Celá situace vykrystalizovala do dnešní podoby díky skutečnosti, že se už více než třináct let nedaří řešit několik neuralgických bodů chorvatsko-slovinských vztahů. Po získání nezávislosti stál před Slovinskem a Chorvatskem mj. problém definitivního vyřešení vzájemných hranic. Existencí federace „ukolébaný“ problém se postupně ukázal být pro obě země – alespoň podle vyjádření politiků na obou stranách soudě – problémem zásadním. Předmětem sporu jsou tři oblasti: Piranský záliv, S
avudijské údolí a údolí říčky Dragonja, resp. jejího levého břehu. Pro Slovinsko je celý komplex těchto sporných bodů spojen především s možností přístupu k mezinárodním vodám v Jaderském moři. Pro Chorvatsko, v souvislosti s chorvatskými aspiracemi na brzké začlenění do Evropské unie, by se mohl tento spor stát překážkou pro jednu z premis zahraniční politiky státu, tedy pro pokus o vstup do Unie v další vlně rozšíření. V případě Itálie se pak jedná o otázku rybolovu ve vodách Jaderského moře.
Řešení: smlouva Račan – Drnovšek
Vraťme se nyní do roku 2002, do doby, kdy došlo k podepsání smlouvy mezi tehdejším chorvatským premiérem Ivicou Račanem a jeho slovinským protějškem Janezem Drnovšekem. Slovinská strana se tehdy díky vrcholícím jednáním o vstupu Slovinska do EU ocitla pod tlakem. Ljubljana totiž musela Bruselu dokázat, že nemá zásadní teritoriální spory s žádným ze svých sousedů, tedy ani s Chorvatskem. Bylo tedy třeba pokusit se o definitivní vyřešení slovinsko-chorvatského teritoriálního sporu. Jednání na úrovni předsedů vlád se zabývala en bloc všemi třemi spornými oblastmi a jejich výsledkem byla smlouva Drnovšek – Račan. Slovinsko ustoupilo především v oblasti říčky Dragonje a Chorvatsko vyšlo Ljubljaně vstříc v oblasti Piranského zálivu, kde původně Záhřeb požadoval jeho rozhraničení rovným dílem mezi oba státy. Pouhý pohled na mapu prozradí, proč je otázka hranic v oblasti Piranského zálivu pro Slovinsko tak důležitá – je to jednoduše jediná oblast, v níž vody Jaderského moře omývají slovinské pobřeží, jehož celková délka jen o málo překračuje čtyřicet kilometrů. Navíc slovinské teritoriální vody jsou z jedné strany omezeny vodami chorvatskými a z druhé pak teritoriálními vodami italskými. Slovinsko tedy nemá přímý přístup do mezinárodních vod. Výměnou za své koncese na řece Dragonji však během jednání Drnovšek – Račan dosáhla Ljubljana vyjednání přístupového koridoru přes chorvatské teritoriální vody. Konec dobrý, všechno dobré, zdálo by se. Bruselu tato dohoda – ač stále ještě neratifikována – stačila coby důkaz brzkého vyřešení problému slovinsko-chorvatské hranice „dočasného“ charakteru. Tím tedy měla padnout jedna z posledních překážek na slovinské cestě do EU a jaksi mimochodem se měl vyřešit deset let starý spor. To by bylo důkazem blahodárného a zklidňujícího vlivu přístupových jednání na ochotu řešit vzájemné a dříve zdánlivě neřešitelné spory. Jednou ze zásadních tezí EU je totiž představa, že vidina na členství v Unii dokáže vygenerovat enormní politickou vůli i v tak nestabilní oblasti, jakou je Balkánský poloostrov.
Vše se vrací na začátek
Zatímco slovinským parlamentem byla tato mezistátní smlouva schválena, chorvatský Sabor, v němž Račan již neměl potřebnou podporu, smlouvu neschválil. Namísto toho na půdě Saboru postupně vznikla iniciativa prosazující vyhlášení hospodářské zóny v chorvatských vodách Piranského zálivu. A jelikož smlouva Drnovšek – Račan Saborem schválena nebyla, měla se hospodářská zóna rozprostírat i na těch územích, která byla předtím předmětem jednání mezi Ljubljanou a Záhřebem. Slovinsko začalo bít na poplach. Jeho argumentace byla založena na úvaze, že nebyla-li dohoda Saborem schválena, jsou všechny tři výše zmíněné příhraniční oblasti i nadále předmětem sporu a chorvatská strana by tak svým vyhlášením hospodářské zóny jednostranně rozšířila svou jurisdikci i na sporné oblasti, což se v očích Ljubljany rovná politice fait accompli. Svou nespokojenost s chorvatským plánem postupně začala dávat najevo i Itálie. Ta by totiž zavedením zmíněné zóny přišla zhruba o jednu čtvrtinu svého lovného teritoria, z něhož může podle vlastních údajů denně vytěžit až 200 tun ryb. Tehdejší slovinský ministr zahraničí Dmitrij Rupel a jeho italský protějšek Franco Frattini se dohodli na koordinaci svých diplomacií vůči Záhřebu. Původně navrhované vyhlášení hospodářské zóny bylo sice na půdě Saboru pozměněno na vyhlášení zóny rybolovně-ekologické, což však Řím nijak neuspokojilo a v očích Ljubljany na celé věci pranic nezměnilo. Mezitím však přišlo rozšíření EU a Brusel, aniž se nadál, vyženil učebnicový příhraniční spor, který s blížícím se vyhlášením rybolovně-ekologické zóny neustále sílil. Průběžně došlo k několikerému vyslání chorvatských námořních sil do oblasti sporných vod, a to bez předchozího upozornění slovinské strany. S časem také narůstal počet incidentů v oblasti Savudijského údolí a na levém břehu říčky Dragonje, tedy na těch částech sporného slovinsko-chorvatského pohraničí, kde Ljubljana učinila Záhřebu koncese výměnou za Račanovu vstřícnost v Piranském zálivu.
Problém hranic není jediným
V obci Mlini u Sečovlje, tedy v Savudijském údolí, se část pozemků slovinského sedláka Joška Jorase nachází na sporném území. Hrdý sedlák ozdobil svůj příbytek slovinskou vlajkou a pravidelně do amplionu pouští slovinskou hymnu. Jeho usedlost se nedávno – 22. září – rozhodla navštívit skupinka dvanácti slovinských poslanců ze Slovinské lidové strany, vedená jejím předsedou Janezem Podobnikem. Při cestě přes sporné území byli poslanci chorvatskou pohraniční stráží vyzváni k předložení cestovních dokladů, což odmítli s tvrzením, že se nachází na slovinském území. Následovalo jejich zadržení a následně i diplomatický skandál. V Slovinsku samotném se schylovalo k volbám, incidentu se tak dostalo značné publicity. Slovinský velvyslanec v Záhřebu byl povolán na konzultace a tehdejší slovinský ministr zahraničí Dmitrij Rupel dokonce prohlásil, že Slovinsko již déle nemůže podporovat chorvatské snahy o členství v EU. Chorvatský premiér Ivo Sanader naopak vyzval ke zklidnění „zbytečné hysterie“ a chorvatský ministr zahraničí Miomir Žužul vyjádřil předem obavy z objektivity slovinského předsednictví OBSE, které má přijít v roce 2005. Ljubljana se zase rozhodla s podstatou sporu seznámit přímou cestou i členy Evropské unie a Severoatlantické aliance. To charakterizovala chorvatská média jako vydírání…
Mezitím se opětně aktualizovaly a médii na obou stranách probíraly další problematické body vzájemných slovinsko-chorvatských vztahů. Na přetřes se tak dostalo další dědictví federální minulosti, a sice vyplacení vkladů chorvatských střadatelů v Ljubljanské bance. Té Chorvatská národní banka svého času neudělila bankovní licenci a bankovní dům tak ukončil svou působnost na teritoriu Chorvatska. Jenže v bance měla své vklady uložena celá řada chorvatských střadatelů, kteří se dožadovali vyplacení těchto vkladů. Těch se však nedočkali, jelikož později zaniklá Ljubljanská banka argumentovala, že nemá-li oprávnění k provozování bankovnictví na území Chorvatska, nemůže ani žádné bankovní služby vykonávat – a vyplácení vkladů k takovým službám patří. Tím vzájemné výčitky neskončily a světlo světa opět spatřil mj. staronový problém společného slovinsko-chorvatského provozu jaderné elektrárny Krško…
Mezinárodní arbitráž. Ale o co?
Vzájemné vztahy před slovinskými volbami se tak ocitly na bodu mrazu. Po volbách, které se konaly 3. října 2004, byl slovinský ministr zahraničí Dimitrij Rupel vystřídán Ivem Vajglem. Úkolem nového ministra bylo urychlené setkání s chorvatským ministrem zahraničí Mioimirem Žužulem. Jejich setkání předcházela jednání slovinsko-chorvatské příhraniční komise. Ta však došla k závěru, že shoda na bilaterální úrovni není možná a doporučila mezinárodní arbitráž. Vynořila se však další komplikace – předmětem případného sporu je už i předmět sporu sám. Podle chorvatské strany je tímto předmětem její právo vyhlásit ekologicko-rybolovnou zónu v oblasti Piranského zálivu, zatímco Slovinci definují jako předmět sporu všechna tři výše uvedená teritoria: Piran, Dragonja, Suvadijské údolí…
Trpělivost na Balkáně přináší v Bruselu růže
Je otázkou, kam až si obě strany mohou dovolit zajít. Slovinsko je sice členem EU, to ale neznamená automatické převedení celého problému na platformu Chorvatsko versus EU. Pro Brusel je totiž zdárný postup přístupových jednání s Chorvatskem velmi důležitý, protože může spolu se zdárným průběhem přístupových jednání se Sofií a Bukureští posloužit jako názorná ukázka ostatním balkánským státům, že trpělivost přináší své ovoce. Tato skutečnost by zpětně měla být ukazatelem především nestabilnímu Bělehradu, ale i Sarajevu a konečně i Skopji.
Slovinsko-chorvatský spor tak může mít skutečně tíživý dopad na plány Unie v oblasti neklidného Balkánského poloostrova. Důkazem této teze budiž nikoli jednostranné vyjádření Javiera Solany, který vyzval obě strany k „dodržování evropských standardů“. Nezbývá než vyčkat a doufat v dobrou politickou vůli. Případná účinnost bruselského analgetika – pokud něco takového existuje – by se však každopádně měla projevit co nejdříve. Případné chorvatské zklamání z nedobrého vývoje přístupových jednání by totiž velice pravděpodobně uvrhlo další stín nejen na slovinsko-chorvatské vztahy, ale i na vidinu konečné stabilizace jihozápadního Balkánu.