Jak se hospodaří mladým českým zemědělcům? Co se změnilo po loňských protestech farmářů? A opravdu návrh nové společné zemědělské politiky ohrožuje české zemědělství? Odpovídá David Jeřábek, viceprezident Společnosti mladých agrárníků.
Reprezentujete Společnost mladých agrárníků. Jak se mladým zemědělcům v Česku dnes žije? Jaké problémy řešíte? Co vás spojuje a jaké příležitosti máte?
Jelikož jsem ve Společnosti mladých agrárníků už více než 10 let, tak samozřejmě doufám, že se jim daří dobře. Jinak by to znamenalo, že jsem selhal. Věříme, že v porovnání se západní Evropou jsme na tom ještě relativně dobře, že tady mladí lidé skutečně jdou do zemědělství. Snaží se rozvíjet vlastní byznys nebo nastupovat jako zaměstnanci do větších podniků, ta chuť tu zatím ještě je. Největší problém je časová zaneprázdněnost. Každá generace říká, že té generaci po ní se už tolik nechce dělat. Nevím, co je na tom pravdy. Každopádně vidíme, že u mladších lidí je větší důraz na osobní rozvoj, na osobní čas a už nechtějí celé dny a týdny trávit v práci, jako to bylo běžné třeba před 30 lety. Zemědělství je velice specifické, práce je časově velmi cyklická. Máme tu jasnou sezónu, kdy v zimě práce naštěstí tolik není, ale v létě o žních, při senážích a na podzim jsou samozřejmě případy, že lidé pracují 350 až 400 hodin měsíčně. To v podstatě vylučuje jakoukoliv možnost osobního života.
Když se podíváme na statistiky, v Česku na tom v počtu mladých zemědělců nejsme tak špatně – na rozdíl od některých jiných zemí EU. Čím to podle vás je?
Doufám, že je to zčásti tím, jak se nám tu ve spolupráci s ministerstvem, případně se Státním zemědělským intervenčním fondem, podařilo nastavit motivační faktory, jako jsou investiční dotace pro mladé začínající zemědělce. Máme tu i dotace na prvních pár let podnikání, kdy mladý zemědělec dostává na plochu o několik tisíc víc, což je daleko lepší start. Druhá věc je model zemědělství. Například v Irsku, kde je průměrný věk zemědělce okolo 70 let, je to často dáno tím, že zemědělci povětšinou pasou. Práce tam není zdaleka tak fyzicky ani časově náročná a vydrží to déle. Navíc se tam dostali do zacykleného stavu, kdy není výjimkou 90letý farmář, který to stále drží. Pak si řekne, že skončí, předá to svému 65letému nebo 70letému synovi, který by to už automaticky měl předat další generaci. Když se na to ale 50 let těšil, tak se té šance nevzdá a dalších 20 let to vydrží dělat.
Je super, že je tady investiční podpora pro mladé. Myslíme si, že by bylo ještě dobré, kdyby se podařila podpora do předčasného zemědělského důchodu, jako to historicky fungovalo. Hlavně na rodinných farmách by to mohlo hodně udělat. Vidím, že ten člověk nikam neuteče. Když mu dáte v 55 letech nějaký příjem, ať farmu předá, on nedá nohy na stůl a nebude nic nedělat. Zemědělství je životní styl. Ten člověk tam do smrti bude na farmě pracovat a vytvářet hodnoty. Pomůže to ale předat farmu dál mladému, ať si to zkusí nejenom na farmě pracovat, ale opravdu řídit vlastní byznys a řešit každodenní manažerské starosti.
Loni jsme viděli protesty zemědělců napříč Evropou. Čeští zemědělci také protestovali a Společnost mladých agrárníků se k protestům přidala. Měly podle vás protesty úspěch?
Nejdřív bych se chtěl vrátit k důvodu těch protestů, protože problémy byly napříč Unií už několik let. Od začátku války na Ukrajině je situace kritická. Vidíme naprostý nepoměr mezi zvýšením cen vstupů a snížením výkupních cen. Loni a předloni situace gradovala. Nebyl jeden jediný důvod, proč jít do ulic – problémy se postupně kumulovaly. Ať už jde o dovozy z Ukrajiny nebo z Ruska, což z mého pohledu není logicky pochopitelné, proč to vůbec bylo možné. Dohoda s Mercosurem je obrovský problém. Varovali jsme před ní hlavně loni a byl to jeden z hlavních důvodů demonstrací. Varovali jsme, že dojde k likvidaci ceny hovězího a porušení bezpečnosti potravin. Bylo nám řečeno, že naše starosti jsou zbytečné. Od 1. května letošního roku víme, že to Komise protlačila i před rozsudkem soudního dvora. Dohoda vstoupila v platnost a vidíme, že cena hovězího spadla o 15 až 20 % a padá dál. Dovozy z Brazílie budou od 1. září dočasně pozastaveny, protože se zjistilo to, před čím jsme varovali – že bezpečnost potravin odtamtud nejde zaručit. Ceny komodit se stále nezlepšily, ale za mě protesty byly jednoznačně potřeba. Musíme ukázat, že situace je kritická. Když budeme všechno snášet a necháme si to líbit, situace se může ještě zhoršovat. Vezměte si nový návrh společné zemědělské politiky. I přes všechny krize, kdy prodávám obilí za stejné ceny jako můj táta v 90. letech, nám Komise chce snížit rozpočet o 22 % nominálně, což je v reálných cenách při započtení inflace 30 %. Těch faktorů bylo víc a pokládali jsme za naprosto nutné se ozvat. Do ulic se nám vůbec nechtělo, nikdo nedemonstruje rád. Ale přišlo mi hezké, že protesty byly napříč celou Evropou, že jsme si to nevymysleli my Češi, že zase chceme dotace, což je oblíbená argumentace našich odpůrců.
Sám jste otevřel téma společné zemědělské politiky a její reformy. Máte pocit, že doteď, jak byla společná zemědělská politika nastavená, skutečně pomáhala ke generační obměně na venkově? Nebo to je spíše dílo národního nastavení?
Společná zemědělská politika nás v generační obměně drží. Můžeme jako zemědělci nadávat na dotace a na všechno, ale kdyby zítra společná zemědělská politika skončila, polovina až dvě třetiny podniků padne a mladí nepůjdou do zemědělství dělat vůbec. Zda se generační obměna daří díky národnímu nebo evropskému nastavení, nejsem asi hoden odpovědět. Myslím si, že hodně záleží na tom, jak si to každý stát nastaví. Uvidíme, co bude v dalším období, protože doteď šlo povinně 3 % z rozpočtu a v posledním návrhu se objevilo až 10.
V rámci návrhu společné zemědělské politiky po roce 2027 se mluví o tom, že by se zemědělské fondy měly propojit s regionálními. Co si o tom myslíte? Důvodem podle Komise má být i omezení byrokracie. Očekáváte, že se to skutečně zlepší, nebo to povede ke zhoršení situace?
My to jako zástupci českého zemědělství vidíme jako obrovské riziko. Argumentace Komise je, že máte peníze v podstatě neomezeně, ale vyjednejte si to na národní úrovni, ať vám je dají z jednotného fondu. To je pro nás obrovské riziko. Zase dojíždíme na to, že je nás v Česku málo. Máme tu nějakých 32 až 33 tisíc podniků. Sousedíme s Polskem, které si ty peníze do zemědělství stáhne. V Polsku je milion převážně malých rodinných farem, když připočtete rodinné příslušníky, je to nejsilnější voličská skupina. Polské zemědělství vždycky dosáhne na daleko vyšší podporu. Tady by to bylo ještě úplně posvěcené od Evropské unie, společný trh a společná zemědělská politika se změní v totální přestřelku národních rozpočtů a kdo to pár let vydrží, ten přežije. Vedle Polska i Rakouska by to pro nás byla obrovská rána. Mohlo by se tu přestat z velké části produkovat a cenově bychom rázem byli nekonkurenceschopní.
Pojďme se podívat na další téma v rámci nové společné zemědělské politiky, které je pro Českou republiku velice citlivé, a to je nastavení dotačních stropů. Strop, jak je navržen nyní, činí 100 000 eur za rok na podnik s tím, že se má hlídat majetková propojenost. Jak vnímáte tento návrh a co by to mohlo způsobit v Česku?
Upozornil bych, že se to netýká všech dotací, týká se to pouze té nové, co má nahradit dnešní platbu BISS. Ekoplatby a další dotace by z toho měly být vyjmuté a půjdou neomezeně i těm velkým. Co se týče samotného zastropování, jako mladí zemědělci si myslíme, že to opodstatnění má. Vznikají tu obrovské korporáty, a když chcete jako mladý začít hospodařit, jdete z nuly soutěžit proti takovému kolosu. Navíc, když tu máte menší podnik o rozloze klidně 2000 hektarů, peníze zůstanou lokálně. Dotace mají jít i na vyrovnání příjmové disproporce mezi venkovem a městy. U velkého kolosu, co má 20 000 hektarů a sídlo v Praze, přidanou hodnotu nevidím. Management tam není místní a zájem o místní krajinu není zdaleka takový jako u menších subjektů. Zastropování podporujeme pod podmínkou, aby ušetřené peníze zůstaly danému státu na investiční podporu. Zároveň je propojenost absolutní nutnost, bez toho nemá vůbec cenu se o tom bavit. Otázka je, zda dokážeme dohledat konečného uživatele výhod. Dotace od 20 000 eur jsou navíc tvrdě odstupňované. Dovedeme si představit stropy v našich českých podmínkách o něco výše, protože máme největší průměrnou velikost farmy v Evropě. Na druhou stranu z pohledu budoucího vstupu Ukrajiny do EU, kde je průměrná velikost farmy přes 1000 hektarů a jsou tam i farmy s půl milionem hektarů, zastropování bude muset být. Jinak by nezbylo na financování společné zemědělské politiky vůbec nic.
Zmínila jsem, že společná zemědělská politika dozná škrtů. Je to obhajováno tím, že Evropa musí více investovat do obrany, podpory Ukrajiny, vědy a konkurenceschopnosti. Vnímáte tyto argumenty jako obhajitelné?
Jako zemědělec musím říct, že to obhajitelné není. V návrhu by nám peníze měli zkrátit na historické minimum a společná zemědělská politika už by tvořila pouze 15 % celkového rozpočtu EU. Nebavíme se tu o tom, že by rozpočet měl extrémně nabobtnat. Jako pravicově smýšlející člověk si myslím, že by Evropská unie měla prokázat snahu o úspory, ale na vlastním provozu. Rád bych viděl snahu šetřit na aparátu, třeba jen na tom nesmyslném stěhování do Štrasburku. Proč budeme šetřit zrovna na zemědělství a nezačneme u sebe? Druhá věc je bezpečnost. Chápu, že v Evropské unii dlouho nebyl hladomor a my na to dojíždíme, protože ten strach tu není. Jsme závislí na energiích a zpracování vzácných zemin. Jedna z posledních věcí, ve které jsme samostatní, je produkce vlastních potravin a my si ji teď chceme zaříznout. Z pohledu bezpečnosti Evropské unie je to naivní a vysloveně nebezpečné. Peníze je potřeba šetřit, ale šetřil bych jinde.
Kolem Evropy panuje geopolitické napětí, ať už jde o Rusko, Čínu nebo nevyzpytatelné Spojené státy. To dopadá na zemědělský sektor, který je do značné míry globalizován. Jak učinit evropské zemědělství odolnější vůči těmto globálním šokům?
Na místní producenty v posledních letech dolehla těžká krize, ať už kvůli válce na Ukrajině nebo Hormuzu. Jsme v palebné linii s Čínou, která uvalila cla na evropské mléko. Dotace už dnes nejsou podpora příjmu, ale kompenzační platba za nastavené podmínky. Máme tu nejpřísnější podmínky týkající se bezpečnosti potravin a ochrany životního prostředí. Evropské zemědělství má nejmenší uhlíkovou stopu. Jsme trochu obětí vlastního úspěchu, protože když si jdete něco koupit, automaticky předpokládáte, že potravina je naprosto nezávadná. Nikde jinde na světě takovou samozřejmost nemáte. V Jižní Americe se preventivně přidávají antibiotika do krmení, zvíře je zdravé, více přibírá a mají daleko lepší konverzi krmiva. Tady v Evropě je to nepřípustné. Na každém postřiku je tvrdě vyžadovaná ochranná lhůta, přípravky jdou do evidence a rezidua pesticidů u nás v potravinách nenajdete. Umíme to, ale stojí to peníze. Uměle jsme si produkci extrémně zdražili a zároveň se nám snižuje rozpočet o 22 % a navyšují se dovozy ze zemí bez těchto pravidel. Soutěžíme s levnou produkcí z druhého konce světa. Pokud chceme udržet soběstačnost, musíme omezit dovozy z cizích zemí. Když povolíte 100 000 tun hovězího z Brazílie, které bude levnější, klesne cena a místní produkce se sníží. Až ropa vystřelí a doprava se zdraží nebo úplně zastaví, budeme tu koukat na prázdné regály.
Když jsme u mezinárodního obchodu, otevírají se i trhy pro evropské producenty. Vidíte v tom příležitost? Není chyba i na naší straně, že české zemědělství spíše vyváží základní suroviny bez přidané hodnoty, místo abychom dělali prémiové potraviny, které se vyváží do světa?
Mimo Evropskou unii jsme s cenami celkem nekonkurenceschopní. Pro prémiové potraviny určitě prostor je, ale to jsou značky budované stovky let. Svět hodně dá na značku a jméno, takže ten prostor mimo Evropskou unii úplně nevidím. Nevěřím tomu, že by Amerika strašně stála o naše máslo z Madety, i když je výborné, nemá to jméno jako Parmigiano Reggiano. Co jste řekla správně, je zpracování, to je obrovský problém. Skutečně vyvážíme produkci nezpracovanou. Vybudovat dnes zpracovatelský provoz na zelené louce je zážitek kvůli stavebnímu povolení. Každý takový provoz jede tam, kde už jede desítky let. K lepšímu zpracování snad dospějeme, objevují se malé lokální mlékárny, ale exportně narážíme. Naši potravináři jsou v rámci EU konkurenceschopní, ale čeští zákazníci koukají hlavně na cenu. V Rakousku nebo Francii by si místní obyvatelé nekoupili cizí výrobek, u nás se sem valí potraviny z okolních zemí, protože Češi na původ nekoukají. Měli jsme slušný odbyt v Rusku, o ten jsme nenávratně přišli. Pak se ekonomicky vyplatí dovážet cibuli z Nového Zélandu. Ve Spojených státech na obrovské lány jednodruhové plodiny pošlou autonomní traktor, který tam funguje 24 hodin denně. U nás pole sekáme na menší části s více druhy plodin a tam se jasná efektivita obřích lánů zkrátka neukáže.
Jaké je vaše doporučení pro Evropu a Česko? Nyní se společná zemědělská politika aktivně vyjednává, padají různé návrhy. Co by podle vás pomohlo a mělo být součástí nového návrhu?
Návrat ke zdravému rozumu při nastavování podmínek a odklon od fanatického vzývání ochrany přírody. Tlak na agroenvironmentální opatření je potřeba, ale to, kde jsme teď, je naprosto přehnané. Zakazují nám látky, které vůbec nejsou škodlivé, s odůvodněním, že nelze vyloučit, že škodlivé nejsou. Pomohlo by to producentům i životnímu prostředí. Příkladem je zákaz neonikotinoidů jako mořidel u plodin, jako je mák nebo řepka. Osivo se namořilo a látka šla přímo do země v dávce několika gramů na hektar. Včela neryje jako krtek a látka vyprchá daleko předtím, než rostlina vykvete. Přesto to zakázali a my dnes plošně aplikujeme pyretroidy v daleko vyšších dávkách. Ochranu přírody v tom nevidím, ta ochrana začíná přírodě spíše škodit. Vadí mi tlak některých ekologických organizací, které jsou pořád nespokojené a chtějí stále víc, kompromis pro ně neexistuje. Produkce některých potravin tady začíná být v podstatě neudržitelná. Jenom čekáme na hlad, protože potraviny nerostou v supermarketu.
Nejde jen o organizace – i akademická půda varuje před degradací zemědělské půdy a erozí, a produkce se může snižovat i vlivem klimatické změny. Jak najít balanc, aby byli zemědělci pozitivně motivováni k opatřením, a zároveň je to úplně neubilo a nedostalo do nesmyslných situací?
Jsou dvě cesty, jak zemědělství udržet. Buď chceme být ještě víc ekologičtí a ohleduplní, tak nám naložte více pravidel, ale musíte to zaplatit. Podniky mají 80 až 90 % příjmů z vlastní produkce, zbytek jsou dotace. Nelze vlastní produkci omezovat, dovážet stále více potravin a zároveň nám ubrat peníze o 22 %. Pokud má být místo 5 % úhorů 15 %, můžeme to dělat, ale musí to někdo kompenzovat. A nebo budeme dávat víc peněz na bezpečnost a zemědělství sebereme 22 %, ale v tom případě nám povolte produkovat a omezte dovozy. My se uživíme naší činností, není problém. Ale nejde na zemědělce ze všech stran jen dupat. Unie nebo státy si musí říct, co chtějí, kolik do toho dají peněz, a pak už je to jenom o diskuzi.
Často se řeší image zemědělství a souvisí to i s tím, aby bylo lákavé pro mladé lidi. Zlepšila se za poslední roky image zemědělství? Co by případně pomohlo, aby veřejnost měla větší zájem zemědělce podporovat a kupovat lokální produkty?
Nejlepší představu získá člověk z vlastní zkušenosti. To znamená propojit nás s veřejností, udělat exkurze na farmy nebo dát povinnou praxi středoškolákům. Aby viděli, že se o zvířata staráme lépe než o sebe a co máme za výzvy. Dřív v každé rodině někdo v zemědělství pracoval a mělo to pochopení. Dnes už to tak zdaleka není. Lidé z města se přestěhují za klidem na vesnici a začínají spory, zvířata řvou, hnojivo smrdí a překážíme na silnicích. Společnost je celkově méně tolerantní. Navíc máme ty dotace, takže si vlastně nemáme na co stěžovat. Pomohlo by, ať si každý doma zkusí vypěstovat pár řádků brambor na zahrádce, a uvidí boj s mandelinkou a plísní bez chemie. Pochopení veřejnosti se nám vzdaluje. Pokud si neporozumíme, podpora tu nebude nikdy. V Polsku, kde je milion podniků, má veřejnost pro zemědělce naprosté pochopení a respekt. My jsme tady trochu obětí historického vývoje, že se tu vztah k venkovu a půdě přerušil. Uvidíme, jak dlouho bude trvat, jestli se to vůbec někdy vrátí.
Tento obsah byl publikován v rámci projektu CAP for Sustainable and Resilient Farming in Czechia, na kterém spolupracují redakce Aktuálně.cz, Hospodářské noviny (HN.cz), Update EU , Ekonom.cz a Zemědělec, pod vedením společnosti Economia, a.s. Více informací najdete zde.
