Invaze Ruska na Ukrajinu donutila Slovensko, aby se postavilo čelem dlouhým rokům slabých investic do armády. Od roku 2022 Bratislava zrychlila vojenskou modernizaci, postupně opouští sovětskou výzbroj a prohlubuje svou závislost na NATO. Tato transformace však také odhalila ústřední dilema: Slovensko se stává bezpečnějším díky svým spojencům, zatímco na nich zůstává silně závislé.
Slovensko dlouhodobě podceňovalo investice do svých ozbrojených sil a před anexí Krymu Ruskem v roce 2014 vynakládalo na obranu méně než 1 % HDP. Tato událost vyvolala v Bratislavě postupnou změnu postoje. Rozhodujícím budíčkem však byla teprve plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022.
Od té doby se reakce Slovenska vyvíjela ve dvou fázích. První fáze, za proevropských vlád Eduarda Hegera v letech 2021 až 2023 a Ľudovíta Ódora v roce 2023, se vyznačovala silnou podporou Ukrajiny a souzněním s jednotou NATO. Druhá fáze začala po návratu Roberta Fica k moci v roce 2023, kdy došlo ke změně slovenské zahraniční politiky. Ruské hrozbě se věnovala menší pozornost, politické vztahy s Moskvou se sblížily a státní vojenská pomoc Ukrajině byla pozastavena, ačkoli dodávky zbraní na komerční bázi pokračovaly.
Dlouho odkládaná modernizace
Modernizační projekty pokročily za všech slovenských vlád z posledních let. Výdaje na obranu poprvé překročily 2% cíl NATO za vlády Eduarda Hegera, jehož administrativa zahájila rozsáhlou vlnu veřejných zakázek a modernizace kapacit. Tyto kroky znamenaly postupný odklon od zastaralých postsovětských systémů a přechod k vybavení odpovídajícímu standardům NATO.
Mnohé z těchto modernizačních kroků souvisely s vojenskou pomocí Slovenska Ukrajině, včetně převodu stíhacích letounů MiG-29 a systému protivzdušné obrany S-300. Na oplátku si Slovensko zajistilo výhodnější podmínky pro pořízení moderního vybavení kompatibilního s NATO, včetně stíhacích letounů F-16 a německého systému protivzdušné obrany MANTIS. Ten Bratislava dostala jako dar za vojenskou podporu Ukrajiny.
Současná Ficoova vláda v těchto projektech pokračuje. Nedávno zveřejněný dlouhodobý Plán rozvoje obrany do roku 2040 počítá s modernizací ručních zbraní, tanků, houfnic, letadel, vrtulníků a další techniky, za cíl si klade také rozvoj personálu. Do konce roku 2032 plánuje Slovensko mít 19 300 vojáků a o osm let později by tento počet měl přesáhnout 25 000. Vláda rovněž zahájila program dobrovolné rezervy Národních obranných sil a zřídila Žandárský sbor.
Na domácím trhu Slovensko vyrábí směsici těžké vojenské techniky, ručních zbraní a střeliva. Jeho vlajkovou lodí je 155mm samohybná houfnice Zuzana 2, kterou vyrábí společnost KONŠTRUKTA-Defence. Mezi další příklady patří víceúčelové taktické vozidlo Wolf 4×4 vyráběné slovenskou společností DefTech a systémy na odminování Božena vyráběné společností WAY Industries. Země také vyrábí ruční zbraně, včetně pistolí, a to prostřednictvím společností jako Grand Power.
Slovensko je rovněž významným hráčem v oblasti výroby střeliva. Firmy jako VOP Nováky a ZVS Holding vyrábějí 155mm dělostřelecké granáty a další druhy střeliva ve velkém a konkurenceschopném průmyslovém měřítku.
NATO jako základní kámen slovenské bezpečnosti
Podpora Ukrajiny Slovensku přinesla dočasné oslabení vlastní obranyschopnosti. Po darování klíčové vojenské techniky se Bratislava stala v oblasti ochrany svého vzdušného prostoru silně závislá na svých spojencích. Mise NATO v rámci vzdušného dohledu a střídavé nasazení jednotek spojenců, zejména Spojených států, Německa a Nizozemska v raných fázích, sehrály klíčovou roli při překlenutí přechodného výpadku ve slovenské protivzdušné obraně. Letouny z České republiky, Polska a Maďarska i nadále pomáhají chránit slovenský vzdušný prostor.
Jako malá vnitrozemská země na východním křídle NATO sousedící s Ukrajinou zůstává Slovensko silně závislé na Alianci. NATO je ústředním prvkem jeho bezpečnostního plánování. Země postrádá vlastní strategické odstrašovací schopnosti a spoléhá se na NATO v oblasti protivzdušné obrany, sdílení zpravodajských informací a plánování posil. Od roku 2022 také hostí mnohonárodní spojenecké jednotky v rámci programu NATO Forward Presence, čímž posiluje svou roli jako stát na přední linii.
Západní dodavatelé nahrazují závislost na Rusku
Slovenské obranné zakázky jsou diverzifikované, ale zřetelně orientované na Západ. Dominují tři hlavní skupiny dodavatelů: Spojené státy, Německo a evropští partneři, vedle nichž figurují i vybraní mimoevropští dodavatelé, jako je Izrael.
Spojené státy zajišťují nejdůležitější modernizační projekt Slovenska: stíhací letouny F-16. Dodaly také vrtulníky Black Hawk. Slovensko nedávno projevilo zájem o nákup dalších čtyř stíhacích letounů ze Spojených států, spolu s raketami s delším doletem a systémy HIMARS.
Německo dodalo 15 tanků Leopard výměnou za 30 vozidel BVP-1 odeslaných na Ukrajinu. Švédsko je klíčovým partnerem při pořízení 152 pásových bojových vozidel pěchoty CV90 MkIV na základě smlouvy v hodnotě téměř 1,3 miliardy eur podepsané v roce 2022. Izrael dodává dlouho očekávaný systém protivzdušné obrany Barak MX, přičemž se předpokládá, že šest baterií bude do roku 2030 plně integrováno do slovenských ozbrojených sil.
V minulosti bylo Slovensko silně závislé na ruské vojenské technologii. Tato závislost se v průběhu let výrazně snížila. Nejvýznamnější sovětské systémy Slovenska, včetně stíhacích letounů MiG-29 a protiletadlového systému S-300, byly v plném rozsahu darovány Ukrajině. Několik starších systémů zůstává ve službě u slovenských ozbrojených sil, zatímco země čeká na moderní západní náhrady. Slovensko například postupně nahrazuje staré tanky T-72 sovětské výroby moderními německými tanky Leopard 2.
Ačkoli Slováci stále používají některé zařízení sovětské konstrukce, jejich logistická závislost na Rusku byla do značné míry omezena. Země si zachovává technické know-how a využívá zásoby náhradních dílů, zatímco čeká na náhradu ze Západu.
Závislost i mimo vojenskou sféru
Bezpečnostní závislost není pouze otázkou zbraňových systémů. Ovlivňuje také politickou autonomii, odolnost vůči krizím a důvěryhodnost pro spojence.
Slovensku chybí strategická protivzdušná obrana s dlouhým dosahem, satelitní průzkum a komplexní schopnosti v oblasti ISR – zpravodajství, sledování a průzkumu. V důsledku toho je jeho bezpečnostní architektura silně závislá na NATO, zejména na Spojených státech.
Podle Slovenské informační služby (SIS) jsou její nejbližší a nejplodnější partnerství navázána se zpravodajskými službami Spojených států, Spojeného království, Francie, Německa a sousedních zemí, zejména zemí V4. SIS se rovněž podílí na zpravodajské spolupráci v rámci EU a NATO, je zakládajícím členem mezinárodního zpravodajského fóra, a v roce 2025 se připojila ke Zpravodajské akademii v Evropě.
Stejně jako ve většině zemí tato závislost nevyhnutelně omezuje manévrovací prostor Slovenska v krizových situacích a omezuje jeho operační suverenitu. Zároveň však integrace do systému kolektivní obrany NATO výrazně posiluje bezpečnost a odstrašující schopnosti Slovenska – schopnosti, kterých by malá země s 5,4 miliony obyvatel nemohla realisticky dosáhnout sama.
Stále ambivalentnější zahraniční politika Slovenska pod vedením Roberta Fica však podkopala jeho důvěryhodnost mezi západními partnery. To se projevilo zejména po jaru 2024, kdy Fico veřejně odhalil důvěrnou diskusi mezi spojenci o možnosti nasazení západních vojsk na Ukrajině. Od té doby bezpečnostní experti opakovaně varují, že spojenci Slovenska jsou nyní opatrnější, pokud jde o citlivé informace, které s Ficovou vládou sdílejí.
V posledních letech se Slovensko ocitlo na okraji diskusí o významných regionálních bezpečnostních iniciativách. Jedním z příkladů byla iniciativa „protidronové zdi“, v rámci které bylo Slovensko zpočátku spolu s Maďarskem z jednání vyloučeno a muselo se o své zapojení teprve dodatečně ucházet.
To vše je pro Slovensko velmi problematické, protože země zůstává silně závislá na zpravodajských informacích od spojenců. Jako menší stát nejsou jeho zpravodajské služby schopny shromáždit všechna data potřebná ke sledování globálních hrozeb.
Snaha o větší bezpečnostní autonomii
Slovensko se skutečně snaží posílit domácí obranný průmysl, výrobu střeliva a protivzdušnou obranu.
Země buduje schopný obranný průmysl, a to i ve srovnání s některými dalšími středoevropskými zeměmi, ačkoli se jedná spíše o specializovaný než komplexní průmysl. Součástí tohoto odvětví jsou společnosti jako KONŠTRUKTA-Defence, ZVS Holding, MSM Group, WAY Industries a Kerametal. Mnohé z těchto společností patří do skupiny Czechoslovak Group, jedné z nejrychleji rostoucích evropských obranných společností.
Výroba střeliva je nejsilnější oblastí Slovenska a díky ní se země stala jedním z předních výrobců 155mm dělostřeleckých granátů v rámci NATO. Slovensko chce v tomto úsilí dále zrychlit. V rámci unijního programu SAFE zároveň podepsalo sedmiletou rámcovou smlouvu se společností ZVS Holding, na jejímž základě se chce stát významným dodavatelem střeliva pro EU. Maximální hodnota této dohody činí 58 miliard eur.
Slovensko také soustavně pracuje na obnově své protivzdušné obrany, včetně nákupu letounů F-16, kanónových systémů pro vrtulníky Black Hawk a izraelských systémů Barak. Chybí mu však dostatek technologií pro boj proti dronům a spoléhá se pouze na menší systémy, jako jsou MANTIS, Igla a některé elektronické rušičky.
Tomáš Valášek, stínový ministr obrany a bývalý slovenský velvyslanec při NATO, řekl euBrief, že k zaplnění této mezery bude zapotřebí kombinace investic do bojových vrtulníků, podzvukových letadel, dronů určených k ničení jiných dronů a sítě akustických a elektronických senzorů.
O práci Slovenska v oblasti zpravodajských kapacit či kybernetické obrany je známo jen velmi málo. Civilní obranyschopnost byla často kritizována jako značně zanedbávaná, zatímco proruské narativy šířené vládními představiteli ještě více zmátly slovenskou veřejnost.
Jako hlavní překážka se jeví nedostatek finančních prostředků, přičemž vládní představitelé často poukazují na nutnost fiskální konsolidace. Dalším problémem, jak zdůraznil Valášek, jsou omezené průmyslové kapacity.
Přezbrojování Slovenska tak vytváří nové formy závislosti, zejména na klíčových dodavatelích, jako jsou Spojené státy a další partneři z NATO. Tyto závislosti s sebou mohou nést strategická rizika, zejména pokud politické změny v partnerských zemích ovlivní předvídatelnost dlouhodobé obranné spolupráce a zadávání veřejných zakázek.
Zároveň však tyto závislosti posilují interoperabilitu a prohlubují integraci v rámci vojenského spojenectví. Společné systémy, logistika a rámce výcviku mohou posílit kolektivní obranné schopnosti a zefektivnit koordinaci v krizových situacích.
Pro Slovensko není otázkou, zda se může stát v oblasti obrany zcela autonomním. Pro malou zemi na východním křídle NATO je to nereálné. Skutečnou otázkou je, jestli bude díky novým závislostem odolnější – nebo jestli domácí politická nejistota oslabí důvěru, na níž tyto závislosti spočívají.
Tento článek byl publikován v rámci projektu Searching for European Balance: The V4 Facing Global Pressures, na kterém spolupracují redakce EUBrief (Slovensko), Focus Europe Poland (Polsko) Magyar Narancs (Maďarsko) a Update EU (Česko). Projektový obsah naleznete také na webu Visegrad.info. Více informací najdete zde.
