Světová poptávka po čistých technologiích roste a Češi jsou v některých průmyslových segmentech špička, říká v rozhovoru pro Euractiv.cz Jan Indráček z Druhé ekonomické transformace. Národní plán obnovy podle něj pomohl vytvořit tlak na reformy, které Česko posunou.
Jan Indráček je ředitel spolku Druhá ekonomická transformace, který sdružuje přední osobnosti českého byznysu a usiluje o prosazení kroků a opatření, které pomohou budovat budoucí českou prosperitu. Absolvent Oxford University významnou část svého profesního života spojil s poradenskou společností McKinsey & Company, zkušenosti sbíral také ve školství nebo spolupracoval s Národní ekonomickou radou vlády. Aktivně se také v rámci spolupráce s Pale Fire Capital věnuje rozvoji filantropických projektů v oblasti funkčního státu. Rozhovor vznikl při příležitosti konference České priority v evropské politice 2026.
Na konferenci jste říkal, že pokud jde o evropské financování, vyhovuje vám model Next Generation EU, tedy fond obnovy. Proč?
Když se dívám na to, jak fungují evropské programy, tak se soustředím hlavně na to, co pomáhá byznysu a konkurenceschopnosti. Z tohoto pohledu je důležité, jak ty peníze fungují u nás v zemi. V tomto případě se mi líbí logika, že peníze dostáváme za to, že dosáhneme nějakého výsledku, ať už jakýmkoliv způsobem. Národní plán obnovy vám umožní tu vybrat formu státní zakázky, tu vybrat formu záruk ze strany státu, tu vybrat formu vypsání dotace. Flexibilita zaměřená na výsledek je to, co nakonec zemi a byznysu umožní najít řešení.
Standardní koheze je od začátku svázaná specifickým způsobem, jak se peníze rozdělují. V praxi se navíc často přidávají peníze do oblasti ekonomiky, která není nutně produktivní. A drží tak nad vodou firmy, které zaměstnávají lidi a využívají kapitál, který by ekonomika měla ideálně realokovat někam jinam.
Jak tedy zatím hodnotíte dopady českého Národního plánu obnovy? Čerstvě jsou venku statistiky, co už se povedlo – například energetické renovace skoro 70 000 domů a bytů nebo vybudování více než 7 000 dobíjecích stanic.
Já bych se díval nejen na investice, ale hlavně na reformy. Věci týkající se digitalizace úřadů, akceleračních zón, fungování zdravotnictví a tak dále. Já přesně nevím, které konkrétní intervence byly navázané na plán obnovy, ale když se bavím s úředníky, tak velmi často slyším, že když je něco v plánu obnovy, tak to s sebou nese tlak na to doručit výsledek.
Nejde tedy jen o investice, ale i o reformy. A právě ty nám pomáhají posouvat se dopředu v oblastech, kde by to jinak bylo politicky složité.
I u nás mohou vyrůst šampioni
EU teď vyjednává o svém dlouhodobého rozpočtu po roce 2027 a jeho „vlajkovou lodí“ zřejmě bude Fond konkurenceschopnosti, který se má zaměřit na celoevropské priority a významné projekty. Podaří se podle vás členské státy přesvědčit, aby něco takového podpořily?
U diskusí v Bruselu jsem byl naposledy před deseti měsíci, tak si úplně netroufnu hodnotit, co se tam teď odehrává. Myslím si ale, že bude obrovský tlak na to, aby se peníze rozdělovaly systémem, který má větší dopad. Už logika covidového balíčku, že budeme navazovat peníze na cíle a výsledky, přicházela od států, které jsou čistými plátci do rozpočtu. Chápu to tak, že tyto státy, a nakonec i Komise, to vnímají tím způsobem, že tato mechanika byla relativně úspěšná a měla by se zopakovat. Myslím si tedy, že od západoevropských a severoevropských států bude tento tlak přicházet. Jestli se to podaří, nebo nepodaří, to už je věštění z křišťálové koule.
Logika Fondu konkurenceschopnosti je taková, že by měl pomoct vytvářet celoevropsky nebo až globálně úspěšné firmy, skutečné evropské šampiony. Můžete dát příklady firem, ideálně z Česka, které mají k tomuto našlápnuto?
Princip jedna: v dnešní ekonomice máte ve většině odvětví jednoho až dva vítěze – firmy, které vybudují opravdu hluboké know-how a dokáží ho prodávat do světa s velkou marží.
Princip dva: u ekonomik, jako je naše, tedy výrobní a nesmírně komplexní, budou firmy většinou fungovat v mikrosegmentech. Myslím si, že u nás máme celou řadu skvělých firem v takových mikrosegmentech – například v železniční dopravě Bonatrans a další na severní Moravě. To jsou firmy, které patří mezi globální špičku ve výrobě koles do rychlovlaků. A budeme-li v Evropě investovat do rychlovlaků, tak máme unikátní šanci u nás šampiony vytvořit. Když se podíváte na kolínskou Draslovku, to je firma, která má úžasně našlápnuto ve výrobě chemie do nových typů baterií nebo v environmentálně přijatelnější lučbě kritických minerálů z hornin. To jsou české průmyslové firmy, které se mohou stát šampiony, a to nejen na evropské, ale i globální scéně.
Když se bavím s lidmi z IT sektoru, tak ti věří, že v Čechách máme unikátní možnost budovat AI šampiony v oblasti propojení AI a průmyslové výroby – ovládání robotů a podobně. Jeden z nejzajímavějších počinů z poslední doby je pak určitě start-up Aisle, který se skrze AI snaží řešit kybernetickou bezpečnost. To je opět špičková oblast, která vychází z dekád tuzemské expertízy.
Kdo se těmi šampiony nakonec stane, to teprve uvidíme, ale musíme jim minimálně „umetat cestu“. Případně je finančně podpořit, ale to už je na pováženou, jestli tyto mikrosegmenty skutečně potřebují státní nebo veřejnou podporu. Průmyslové podniky často potřebují spíše nízké ceny energií nebo dobré infrastrukturní napojení. Firmy v IT ekonomice zase volají po tom, aby stát uměl svoji poptávkou stimulovat růst home-grown produktů a nenakupoval třeba čínské.
Český kapitálový trh nestačí
Když jsme u toho, jak podpořit růst šampionů, pořád dokola se omílá, že je potřeba propojit kapitálové trhy, aby se k firmám dostal dostatek peněz. Co bude podle vás ten moment, kdy si můžeme říct, že Unie kapitálových trhů či Unie úspor a investic opravdu funguje? Nebo je napřed potřeba si splnit domácí úkoly na kapitálovém trhu v Česku?
Ze všech diskusí, které ve Druhé ekonomické transformaci vedeme, vychází, že český kapitálový trh je odrazem toho, co se děje v Evropě. Pro inovativní projekty prostě nemůžete spoléhat jen na domácí kapitálový trh, protože je příliš malý a nemůže sám o sobě investovat do velkých rizikových investic bez jakékoliv diverzifikace.
Když se na to dívám jako spotřebitel, tak to, že evropský kapitálový trh funguje, poznám ve chvíli, kdy budu schopný na telefonu otevřít jakoukoliv fintech aplikaci a budu přes ni schopný si koupit akcie jakékoliv české firmy obchodované na burze. Dnes tam vidím ČEZ, ale Zbrojovku nebo Kofolu jsem tam nenašel. Mnoho mladých uživatelů, kteří investují a nenechávají peníze na účtech, používá právě tyto jednoduché nástroje. Pokud tam nenajdou české firmy, tak je to problém, protože pošlou svoje peníze v lepším případě na sever Evropy, v horším za oceán.
My se ale o tomto tématu bavíme především z pohledu inovativních firem. A tam je důležité, že firma, která má sídlo v Česku, dlouhodobě tady platí daně a chce odsud řídit svůj světový konglomerát, tak ta musí mít co nejnižší bariéry přístupu ke globálním investorům. Dnes slýcháme případy, že firma zavolá investorům z Británie nebo ze Švédska, kterým se sice líbí, ale nehodlají se kvůli ní učit český právní systém. Tak jí řeknou, aby si sídlo přesunula do Lucemburska, Holandska nebo do Ameriky. Že se něco změnilo tedy poznáme v momentě, kdy ten investor nebude muset řešit národní systémy, protože bude existovat jeden „náš“ celoevropský, a bude se chtít bavit jen o fungování samotné firmy.
Hezky jste mi nahrál. Evropská komise má v březnu představit tzv. 28. režim, což by měl být celoevropský právní režim pro inovativní firmy, který by fungoval paralelně s těmi národními. Jak daleko podle vás tento návrh zajde? Půjde jen o korporátní právo, nebo třeba i insolvenční, daňové, pracovní?
Držme si palce, že to vyjde. Myslím si, že budeme rádi, pokud půjde o korporátní právo a systém insolvencí a na to navázanou logiku toho, kdo je rozhoduje. A to je základ, který pro investory, start-upy a inovativní firmy stačí. To, že pak každý stát má jiné daně a pracovní právo, to ostatně platí i v Americe – Severní Dakota funguje jinak než Texas. Když zaměstnáte člověka v Kalifornii, tak mu ani nesmíte dát non-compete (konkurenční doložka, pozn. red.), v Oregonu můžete. To už ale není důležité z pohledu vztahu investor – firma – fungování akcií – řešení sporů a insolvencí.
Já tedy doufám, že ten evropský návrh bude pragmatický, a to v tom, že se nebude snažit být papežštější než papež, protože potom existuje riziko, že to narazí na spoustu tlaků a legitimních zájmů členských států. Věřím, že když přijdou s něčím, co vytvoří jednotný právní rámec, a státy si budou moct nastavit svoje podmínky zaměstnávání a zdanění jako doposud, tak to snad i v Radě projde. Státy si určitě musí uvědomovat, že pokud nepatří do těch několika málo jurisdikcí, které jsou globálním investorům známé, tak ty firmy prostě odcházejí.
Ekonomika s přidanou hodnotou
Druhá ekonomická transformace má řadu priorit, které chce v Česku prosadit. Co už se povedlo a co je zatím „v chodu“?
Všechno je to dlouhodobé, ale kdybych měl vytáhnout dvě věci, které jsme ve spolupráci s řadou dalších organizací vloni pomohli dotáhnout, tak to byly zaměstnanecké akcie ESOP a zákon o vědě, který usnadňuje vědcům navazovat spolupráci s průmyslem a transferovat a komercializovat výsledky vědy.
Zajímavější jsou ale věci, které se teprve „rozhýbávají“. První z nich je 28. režim, o kterém jsme už mluvili, kde se už rok a půl snažíme dělat osvětu, k čemu slouží, bavit se s klíčovými ministerstvy. Aby to zkrátka nebyla velká neznámá, až to za měsíc z Komise přijde.
Pořád se také snažíme o to, aby se usnadnila cesta kvalitních zahraničních studentů ze zemí nám kulturně blízkých do Česka. Počet studentů totiž padá, a když sem dokážeme dostat top talent, tak se nám ta investice za rok až dva vrátí. Český vízový systém a marketing směrem k zahraničním studentům se určitě dají posunout na vyšší úroveň.
Letos, kolem poloviny roku, by se měla spustit výzva na tzv. průmyslové akademické chairs. To jsou role pro špičkové akademiky, kteří by měli získat možnost přijít ze zahraničí a postavit si tady výzkumný tým, který umí spolupracovat s byznysem, a který dostane financování až na pět let. Aby se ti lidé opravdu mohli zaměřit na vytváření kvalitní vědy, a ne na to, aby každý rok museli žádat o nové granty.
Dlouhodobý projekt je pak vloni spuštěná iniciativa Dobré ráno, Česko, společně s ministerstvem zahraničí a šesti státními agenturami. Ta míří na to, abychom si vytvořili jednotný český brand a způsob, jakým budeme vyprávět náš příběh v zahraničí.
Máme radost z toho, že několik politických stran se námi před volbami inspirovalo a naše priority si převzalo – ať už to byla strategie ANO nebo volební program STANu a Pirátů. U ANO to došlo až k tomu, že to byla jedna z velkých inspirací pro hospodářskou strategii Karla Havlíčka.
Doufáme, že se tyto věci podaří posouvat. Ony nejsou úplně o penězích, o dotacích, o regulacích, ale o tom, jak vytvořit prostředí pro talent, pro kapitál, pro vědu, aby na jejich základě pak mohly firmy vytvářet ekonomiku s přidanou hodnotou.
Jak tedy zatím hodnotíte vstřícnost nové vlády, pokud jde o vaše priority? Nevím, jestli se shodnete třeba na Green Dealu, který Druhá ekonomická transformace vidí jako příležitost, zatímco vláda ho kritizuje a chce ho oslabovat.
Zatím je příliš brzy něco hodnotit. Když jsme u Green Dealu, tak my jako Druhá ekonomická transformace se na něj díváme hlavně z pohledu české rostoucí inovativní ekonomiky. Vnímáme jako důležité, abychom se dívali na český clean tech (čisté technologie, pozn. red.), který má ohromnou šanci uspět ve světě, takový způsobem, aby firmy, které k němu mají nakročeno, z ideologicko-filozofických důvodů nezapomněly na to, že ta příležitost existuje.
My z Česka samozřejmě můžeme tlačit na různé proměny toho, jak Green Deal bude vypadat, zároveň se ale svět směrem clean techu a dekarbonizace pohybuje, a bude dřív nebo později zelené technologie potřebovat. Zatímco IT a AI nám jako Evropě trošku uteklo, tak my ve středoevropském prostoru jsme pořád „výrobní šampioni“. My dokážeme vyrábět komplexní věci, a když se podíváte na dnešní český export zboží, tak 20 % z toho jsou clean tech výrobky. A bude-li ve světě poptávka po těchto výrobcích růst, tak se kolem roku 2030 můžeme dostat na úroveň třetiny českého vývozu. S Green Dealem nebo bez Green Dealu. Když to ten svět bude chtít, tak to pojďme vyvážet. To je asi ten úhel, který nám přijde důležitý diskutovat. V Evropě vyjednávejme nějak, ale hlavně nepodrážejme nohy firmám, které v Česku vyrábí to, co si chce svět kupovat.
Špička v čistých technologiích
Právě českým clean tech technologiím a jejich exportnímu potenciálu se věnuje projekt Mapa příležitostí. Viděl jsem tam, že Češi jsou dobří například v elektromotorech nebo ve vodních turbínách. Na jaké další zajímavé technologie jste v rámci tohoto monitoringu v poslední době narazili?
Z dat, která ještě nejsou na webu, tak nám jako nejzajímavější přišel celý segment elektrotechnického vybavení – transformátory, měniče, různé chytré komponenty sítí. Zelená transformace zvyšuje procento nestabilních a distribuovaných zdrojů sítě, což znamená, že všude po Evropě se sítě budou muset posilovat, kvůli rychlonabíječkám budete například muset přivést nové dráty k dálnicím. V Česku jsou firmy, které mají tuto elektrotechnickou tradici.
Elektromobilita je jasná, ta bude pokračovat. Nás těší, že navzdory debatám, co se vedou o spalovacích motorech a roce 2035, tak zrovna modely Škody Auto jsou v Evropě prodejně velmi úspěšné. Držme si palce, že to bude pokračovat dál a podaří se jim udržet pozici vůči tomu, co sem bude posílat Čína.
Zajímavými oblastmi na hraně čistých technologií jsou také 3D tisk nebo mikroskopy, které se používají k výrobě čipů.
Moje poslední otázka na to navazuje. Jak velkou příležitostí pro české clean tech firmy jsou podle vás obchodní dohoda s Mercosurem, která je kompletně hotová, a dohoda s Indií, která se také blíží do cílové rovinky? Otevírají nové dveře?
Dohoda s Mercosurem naprosto, to je zrovna region, který má poptávku po globálním strojírenství. Zóna volného obchodu pomůže snížit cla vůči dovozům z Evropy a zvýhodnit nás oproti výrobcům z Číny nebo Ameriky. Ve Financial Times jsem četl, že tomu říkají „Cows for Cars Deal“ (dohoda krávy za auta, pozn. red.), a my jsme v Evropě automobilová velmoc. A nejen automobilová, ale i strojírenská. Dohoda s Mercosurem tedy může být pro české firmy skvělá.
Dohoda s Indií ostatně taky, i když řada českých firem vzhledem k historickým clům a bariérám už si tam své továrny postavila. Do toho ale až tolik nevidím.
