Státy východního křídla EU jasně podporují vstup Ukrajiny a Moldavska do „unijního klubu“, zdůrazňují hlavně bezpečnostní důvody. Při bližším pohledu se však objevují vnitropolitické názorové rozpory nebo obavy o možné ekonomické dopady.
Invaze Ruska na Ukrajinu v únoru 2022 zásadně přetvořila agendu rozšíření Evropské unie. To, co bylo dlouho považováno za postupný, technokratický proces, se stalo geopolitickou nutností úzce spojenou s evropskou bezpečností, odolností demokracie a budoucí bezpečnostní architekturou kontinentu.
Rozhodnutí Evropské rady udělit Ukrajině a Moldavsku status kandidátské země v roce 2022, po němž následovalo zahájení přístupových jednání, odráželo rostoucí uznání toho, že rozšíření se stalo nejen nástrojem politiky, ale také strategickou reakcí na ruskou agresi.
Tento článek porovnává postoje devíti členských států EU na východním křídle Unie – Bulharska, Česka, Finska, Maďarska, Lotyšska, Litvy, Polska, Rumunska a Slovenska – a ukazuje jak značnou míru strategické konvergence, tak důležité rozdíly, které nadále formují debatu o příštím rozšíření Evropské unie.
Navzdory široké politické podpoře rozšíření napříč východním křídlem není tento konsensus zdaleka bezpodmínečný. Zatímco všech devět analyzovaných zemí oficiálně podporuje evropské aspirace Ukrajiny i Moldavska, výrazně se liší v politických prioritách, ekonomických obavách, institucionálních preferencích a domácích politických debatách.
Některé vlády chápou rozšíření především jako bezpečnostní nutnost, zatímco jiné kladou důraz na přísné dodržování přístupových kritérií nebo se zaměřují na jeho finanční dopady pro Evropskou unii.
Bezpečnost jako hlavní argument
Mezi devíti zeměmi se jako nejsilnější zastánci integrace Ukrajiny a Moldavska do Evropské unie ukazují Rumunsko, Polsko a pobaltské státy.
Polsko dlouhodobě vykresluje přistoupení Ukrajiny jako strategickou nutnost. „Není bezpečná Evropská unie, Polsko, Francie ani Německo bez nezávislého a bezpečného Moldavska,“ prohlásil premiér Donald Tusk.
Členství Ukrajiny Poláci považují za zásadní investici do dlouhodobé stability Evropy. Varšava proto chápe rozšíření jako součást širší reakce na ruskou agresi, nikoli jako samostatný politický proces.
Rumunsko tento strategický pohled sdílí. Bukurešť považuje přistoupení Ukrajiny a zejména Moldavské republiky za strategickou prioritu, která posílí stabilitu v oblasti Černého moře a omezí schopnost Ruska prosazovat vliv ve východní Evropě. Od roku 2022 rumunské vlády konzistentně rámují rozšíření jako geopolitickou nutnost i investici do dlouhodobé bezpečnosti EU.
„Rumunsko bylo, je a zůstane strategickým partnerem a nejbližším podporovatelem Moldavské republiky,“ uvedl několikrát prozatímní premiér Ilie Bolojan. Přistoupení sousední země k EU považuje za „jedinou možnost“ pro lepší budoucnost moldavských občanů.
Litva a Lotyšsko zastávají stejně strategický pohled. Litevští představitelé a ministerstvo zahraničí neustále zdůrazňují, že rozšíření EU do východní Evropy není pouze politickým nebo ekonomickým projektem, ale důležitým nástrojem pro posílení evropské bezpečnosti a stability. Tento postoj není nový – vychází z dlouhodobého směřování litevské zahraniční politiky, které se po plnohodnotné ruské invazi ještě zesílilo. Vilnius vnímá rozšíření jako geopolitický projekt, který snižuje schopnost Ruska destabilizovat východní Evropu a zároveň upevňuje demokratickou správu podél východní hranice Unie.
Předseda výboru Saeimy (parlamentu) pro evropské záležitosti Edmunds Cepurītis označuje postoj Lotyšska k přistoupení Ukrajiny a Moldavska k EU za jasně podporující – tato pozice je navíc zakotvená i ve formálních parlamentních rozhodnutích. Říká, že nejde o pouhé deklarativní prohlášení, ale že instituce „dělá dojem na parlamenty a výbory jiných zemí“.
Výzkumnice Lotyšského institutu mezinárodních vztahů Beāte Ledvinska popisuje lotyšský postoj podobně a zdůrazňuje, že země vnímá přistoupení Ukrajiny a Moldavska jako „geopolitickou nutnost“ a přínos pro evropskou bezpečnost. Od roku 2022 se tento postoj stal ještě konzistentnějším.
Finsko, přestože leží geograficky dále na severu, přistupuje k rozšíření stále více podobnou bezpečnostní optikou. „Finsko silně podporovalo integraci Ukrajiny a Moldavska do EU již před válkou, ale ruská agrese proti Ukrajině ještě více zdůraznila potřebu integrovat Ukrajinu co nejrychleji jako člena EU,“ řekla v rozhovoru pro tento článek Sari Rautio, generální ředitelka euroatlantického odboru ministerstva zahraničí. „Členství Ukrajiny v EU by rovněž zlepšilo bezpečnost samotné Unie,“ dodala.
Vstup až po splnění povinností
Přestože je podpora rozšíření široká, žádná z devíti zemí neprosazuje bezpodmínečné nebo automatické přistoupení. Naopak téměř všechny vlády trvají na tom, že Ukrajina a Moldavsko musí splnit kodaňská kritéria a dokončit potřebné reformy, než se stanou členy EU.
Česko tento přístup ilustruje obzvláště jasně. „Věříme, že by se neměly zmírňovat žádné podmínky ani udělovat výjimky z přístupového procesu. Nám to také trvalo osm let, než jsme byli přijati do EU, a museli jsme splnit spoustu věcí a transformovat náš systém, aby byl kompatibilní s evropským právem,“ prohlásil ministr zahraničí Petr Macinka po otevření prvního negociačního klastru v červnu. Podobný postoj vyjádřil premiér Andrej Babiš na summitu Evropské rady na Kypru v dubnu 2026.
Slovensko rovněž zdůrazňuje, že rozšíření musí zůstat založené na zásluhách, bez zkratek.
Finsko tento postoj sdílí a požaduje, aby Ukrajina splnila kritéria pro členství v EU a pokročila v potřebných reformách. Sari Rautio připouští, že je náročné současně toužit po urychlení procesu a přitom trvat na přístupu založeném na zásluhách. „Ochota postupovat rychle by měla znamenat, že tyto země mají vůli rychle provést potřebné reformy a EU by měla být připravena tyto země podporovat a odpracovat si zase svoje úkoly,“ doplnila.
Rumunsko zaujímá podobný postoj. Přestože prosazuje rychlý postup přístupových jednání, rumunští představitelé konzistentně zdůrazňují, že Ukrajina i Moldavsko musí splnit všechna přístupová kritéria, zejména pokud jde o reformu justice, vládu práva a protikorupční politiku. Bukurešť tak spojuje silnou politickou podporu se závazkem zachovat věrohodnost procesu rozšíření. „Pevně podporujeme evropskou cestu Ukrajiny a Moldavské republiky… na základě zásluh,“ zopakovala nedávno prozatímní ministryně zahraničí Oana Țoiu.
Litva a Lotyšsko rovněž odmítají jakékoli oslabení přístupových kritérií. Výzkumnice Beāte Ledvinska upozorňuje, že lotyšská podpora není bezpodmínečná. Kandidátské země musí prokázat pokrok prováděním nezbytných reforem. Litva zastává názor, že pokrok každého kandidáta musí být hodnocen individuálně na základě provedených reforem a plnění přístupových kritérií, a že pokrok jednoho státu by neměl záviset na situaci jiného kandidáta.
Maďarsko představuje zvláštní případ. Po změně vlády v roce 2026 strana Tisza podpořila přistoupení Ukrajiny k EU a po dosažení dohody s Kyjevem o dlouhodobých sporech týkajících se vzdělávacích, kulturních a jazykových práv maďarské menšiny na Ukrajině zrušila maďarské veto na otevření prvního negociačního klastru. Orbánova vláda tyto otázky dříve uváděla jako jeden z hlavních důvodů pro blokování prvního klastru.
Nový premiér Péter Magyar však odmítl okamžité otevření všech následujících negociačních klastrů. Argumentoval tím, že Ukrajina i Moldavsko by měly splňovat stejná přístupová kritéria jako všichni ostatní kandidáti a že jakýkoli urychlený postup by byl nespravedlivý vůči kandidátům ze západního Balkánu, z nichž mnozí pracují na členství řadu let nebo dokonce desetiletí.
Podle experta na zahraniční politiku Dániela Hegedűse je tento postoj poháněn především domácími politickými ohledy: po letech efektivní protiukrajinské propagandy za Orbána nechce Magyar působit příliš vstřícně vůči Kyjevu. V červenci však Maďarsko souhlasilo s otevřením dalšího negociačního klastru.
Vnitropolitické rozpory a euroskepticismus
Přestože oficiální postoje vlád zůstávají převážně pro rozšíření, vnitropolitické debaty odhalují podstatně větší názorovou rozmanitost.
Polsko představuje důležitý příklad. Ačkoli se vlády v průběhu let střídaly a soustavně podporovaly evropskou integraci Ukrajiny, historické spory nadále komplikují bilaterální vztahy. Dědictví volyňských masakrů a role Ukrajinské povstalecké armády (UPA) zůstávají politicky citlivé. Polští představitelé stále častěji zdůrazňují, že smíření založené na historické pravdě je důležitou součástí evropské integrace. Mezitím krajně pravicové strany, jako je Konfederace, prosazují buď odložení, nebo odmítnutí přistoupení Ukrajiny, dokud nebudou tyto otázky vyřešeny.
Bulharsko přináší další „smíšený obraz“. Sofie oficiálně podporuje rozšíření, přičemž trvá na přísné podmíněnosti, zejména pokud jde o reformy justice a práva menšin. Veřejné mínění je však k Ukrajině podstatně méně vstřícné než k Moldavsku. Nacionalistická strana Obnova otevřeně vystupuje proti dalšímu rozšíření a prosazuje euroskeptičtější zahraniční politiku, ačkoli její vliv na vládní politiku oslabil.
Maďarsko prošlo asi nejdramatičtějším vývojem. Viktor Orbán zpočátku podpořil udělení kandidátského statusu Ukrajině, než se postupně stal jedním z hlavních kritiků Kyjeva uvnitř Evropské unie. Jeho vláda opakovaně zdržovala přístupová jednání s odkazem na práva menšin a širší obavy ohledně připravenosti Ukrajiny. Po změně vlády Maďarsko zrušilo své veto na otevření jednání poté, co dosáhlo dohod s Kyjevem týkajících se maďarské menšiny.
Politická scéna na Slovensku rovněž ilustruje vnitřní rozdělení. Ačkoli vláda oficiálně podporuje rozšíření, koaliční partneři z nacionalistické Slovenské národní strany otevřeně kritizují přistoupení Ukrajiny a argumentují, že Kyjev představuje jak ekonomická, tak bezpečnostní rizika.
Naopak Litva, Lotyšsko a Finsko vykazují mnohem širší domácí konsensus. Ačkoli některé euroskeptické strany vyjadřují výhrady k urychlenému rozšíření, žádná významná politická síla principiálně neodmítá evropskou perspektivu Ukrajiny ani Moldavska.
V Rumunsku panuje široký konsensus ohledně přistoupení Moldavska, přičemž Bukurešť se vnímá jako „velký bratr“, který má povinnost pomoci Kišiněvu trvale uniknout ruskému vlivu, a vidí členství v EU jako jediné životaschopné řešení. Dokonce i krajně pravicová strana AUR věří, že Moldavsko by mělo být v EU, ale výhradně prostřednictvím sjednocení s Rumunskem. Naproti tomu krajní pravice důrazně odmítá přistoupení Ukrajiny.
Ekonomické obavy
Kromě geopolitického hlediska jsou konkrétně ekonomické otázky tím nejvýznamnějším důvodem, proč členské státy zůstávají opatrné.
Zemědělství dominuje debatě v Polsku, Bulharsku, Maďarsku a na Slovensku. Obrovský zemědělský sektor Ukrajiny vyvolává obavy z konkurence na jednotném trhu a z budoucího rozdělování dotací Společné zemědělské politiky (SZP). Někteří zemědělci se obávají, že ukrajinští producenti s nižšími výrobními náklady a většími výrobními kapacitami by mohli po přistoupení výrazně změnit tržní dynamiku.
Tyto obavy jsou obzvláště silné v Bulharsku, kde dovozy ukrajinského obilí vyvolaly protesty. Bulharské politiky rovněž znepokojuje, že by rozšíření mohlo významně změnit pravidla rozdělování kohezních fondů, na nichž závisí mnoho regionů.
Slovensko vyjadřuje ohledně zemědělských dotací a kohezní politiky podobné obavy. Podnikatelské organizace se obávají, že velikost Ukrajiny může zásadně změnit rozdělování evropských finančních zdrojů a potenciálně snížit podporu dostupnou pro stávající členské státy.
V Polsku dominuje debatě o Ukrajině zemědělství. Tři hlavní obavy jsou: zvýšená konkurence ukrajinských zemědělských producentů, zejména v obilovinách, drůbeži a zpracovaných potravinách (například jablečném džusu); tlak na malé a rodinné farmy ze strany velkých ukrajinských agroholdingů s nižšími výrobními náklady a úsporami z rozsahu; a nutnost přizpůsobit Společnou zemědělskou politiku a její systém dotací tak, aby po rozšíření zajistila spravedlivou konkurenci.
Experti ale zároveň poukazují na příležitosti, jako je větší společný trh, silnější evropská potravinová bezpečnost a užší ekonomická spolupráce mezi Polskem a Ukrajinou.
Rumunsko sdílí některé zemědělské obavy, které zaznívají i jinde ve střední a východní Evropě, zejména pokud jde o budoucí rozdělování fondů Společné zemědělské politiky po přistoupení Ukrajiny. Rumunští politici nicméně obecně argumentují, že dlouhodobé ekonomické přínosy regionální stability a lepší konektivity převáží nad krátkodobými náklady na přizpůsobení.
Česko přistupuje k tématu poněkud odlišně. Namísto výhradního zaměření na zemědělství se Praha obává, že by rozšíření mohlo změnit její postavení v rozpočtu EU. Jakožto současný čistý příjemce evropských fondů si čeští politici uvědomují, že přistoupení Ukrajiny by mohlo posunout finanční rovnováhu a snížit kohezní financování.
Ekonomické obavy nicméně jen zřídka přerůstají v otevřený odpor. Většina vlád zároveň uznává významné příležitosti spojené s rozšířením, včetně rozšíření trhů, zvýšených investic, zlepšení dopravních koridorů, silnější energetické spolupráce a posílení potravinové bezpečnosti v celé Evropě.
Společně, nebo zvlášť?
Ukrajina dominuje veřejné diskusi, zatímco Moldavsko se obecně těší podstatně menší politické pozornosti ve všech devíti zemích.
Většina vlád odmítá formální oddělení přístupových drah Ukrajiny a Moldavska. Polsko, Litva, Lotyšsko, Slovensko i Maďarsko nicméně zdůrazňují, že každý kandidát by měl postupovat podle svých vlastních zásluh, nikoli podle politických ohledů. Český ministr zahraničí Petr Macinka podobně uznává, že obě země mohou nakonec postupovat různým tempem.
Nevyřešený konflikt v Podněstří zůstává ve většině národních debat druhotnou otázkou. Ačkoli experti občas diskutují o možnosti aplikace „kyperského modelu“ na Moldavsko, vlády se tomuto přístupu oficiálně vyhýbají. Místo toho nadále zdůrazňují územní celistvost Moldavska a ponechávají případná právní řešení otevřená pro budoucí jednání.
Tento obsah byl publikován v rámci projektu Eastern Flank EU Reporting (EFER), na kterém spolupracují redakce Delfi (Litva), Delfi (Lotyšsko), Espress (Rumunsko), EUBrief (Slovensko), Faktabaari (Finsko), Focus Europe Poland (Polsko), Napunk (Slovensko), Pro News Bulgaria (Bulharsko) a Update EU (Česko). Projektový obsah naleznete také na webu EastFlank.eu. Více informací najdete zde.
