Analýza vysvětluje výhody a rizika rychlého přijetí měny a poukazuje na rizika spojená s výrazným zpožděním v přijetí společné měny za ostatními tranzitivními ekonomikami. V druhé části se pak autor zaměřuje na zásadní makroekonomický problém ČR, kterým je špatný stav veřejných financí.
Analýza sa zaoberá prípravou politických strán v ČR na voľby do Európskeho parlamentu po uzavretí kandidátnych listín.
Analýza v obecné rovině stručně shrnuje hlavní výhody, které přinese podnikatelům vstup do EU . Autor v mnoha částech textu doplňuje analýzu subjektivním komentářem.
Diskuse o jednotném volebním systému do Evropského parlamentu bude po rozšíření Evropské unie nabývat na důležitosti. Bude vhodnější přejít na jednotný volební systém, či nikoli? Jaké jsou výhody a jaká jsou případná úskalí tohoto kroku? Jak by měl takový volební systém vypadat? Jaké mohou být následky v případě, že by byl členskými zeměmi rozšířené Evropské unie přijat?
Analýza pojednává o právních změnách na evropských kapitálových trzích v souvislosti s novou legislativou, která vzniká v rámci tzv. FSAP (Financial Service Action Plan). FSAP je iniciativa EU, která usiluje o vyšší integraci na evropském kapitálovém trhu, zvýšení jeho likvidity a v důsledku o snížení ceny kapitálu.
Příprava na život ve spojené Evropě založené na demokratických principech s sebou nese také určitou daň. Volný pohyb osob v Evropské unii přinese českým občanům možnost pohybovat se bez omezení ve všech členských státech EU. Zároveň ale pachatelům trestné činnosti umožní vyhýbat se – takřka nekontrolovatelně – trestnímu postihu na území kteréhokoli státu EU. Stávající úprava mezinárodní právní pomoci je natolik složitá a komplikovaná, že nahrává spíš pachatelům trestné činnosti než zájmu společnosti na jejich spravedlivém potrestání.
Cílem této studie je analyzovat kritické body přípravy na využívání strukturální pomoci v České
republice po vstupu do EU – tedy absorpční kapacitu ČR.
Hlavní otázkou je, zda v době svého vstupu do EU bude Česká republika mít:
• vytvořené funkční implementační struktury a odpovídající lidské zdroje – institucionální
připravenost
• připravený dostatek kvalitních projektů – projektová připravenost
• dostatek prostředků na spolufinancování – zajištění spolufinancování
Princip subsidiarity představuje v systému evropského acquis jednu z nejčastěji citovaných a ve všech pádech skloňovaných zásad. Také v příspěvcích účastníků debaty o kompetencích Unie, která proběhla na půdě Konventu o budoucnosti Evropy, panoval obecný, federalisty i stoupenci mezivládního přístupu sdílený konsensus, že tento princip je třeba explicitně zakotvit v nové ústavní smlouvě Unie.
Motto: „Mnoho obyčejných lidí, kteří bydlí v malých obcích podél hranic a dělají malé věci, mohou změnit tvář světa.“
Říká se, že hranice jsou jizvy dějin, které přinášejí hraničním regionům převážně zřetelné nevýhody. Hraniční regiony trpí historickými důsledky své periferní polohy a z toho vyplývající izolací. Přeshraniční spolupráce má pomoct tyto nevýhody vyrovnávat a zlepšovat životní podmínky.
Listina základních práv a svobod, která je podle čl. 3 Ústavy ČR součástí ústavního pořádku České republiky, říká: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ Další zákony ČR tato práva a svobody dále upřesňují a rozšiřují. Je jistě logické, že mezi ně patří i právo na dovolání se pomoci v případě nouze.
Gro Harlem Brundtlandová, norská „matka národa“, se narodila 20. dubna 1939 v Oslu v rodině lékaře. Šla ve stopách svého otce a vystudovala medicínu zaměřenou na rehabilitaci. Nikdy nesnila o jiné než lékařské kariéře, a přitom jako lékařka a vědecká pracovnice v systému veřejného zdravotnictví působila pouhých deset let. Dalších dvacet let svého života věnovala své politická práci a kariéře. Polovinu tohoto dvacetiletého období strávila v premiérském křesle. Do vysoké politiky nevstoupila bez zkušeností, už v letech 1974 – 79 zastávala úřad ministryně pro životní prostředí.
Květnové rozšíření Evropské unie na východ zcela jistě překoná rozdělení Evropy z dob studené války a zvýší stabilitu celého kontinentu. Zároveň se ale také stává novou výzvou pro EU v oblasti posílení konkurenceschopnosti hospodářství, zvýšení sociální soudržnosti a zlepšení forem demokratického rozhodování. Vyjednávání o vstupu nových zemí do EU se však odehrávala na poli rozdílných zájmů. Nejenže bylo velmi obtížné dosáhnout shody ohledně jednotlivých unijních politik, ale i představy o budoucí podobě integračního procesu se často velmi lišily. Vstupem nových zemí do Unie však vyjednávání zdaleka nekončí. Boj o miliardové dotace regionální a strukturální politiky právě začíná.
Všechna zatím uskutečněná přístupová referenda ve střední a východní Evropě se nesla ve stejném duchu. Problémem nebylo přesvědčit občany, aby rozšíření Evropské unie schválili – ve všech zmíněných zemích bylo vysoce pravděpodobné, že výsledky budou kladné. Problémem bylo přesvědčit občany, aby se referend vůbec zúčastnili. Hned na úvod je třeba konstatovat, že se tak dělo v duchu hesla účel světí prostředky.
12. července 2004 byl Valdas Adamkus jmenován litevským prezidentem. Po více než osmnácti měsících, během kterých se odehrál dosud největší politický skandál litevského nezávislého státu (impeachment prezidenta Rolandase Paksase), se na prezidentský post vrátil člověk mající politické zkušenosti a představující důvěryhodnou osobu pro zahraniční partnery.
Status pozorovatelů v Evropském parlamentu (EP) je spojen s postupným rozšiřováním EU. Poprvé byla tato možnost poskytnuta španělským a portugalským zástupcům před rozšířením v roce 1986. V červenci 1990 bylo nominováno osmnáct pozorovatelů (Beobachter) z bývalé Německé demokratické republiky. Jejich mandát skončil poté, co vešla v platnost Maastrichtská smlouva (1993). Před vstupem Švédska, Finska a Rakouska žádní pozorovatelé v EP přítomni nebyli. Od ledna 1995 do červnových voleb v roce 1999 v Evropském parlamentu působili švédští, finští a rakouští europoslanci, kteří byli nominováni parlamenty těchto zemí.
Německo hledá řešení špatné ekonomické situace. Musí proto provést zásadní změny. Spolková vláda se zatím pokusila o návrh reformy veřejných financí, důchodového systému a zdravotního pojištění. Na trhu práce ale tvrdě naráží na odpor odborových svazů, které jakékoli změny odmítají a razí ve svých požadavcích naprosto opačný směr než vláda. V konečném důsledku odbory svou fundamentální pozicí Německo oslabují a odrazují tak i investory. Vliv německých odborových svazů není srovnatelný s žádným jiným evropským státem.
Německý školský systém se v posledních dvou letech dostal mnohokrát do zorného úhlu médií jako předmět celospolečenské diskuze. Poprvé tomu bylo v roce 2001, když byly zveřejněny výsledky mezinárodní studie uskutečněné Organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj v rámci programu PISA (Programme for International Student Assessment – Program pro mezinárodní hodnocení studentů). Ve výsledném žebříčku se němečtí žáci umístili velice špatně. Spolková vláda byla tudíž nucena spustit novou iniciativu na poli školství a navýšit finance, které do něj plynou.
Uznávání odborných kvalifikací a diplomů patřilo donedávna k největším výhradám, které měla Evropská komise vůči české vládě. Brusel několikrát opakoval výtku, že česká vláda svým pomalým začleňování evropských směrnic do českého práva poškozuje své občany. Praha tyto resty vyřešila až koncem roku 2003. Od 1. května 2004 by tak neměli mít absolventi českých vysokých škol v jiných členských státech problémy s uznáváním svého dosaženého vzdělání.
