Severoatlantická aliance odstartovala letošní rok podepsáním zbrusu nové dohody s Evropskou unií, v kontextu války na Ukrajině ji ale čekají další významné změny. Nahradit Jense Stoltenberga by mohla třeba slovenská prezidentka Zuzana Čaputová.Ruský vpád na Ukrajinu toho v hlavách Evropanů hodně změnil. Přesvědčil dokonce Finsko a Švédsko, které se dosud vyhýbaly vojenským aliancím a vážily si své neutrality, aby začaly usilovat o vstup do NATO. Ruské federaci je totiž potřeba čelit společně.
Překážkou pro tyto dva severské státy, které chtějí do Aliance vstoupit „ruku v ruce“, je v tuto chvíli hlavně Turecko. Ankara požaduje, aby Švédsko a Finsko na svém území zakročily proti buňkám Strany kurdských pracujících, kterou USA a EU označují za teroristickou skupinu. I když režim prezidenta
Recepa Tayyipa Erdoğana ocenil severskou reakci na turecké požadavky, stále mu to nestačí a žádá vydání dalších Kurdů.
„Turecko potvrzuje, že jsme udělali to, co jsme slíbili. Zároveň ale požaduje věci, které mu nemůžeme nebo nechceme dát,“ řekl švédský premiér
Ulf Kristersson v neděli (8. ledna).
Finsko a Švédsko se ale i přesto s největší pravděpodobností do konce roku stanou členy Aliance.
Věří tomu jak její generální tajemník
Jens Stoltenberg, tak
politici v Helsinkách a Stockholmu.
Je o tom přesvědčený i výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů Praha
Matúš Halás, který se věnuje i NATO a evropské bezpečnosti.
„Pokud si vzpomeneme na délku přístupového procesu například České republiky, je současné rozšíření o severské země extrémně rychlé. Česká republika vstoupila do Aliance 15 měsíců po podpisu přístupového protokolu, který musí schválit všechny členské země,“ srovnal odborník.
Od podpisu přístupových protokolů v Helsinkách a Stockholmu uplynulo pouhých šest měsíců, a pouze Maďarsko a Turecko je ještě neschválily. U Budapešti
navíc platí, že tamní parlament je ratifikuje „na začátku letošního roku“.
Zbývá tedy Turecko. „Ankara nakonec ustoupí, ať už za to něco dostane, nebo ne,“ myslí si Halás.
Ani ryba, ani rak. Turecko vidí válku na Ukrajině pragmaticky, může ale přispět k řešení
Nový šéf
Jedna věc je ale ještě jistější, než že se půdorys NATO brzy změní – organizaci čeká obměna ve vedení.
„Jens Stoltenberg měl ve funkci skončit v říjnu 2022, ale kvůli válce na Ukrajině bylo jeho funkční období prodlouženo o další rok, tedy do konce září 2023. Pro Alianci to bude pravděpodobně nejdůležitější změna, která bude znamenat i zásadní personální obměnu ve vedení a na sekretariátu v Bruselu,“ vysvětlil Halás.
V zákulisí se
podle The New York Times mluví o řadě jmen, i když je zatím předčasné mluvit o favoritech. Nora Stoltenberga by mohla nahradit například kanadská ministryně financí a také bývalá šéfka tamní diplomacie
Chrystia Freelandová, která má ukrajinské kořeny.
V Evropě se zatím mluví o estonské premiérce
Kaje Kallasové, bývalé chorvatské prezidentce
Kolindě Grabarové Kitarovičové nebo dokonce o současné slovenské hlavě státu
Zuzaně Čaputové. Britové by zase údajně rádi na postu generálního tajemníka viděli svého ministra obrany
Bena Wallace.
Kandidát bude každopádně muset „projít sítem“ všech 30 členských států.
Jak na Rusko?
Je jasné, že NATO bude po celý rok jasně podporovat Ukrajinu v její obraně před Ruskem. To nezmění ani nový šéf nebo šéfka. Vztahy s Ruskem však budou podle Haláse muset projít zásadní revizí v dlouhodobém horizontu.
„Rusko opakovaně porušilo své závazky vyplývající ze Zakládajícího aktu NATO–Rusko z roku 1997. Neexistuje tedy žádný důvod, proč by Aliance měla i nadále bezdůvodně plnit své vlastní závazky, pokud tím zároveň podkopává svou vlastní obranu,“ vysvětlil výzkumník.
To podle něj platí zejména pro závazek neumisťovat stálé a významné bojové formace v nových členských zemích NATO, stejně jako pro závazek neaktualizovat svou politiku jaderného odstrašování.
„Některé členské země, které vstoupily do Aliance po skončení studené války, by se jednoduše měly začít podílet na programu sdílení jaderných zbraní NATO,“ je přesvědčený Halás.
Sbohem, strategická autonomie
Náznak toho, že se věci dávají do pohybu, přišel v úterý 10. ledna. EU a NATO podepsaly
dohodu o vzájemné spolupráci, v níž potvrdili podporu Ukrajiny a společnou snahu přimět Rusko k ukončení války.
I když něco takového asi není příliš překvapivé, tak jak připomíná čtvrteční (12. ledna) newsletter Hospodářských novin Ředitelé Evropy, „EU a NATO dosud žádnou formální dohodu tohoto typu neměly“.
„Jsme připraveni posunout spolupráci NATO a EU na další úroveň,“ prohlásil Stoltenberg po podpisu dokumentu.
Jeho schválení však podle ČTK předcházely spory o to, zda má Unie více sázet na kooperaci s Aliancí v čele s USA, což prosazovala řada zemí střední a východní Evropy včetně Česka, nebo na vlastní obrannou samostatnost, jak chtěla zejména Francie.
Vyhrála první skupina, i do budoucna se tak bude transatlantický prostor opírat především o americké zbraně a technologie.
Deník Financial Times to okomentoval slovy „sbohem, strategická autonomie, ani jsme tě nestačili poznat“, a to s odkazem na zmíněné francouzské ambice Evropu v bezpečnosti a obraně osamostatnit.
To ale neznamená, že Evropa zároveň nebude do své obrany více investovat. Vlády včetně té české už na tom pracují, pomoct by jim k tomu měla i nová „task force“, která v rámci čerstvé dohody EU–NATO vznikla.
EU a NATO chtějí prohlubovat spolupráci. Jejich zástupci podepsali společnou deklaraci
