pochopili, že je potřeba orientovat se ještě více a intenzivněji na obnovitelné zdroje, protože právě ty umožňují větší nezávislost.
To se nastartovalo po roce 2022 a vláda premiéra Fialy byla ochotna spustit řadu legislativních procesů. Ty probíhaly dlouho, odborné kruhy o nich složitě debatovaly a výsledkem byla celá série nových nebo novelizovaných zákonů, které mají zjednodušit povolovací proces. To bylo pro náš obor od roku 2022 skutečně revoluční období. Přitáhlo to znovu velký zájem o větrnou energetiku v celé Evropě a v našich zeměpisných šířkách začala do oboru přicházet celá řada nových firem s nadějí, že se budou podílet na rozvoji větrné energetiky.
Nemělo by Česko usilovat o to, aby se na jeho území vyrobilo co nejvíce energie? Není trochu paradox, že země, která potřebuje opravdu hodně elektřiny kvůli dekarbonizaci svého těžkého průmyslu, se jednomu ze zdrojů takto brání?
Jsme země s obrovskou jadernou tradicí a s velkým množstvím uhelných elektráren, tedy se silnou výrobou energie z těchto zdrojů. Myslím si, že už je v odborných kruzích akceptováno, že budoucnost spočívá v energetickém mixu, který bude vypadat zcela jinak, než jsme byli zvyklí. Někteří by se rádi vraceli k tomu, co bylo před dvaceti, čtyřiceti nebo šedesáti lety, a pokračovali beze změny. Jenže svět se vyvíjí, technika se vyvíjí a dnes tu máme dva velmi silné hráče mezi obnovitelnými zdroji – fotovoltaiku a vítr. Oba se rozvíjejí velmi rychle a dynamicky. Myslím si, že je otázkou technické vůle zajistit, jak budou tyto zdroje do energetického mixu implementovány tak, aby neohrožovaly stabilitu sítě, nezpůsobovaly blackouty a podobně. To všechno je otázka vůle – nejprve politické, potom technické – a následně konkrétních technických řešení. Myslím si, že na této cestě už jsme, i když jsme zatím udělali možná jen první krok nebo dva.
Když už jsme země ve střední Evropě, budu mluvit hlavně o Evropě. Vezměte si, že například v posledních deseti letech se každoročně instaluje přibližně 16 až 19 tisíc megawattů nového výkonu ve větrné energetice. Osmnáct tisíc megawattů odpovídá zhruba osmnácti blokům Dukovan. Představte si tu obrovskou sílu tohoto rychle se rozvíjejícího zdroje. Vedle toho velmi rychlým tempem roste i fotovoltaika. Jsou to dva zdroje, které dnes dokážou dodat obrovské množství energie. Například vítr už dnes pokrývá přibližně 20 procent celkové spotřeby elektřiny v Evropě. To jsme si před deseti nebo patnácti lety vůbec nedokázali představit a tehdy vítr nikdo příliš vážně nebral. Dnes je podle mě jen otázkou času, kdy se dostaneme na dvojnásobná čísla.
V souvislosti s výstavbou obnovitelných zdrojů rezonuje téma akceleračních zón. Jejich vznik vyplývá z evropské legislativy, zároveň se ale staly terčem kritiky. Co si vlastně pod akcelerační zónou máme představit?
Jak jsem mluvil o tom startu v roce 2022 a potřebě většího rozvoje obnovitelných zdrojů, vznikla v Evropě myšlenka, o které se vedla dlouhá debata: že by se měl urychlit povolovací proces, a tím i výstavba obnovitelných zdrojů.
Pro srovnání – v Česku se projekty běžně připravují až deset let. Jsou známé i projekty, které byly dokončeny třeba po patnácti letech. To je pro investora šíleně dlouhá doba a je to velmi negativní jev, který u nás dobře známe. V Německu trvá povolovací proces v průměru tři roky. Přestože je to několikanásobně rychlejší, i tam měli pocit, že je to příliš dlouho a že je potřeba proces ještě zkrátit, protože cíle jsou ambiciózní a chceme jich dosáhnout dříve.
Celoevropským cílem tedy bylo urychlit povolovací proces. Objevovaly se ale i názory, že pokud se vše soustředí do akceleračních zón, může to mít nevýhodu. Ve zbytku území by totiž politici nebo odborníci mohli říkat: máte přece akcelerační zóny, vybrali jste si území, která jste si sami vytipovali, tak zbytek země nechte bez další výstavby. To byla jedna z obav, které jsme jako oborová asociace měli, a diskutovalo se o ní i na evropské úrovni. Další otázkou byla transparentnost vytváření těchto akceleračních zón.
Nakonec ale padlo politické rozhodnutí, že se tímto směrem půjde a že jednotlivé evropské státy zpracují akcelerační zóny jako svůj domácí úkol. Všichni dnes čteme v médiích, že výsledky mají být během srpna zveřejněny, finalizovány a následně odevzdány do Bruselu.
Jaká je alternativa k akceleračním zónám? Mělo by to podle vás být tak, že pravidla, která se budou uplatňovat v akceleračních zónách, by měla platit plošně, aby byl povolovací proces jednodušší po celé Evropě nebo po celém Česku?
Lepší variantou je mít transparentní povolovací proces, který by umožnil v podstatě kdekoliv povolovat větrné nebo fotovoltaické elektrárny podle jasných metodik a kritérií. My z našeho oboru dlouhodobě vyzdvihujeme dvě témata. Prvním byla poptávka po zpracování metodiky ke krajinnému rázu, protože takzvaná ochrana krajinného rázu je někdy nadužívaná a staví se nad všechno ostatní. Vidíte, že i ve výroku pana premiéra zaznívá argument, že nechceme ničit krajinný ráz. To bývá velmi často argument číslo jedna. Kdybychom měli zpracovanou detailní a moderní metodiku, bylo by toto téma odborně vyřešené a mohli bychom se jí řídit.
Druhým tématem byla problematika ornitologie. I zde jsme chtěli vytvořit metodiku, která by vznikla v rámci přípravy akceleračních zón, ale byla využitelná obecně i mimo ně. Bohužel se tak nestalo. Nevznikla ani metodika ke krajinnému rázu, ani ornitologická metodika v souvislosti s akceleračními zónami. To je škoda.
Zmínil jste také, že nad Českem visí určitý termín daný evropskými institucemi, do kdy by měla být otázka akceleračních zón vyřešena. Stíhá se to?
To je možná otázka spíš pro někoho jiného než pro mě. Ale z pohledu našeho oboru si myslím, že nějaká finální verze se uzavře, bude zveřejněna a následně odevzdána nebo reportována. Protože je to spojeno s nemalými evropskými prostředky, možná je právě tohle pro současnou vládu hlavní motivací – získat evropskou podporu v řádu miliard eur.
Přitom víme, že akcelerační zóny v této podobě nejsou podle představ developerů úplně kvalitní a jsou poměrně omezující. Už jen omezení maximální výšky elektráren v různých lokalitách způsobí, že nebude možné využívat nejmodernější technologie. A to není krok zpět o rok nebo dva, ale klidně o deset let.
Když mluvíte o problematických podmínkách, které se v návrhu akceleračních zón objevují, kde se podle vás vzaly? Jak je možné, že v Česku připravujeme zóny, kde má být povolování jednodušší, ale zároveň se do nich dostávají podmínky, které celý proces komplikují?
Na to se ptá víc lidí. Myslím si, že je to do určité míry důsledek toho, o čem jsem mluvil už před chvílí. Za minulé vlády se rozběhla celá řada legislativních procesů a velmi intenzivně se na nich pracovalo. Součástí toho byla i příprava akceleračních zón. Je to jedna z mála věcí, kterou se nepodařilo do konce minulého volebního období uzavřít a přijmout v klidu. Dokončuje se až za současné vlády.
Možná právě při tom předávání agendy, informací i lidí kolem celého procesu vznikl určitý šum, nepřesnosti nebo se ještě měnila některá zadávací kritéria. Tak si to vysvětluji já.
Co mě po celou dobu velmi zajímalo a zároveň znervózňovalo, bylo to, že práce na akceleračních zónách podle mě probíhala v jakémsi zvláštním režimu utajení. Veřejnost se o ní dozvídala jen velmi omezeně. A když říkám veřejnost, myslím tím i odbornou veřejnost – úředníky na krajích, kde se elektrárny povolují nebo budou navrhovány, starosty, zastupitele obcí nebo krajské úředníky. Ti se ptali a jen málokdo dostával jasné odpovědi.
Vyvolávalo to dohady, nervozitu a určité tajemno. Právě tajemno podle mě provázelo celý proces i komunikaci kolem akceleračních zón. Myslím si, že i to je jedním z důsledků hysterie, která kolem celého tématu vznikla. Když něco nezveřejňujete, nekomunikujete transparentně a několikrát odložíte zveřejnění, vyvolává to strach, obavy, debaty a nejrůznější spekulace.
Do toho se bohužel velmi silně opřeli odpůrci na sociálních sítích. Využili vzniklý prostor i obavy lidí a začali s tím strachem cíleně pracovat. Myslím si, že to byla vrcholná sezóna pro skupiny odpůrců, které pracovaly s polopravdami, nepravdami a dezinformacemi. Vzniklo atraktivní téma: chystá se tady něco velkého, bude toho hodně, bude to obrovské, bude to hrůzostrašné a lidé se toho mají bát.
Tyto dezinformační argumenty pak padaly na úrodnou půdu. Lidé je hltali a skutečné informace se k nim často vůbec nedostávaly, protože v tu chvíli už je ani nikdo nehledá. Stačí argumenty, které vzbuzují strach a rozproudí ty nejzákladnější emoce. A v tu chvíli už naskakujete na rétoriku o tom, jak jsou větrné elektrárny nebezpečné, hlučné, jak ohrožují psychické zdraví, životní pohodu a podobně. V tu chvíli už je oslovená skupina v nějaké bublině, v uzavřeném světě a už nepřijímá informace zvenku.
Dezinformacím se věnujete a sledujete, co se na sociálních sítích děje. Zmínil jste některé obecnější příklady toho, jak se ohledně větrné energetiky na sítích straší. Kdybyste měl jmenovat konkrétní příklady, příběhy nebo narativy, které se na sociálních sítích šíří, co je podle vás nejpopulárnější, co strhává největší pozornost a zároveň vyvolává největší obavy u lidí?
Já ještě využiju toto téma k tomu, abych ho propojil s tou první otázkou. Vy jste se mě ptala na vládu a doposud jsme zažívali vlády víceméně konzervativních, opatrně se chovajících politiků, až na nějaké výjimky. Teď jsme poprvé svědky toho, že se nám do parlamentu dostala krajní pravice, která toto téma velmi silně zvedá. Není to jen Česko, není to žádná výjimka, je to celoevropský trend. Vidíme, jak se krajní pravice do obnovitelných zdrojů opravdu cíleně trefuje. Cílem je polarizace společnosti, vytvoření nepohody, v žádném případě přátelského sousedského soužití, ale vytvoření atmosféry strachu.
Mám obavu, že minimálně v tomto našem tématu už proběhla tvrdá radikalizace společnosti. Ale není to jen naše téma. Takových témat, kde se dá pracovat se strachem, je více. Všimli jsme si, že za mnohdy organizovanými akcemi odpůrců stojí třeba Svobodní a pan Ondráček ze Svobodných, hnutí PRO a pan Rajchl a jeho ultrafanklub. Ti jsou velice hluční, velmi vulgární a ostře se vymezují. Myslím si, že jsou těmito politickými stranami trochu popichováni a podněcováni k hlasitému odporu, a takhle se to točí dokola. Politická podpora dnes už na půdě parlamentu a politická podpora těch lidí a těch křiklounů, kteří zase přes sociální sítě tyto politické strany do parlamentu dostali. V podstatě už dnes cílená spolupráce. To je politické prostředí, které je podhoubím pro dezinformace.
A jaká jsou ta témata? Samozřejmě první a nejviditelnější je krajinný ráz. Rozumím tomu, že se místním obyvatelům elektrárna nemusí líbit, že je to pro ně v současné době nepřijatelné. Možná se na tu problematiku budou za několik let dívat jinak. Ale krajinný ráz je opravdu téma, které řešme, bavme se o něm a mějme na něj vypracované co nejlepší metodiky.
Těžko se mi jako člověku, který pracuje dvacet let v oboru, chápe, jak mohou některá z těch témat vůbec existovat a jak může mít někdo odvahu je otevírat. Máme tady přitom už bezmála dvacet let dobré praxe, kdy v České republice fungují větrné elektrárny. Je jich na více než stovce katastrů obcí a je to přes dvě stě elektráren. U žádné z nich jsme nezaznamenali nic z toho, co je popisováno v polopravdách, lžích a dezinformacích.
Ta témata jsou samozřejmě volena tak, aby u lidí vzbudila co nejsilnější emoce. Typickým příkladem je nebezpečí infrazvuku, který má údajně ohrožovat vaše zdraví, centrální nervovou soustavu a podobně. Víte, jak se dá takové téma rozvést a zveličit a jak na něj někteří lidé ochotně naskakují. Přitom infrazvuk se u větrných elektráren vůbec neprokazuje. Nepotvrdila ho ani měření. Samozřejmě se elektrárny pravidelně sledují, kontrolují i přeměřují a infrazvuk se u elektrárny v dobrém technickém stavu nevyskytuje. Jestliže je někde naměřen, bývá to způsobeno technickou poruchou. Jakmile se porucha odstraní, zmizí i infrazvuk. Není to běžný průvodní jev provozu větrné elektrárny. Bohužel se tím ale velmi účinně straší.
Častým argumentem proti větrným elektrárnám je, že zabíjejí ptáky. Zároveň ale doplním, že jsem nedávno byla na semináři, kde někdo prezentoval data, podle nichž mají mnohem více ptáků na svědomí kočky nebo auta – skutečně řádově mnohonásobně více než větrné elektrárny…
Je to velmi zajímavé téma a každý projekt má povinnost se mu velmi podrobně věnovat. Už v projektové fázi, kdy se plánuje umístění elektrárny, probíhají konzultace s úřady, odbory životního prostředí i specialisty – ornitology. Ptáci a netopýři jsou velmi důležité téma. Posuzuje se konkrétní oblast, jestli tudy nevedou tahové trasy určitých druhů, jestli nejde o místo, které by ohrožovalo hnízdění netopýrů nebo jejich letní aktivitu. Posuzuje se to velmi podrobně.
Naše asociace před lety začala s ornitologickými organizacemi komunikovat v přátelském duchu a hledat společná řešení. Nechtěli jsme být dva tábory stojící proti sobě, které spolu bojují a každý se snaží prosadit jen svoje vítězství. Snažíme se hledat řešení společně.
V současné době se budou na elektrárny instalovat čidla, která se budou testovat jako plašiče netopýrů, aby se předešlo konfliktům s nimi. Tímto způsobem se technologie i metody postupně zdokonalují, aby se zásadním konfliktům zabránilo.
A ještě k povolování. Je to několikaletý proces, během kterého se daná lokalita podrobně zkoumá. Skutečně to mnohdy trvá celé roky. Možná právě to by mělo být jedním z témat při zjednodušování povolovacího procesu. Než lokalitu podrobíte všem požadovaným měřením a pozorováním, uplyne opravdu hodně času.
Poté, co se elektrárna povolí a postaví, bývá často nařízeno další sledování ornitology, aby se ověřilo, jak elektrárna skutečně působí v reálném provozu. Výsledky těchto sledování byly mnohdy velmi překvapivé. Nešlo o stovky ani desítky ptáků usmrcených během roku, ale skutečně o jednotky nalezených mrtvých ptáků pod elektrárnou. Stejné závěry platily i pro netopýry. Velmi překvapivě se tedy ukázal jen velmi malý negativní vliv na ptačí i netopýří populace.
Jak se dá změnit mínění veřejnosti? Je to o nějaké protikampani, diskusích s lidmi v regionech?
Ještě před dvěma lety jsem si vůbec nedokázal dnešní situaci představit a myslel jsem si, že není možné, abychom veřejnosti nevysvětlili, že nemá mít strach. Právě proto, že tady máme dobrou praxi, že máme tolik elektráren v provozu, jsem si říkal, že není možné, aby racionální uvažování a zdravý rozum nezvítězily. Ukazovali jsme příklady dobré praxe. Ale jak je vidět, efektivita práce některých skupin na sociálních sítích je obrovská. Rychlost šíření informací je obrovská, šíří se doslova rychlostí světla. A to, že sociální sítě umožňují šířit jakékoliv nepodložené a neověřené informace a vydávat je za pravdu nebo za vědecké studie, je na tom to největší nebezpečí.
Nám se potom velmi těžko daří ty nesmysly vyvracet. Je to velmi pracné, velmi zdlouhavé a také nákladné. Rozhodli jsme se proto naši práci zjednodušit a přizpůsobit ji trendům na sociálních sítích. To znamená rychlé, krátké zprávy, krátká videa a držet jednu linii. Ukazujeme pozitivní věci, příklady dobré praxe. Naším krédem je ale nezastírat ani problémy. To znamená nelhat, netvářit se, že se nic neděje, ale k případným problémům se stavět čelem a transparentně o nich komunikovat.
Tak, jak se nám dosud dařilo komunikovat přes klasická média, často přes rozhlas, televizi, zbytky novin nebo internetová média, tak se to dnes snažíme rozjet a zefektivnit i na sociálních sítích. Takže příklady dobré praxe, konkrétní lidé, konkrétní jména, konkrétní lokality a autentické zkušenosti.
Jaká je nyní nálada mezi firmami a investory, kteří se věnují větrné energetice a měli by zájem nebo by mohli mít zájem investovat v České republice? Není to tak, že když vidí, jak je veřejnost polarizovaná a jak se vláda staví k větrným elektrárnám, budou se Česku raději vyhýbat?
Komunita investorů do větrné energetiky nebo developerů je dnes už v podstatě taková větší rodina. Začínalo to asi deseti, postupně patnácti nebo dvaceti firmami, které na českém trhu působily. Dnes máme v naší asociaci padesát právnických osob, což je nejvyšší počet, jaký jsme kdy měli. A dá se říct, že se všichni navzájem známe.
Jsme proto schopni kultivovat trh a prosazovat morální zásady i poctivou, kvalitní a transparentní práci. Mířím tím k tomu, že těch padesát českých firem je na náš malý český rybníček dostatečný počet a není úplně nezbytné, aby na náš trh přicházeli nějací velcí zahraniční investoři. České firmy jsou dnes velmi zkušené. Některé mají třicetiletou praxi, jiné o něco kratší, ale všechny mají dostatek zkušeností, finančních prostředků i kredibility, takže jsou schopny projekty financovat z vlastních prostředků společně s bankami.
Máte ale pravdu, že zahraniční investoři raději míří do zemí s větším potenciálem a tam, kde je prostředí transparentnější a jednodušší.
Co podle vás rozhodne o tom, zda se v Česku bude dařit rozvíjet obnovitelné zdroje energie? Budou to politici, veřejnost, technologie? Co bude tím klíčovým faktorem, který určí, zda se Česku podaří vedle jádra vybudovat i obnovitelné zdroje?
Jednoznačně je to ze všech kategorií, které jste vyjmenovala. Je to o lidech. Je to jejich životní prostředí. V lokalitách, kde žijí konkrétní dotčení lidé, přicházejí nějací developeři, takže s nimi musí komunikovat, navázat transparentní vztahy a spolupráci, aby vytvořili dlouhodobé partnerství a mohly tam ty projekty vzniknout.
V první řadě, a myslím, že prvních deset bodů, je o mezilidských vztazích, o dlouhodobých vazbách a o tom přistupovat k tématu transparentně, nic neskrývat, s lidmi komunikovat, informovat je a vtáhnout je do hry. Dnes totiž nemůžete chtít souhlas místních obyvatel nebo místní samosprávy, aniž byste jim dokázali nabídnout participaci na projektu.
Myslím si, že si to uvědomují všichni hráči na trhu, až na výjimky. Bez místních lidí to zkrátka neuděláte. Mrzí mě, že někteří developeři pochopili akcelerační zóny tak – a to bych chtěl zdůraznit, že s takovými asi nebude jednoduchá spolupráce v daných lokalitách –, že říkají občanům a starostům: buď se s námi dohodnete za našich podmínek, nebo se nedohodnete a my vás nepotřebujeme, protože ta lokalita bude v akcelerační zóně.
To si myslím, že není správně. Rozhodně všichni naši členové jsou přesvědčeni, že komunikace s danou lokalitou a dobré partnerské vztahy jsou základem pro jakýkoliv rozvoj projektů.