Skupina evropských zemí plánuje převážet nelegální migranty do africké Rwandy, kde mají čekat na svůj další osud. Vzduchem létají sliby, že nepůjde o detenční zařízení, ale o „vítací centrum“. Parametry střediska ale zatím dojednané nejsou. Co zatím víme?
Co víme o plánu pěti zemí?
Pětice unijních zemí, konkrétně Německo, Rakousko, Nizozemsko, Dánsko a Řecko, tento týden oznámila plán na vybudování prvního deportačního (návratového) střediska mimo EU. Tento „return hub“, který nově dovoluje evropská legislativa, by měl vzniknout ve Rwandě, vnitrozemském státě ve východní Africe.
Zatím se jedná o rozpracovaný pilotní projekt. Týkat se má v tuto chvíli pouze dospělých migrantů (převážně svobodných mužů), kteří aktuálně pobývají v EU nelegálně. Konkrétně má jít o lidi, kterým byla pravomocně zamítnuta žádost o azyl, vyslechli si rozhodnutí o návratu, ale nedaří se je deportovat. Například kvůli tomu, že země jejich původu nespolupracuje.
Projekt má začít fungovat někdy v roce 2027 a první „vlna“ se má týkat asi 100 osob. Pokud jde o charakter střediska, zřejmě nepůjde o detenční zařízení (s omezeným pohybem, podobně jako ve vězení), ale o jakési dočasné „vítací centrum“, jak ho nazývají samy rwandské úřady.
Půjde o dobrovolný, nebo nucený přesun?
Z dostupných informací vyplývá, že ačkoliv se jedná o zkušební projekt, přesun těchto lidí z Evropy do Afriky nebude dobrovolný, ale vynucený. A to na základě už pravomocného rozhodnutí o jejich návratu (či vyhoštění) a nového unijního návratového nařízení. Rwanda v tom celém sehraje roli jakési „přestupní stanice“.
Po příjezdu do Afriky nicméně migranti mají dostat právo volby. Buď se s pomocí mezinárodních organizací vrátí do země svého původu, odejdou do jiné země, kde mají právo pobývat, nebo se zkusí integrovat do rwandské společnosti (a dostanou k tomu podporu).
Proč migranti nemohou čekat na návrat v Evropě?
Pokud je hlavním cílem lidi vrátit do jejich rodné země nebo do jiného vhodného státu, proč se mezitím musí přesouvat do Afriky? Proč nemohou „počkat“ v Evropě? Vlády k tomu mají několik důvodů.
Úspěšnost návratů z EU je dlouhodobě mizerná, okolo 30 %. Jde tak zřejmě o pokus „vyzkoušet něco nového“. Migranti, kteří žijí v ilegalitě a nejsou kvůli tomu součástí pracovního trhu, přináší zátěž pro sociální systémy, ubytovací kapacity, zdravotnictví nebo azylová zařízení. Často navíc úřadům zmizí z dohledu a přesunou se do jiných zemí Schengenu.
Další důvod je politický. Centristické vlády (nejen) ve zmíněných pěti zemích v posledních letech odolávají tlaku sílící krajní pravice. I veřejnost po nich čím dál častěji chce, aby v řešení migrace přitvrdily.
Poslední významný důvod souvisí s odstrašujícím efektem. Skupinka zemí chce vyslat signál, že nelegální příchod do Evropy se nevyplácí. Plán má narušit byznys model převaděčů, kteří migranty do Unie lákají s tím, že ani po neúspěšné žádosti o azyl je nikdo nedonutí odejít.
Dánská premiérka Mette Frederiksen tento posun označila za „game changer“. Nejdůležitější číslo podle ní není počet převezených do afrického střediska, ale počet těch, kteří se kvůli tomu vůbec nevydají na cestu do Evropy.
Co když tito lidé zůstanou ve Rwandě „zaseklí“?
Středisko má oficiálně fungovat tak, aby v něm nikdo nezůstal příliš dlouho, maximálně týdny až měsíce. Migranti si mají co nejdříve vybrat, kterou variantu preferují – odchod nebo integrace ve Rwandě.
Lidskoprávní organizace varují, že tak jednoduché to nebude. Rizika vidí v několika věcech. První se týká „právního limba“ – po přemístění migranta končí odpovědnost evropských států a nastupují rwandské úřady. Zatím není jasné, jaké záruky budou fungovat.
Rwanda má přitom spornou pověst, pokud jde o dodržování lidských práv. Je s ní spojená historie represí, omezené svobody nebo problematický monitoring.
Samotná integrace také nemusí probíhat hladce. Do země se totiž může dostat někdo s jazykovou bariérou nebo velkými kulturními rozdíly. Pracovní příležitosti jsou navíc ve Rwandě omezené, protože je hustě osídlená.
To všechno může znamenat, že přesunutí lidé skončí v chudobě nebo se vydají na další nebezpečné cesty. Jasněji bude až po tom, co se dojednají parametry smlouvy – například délka pobytu, status lidí, dohled nebo scénáře při neúspěšné integraci.
A co to ukazuje o směřování Evropy?
Je jasné, že Evropa se ve svém přístupu k nelegální migraci názorově posunuje. Podstatná část států chce vyměnit „benevolentní“ model, kdy na kontinentu dlouho zůstávají i neúspěšní žadatelé o azyl, za výrazně tvrdší.
Jedná se o reakci na dlouhodobé selhávání návratové politiky, veřejný tlak a novou politickou realitu. Zároveň se otevírají otázky, jak daleko je Unie ochotná v „externalizaci migrace“ zajít a jaké kompromisy u toho přijmout.
Záležet samozřejmě bude na konkrétním nastavení smlouvy se Rwandou a na fungování centra v praxi. Žádný podobný projekt dosud úspěšný nebyl.

