Svoboda médií na východním křídle EU nemá jeden příběh. V jednotlivých zemích se liší i to, čemu novináři čelí. Někde trh ovládá několik velkých vlastníků, jinde veřejnoprávní média čelí finančnímu či politickému tlaku. Státní reklama proudí neprůhlednými kanály a politici stále častěji označují novináře za své protivníky místo za veřejné hlídací psy.
Rozdíl přitom neleží jen mezi veřejnými a soukromými médii. Veřejnoprávní stanice patří ve většině zemí východního křídla EU k nejdůvěryhodnějším institucím. Soukromá média se naopak pohybují od téměř zcela nezávislých až po ty, která jsou zranitelná kvůli vlastníkům, reklamě nebo politické rétorice. Výrazný je také rozdíl mezi severem a jihem regionu.
Různé systémy, různé problémy
Finsko zůstává z hlediska svobody médií relativně silné, trh je ale velmi koncentrovaný. Sanoma, Keskisuomalainen a Alma Media ovládají velkou část novinového trhu, nákladu i titulů. Hlavním rizikem není politické ovládnutí médií, ale důsledky koncentrace. Patří mezi ně opakování stejného obsahu, užší nabídka zpráv a zmenšující se redakce.
Veřejnoprávní Yle stále sleduje téměř polovina televizního a rozhlasového publika. Celkem 76 procent Finů říká, že Yle informuje o událostech pravdivě. Stanice ale za poslední čtyři roky přišla o 200 milionů eur a propustila více než 300 lidí. Škrty zasáhly také projekty zaměřené například na mediální gramotnost.
Lotyšsko a Litva mají odlišné, ale úzce propojené soukromé mediální trhy. Několik velkých značek vlastní stejné nadnárodní skupiny, které sídlí v Estonsku nebo prostřednictvím skupiny Bitė v USA. V obou zemích funguje mediální značka Delfi patřící skupině Ekspress Grupp. Konkurenční 15min a Tvnet jsou napojené na další estonský mediální gigant Postimees Group. Televizní stanice TV3 zase spadají do ekosystému Bitė/TV3. V Litvě patří mezi významné soukromé hráče také LNK Group pod MG Grupė.
Lotyšská veřejnoprávní média zastřešuje LSM. Jejich rada SEPLP staví svou činnost na hájení veřejného zájmu. Čas od času se ale objevují problémy s politickým tlakem, financováním nebo odpovědností médií. Místní politici také někdy brání novinářům v práci.
Litva patří k zemím s vysokou mírou svobody tisku. Veřejnoprávní LRT důvěřuje zhruba 70 % veřejnosti. Její nezávislost se ale v poslední době stala předmětem politického sporu. Vládní koalice navrhla zmrazit její financování a usnadnit odvolání generálního ředitele.
Polský mediální trh je velký, konkurenční a silně polarizovaný. Warner Bros. Discovery vlastní TVN a TVN24, Polsat kontroluje Zygmunt Solorz. Významnými hráči jsou také Ringier Axel Springer a Agora. Vedle nich funguje veřejnoprávní TVP.
Média jako TVN, Gazeta Wyborcza nebo Onet jsou považována za nezávislá. Největším problémem ale zůstávají veřejnoprávní média. TVP za předchozí vlády strany Právo a spravedlnost čelila rozsáhlé kritice jako propagandistická stanice. Pokusy vlády Donalda Tuska změnit její vedení od té doby vyvolaly nové právní a politické spory. Reportéři bez hranic uvádějí, že TVP už není „propagandistickým strojem“ jako dříve, stále jí ale podle organizace chybí dostatečná nezávislost.
Česko kombinuje silná veřejnoprávní média s koncentrovaným soukromým trhem. Mezi hlavní skupiny patří Czech News Center (Czech Media Invest, spojená s Danielem Křetínským a Patrikem Tkáčem), MAFRA (Pavel Tykač a Karel Pražák), Vltava Labe Media (Penta Investments) a Economia (Zdeněk Bakala).
Česká televize a Český rozhlas patří mezi nejdůvěryhodnější zdroje informací. V poslední době se ale vede spor o jejich financování. Objevily se návrhy nahradit koncesionářské poplatky přímým financováním ze státního rozpočtu, případně na nižší úrovni. Kritici varují, že by takový systém mohl zvýšit vliv vlády na veřejnoprávní média.
Maďarsko zůstává nejvýraznějším příkladem dlouhodobého ovládnutí médií. Volby v roce 2026 ale otevřely cestu ke změně. Po roce 2010 vlády Viktora Orbána dostaly velkou část mediálního trhu pod státní vliv prostřednictvím podnikatelů napojených na Fidesz.
Mediaworks, KESMA, TV2, Origo nebo Indamedia se staly nástroji provládní komunikace. Mezi největší nezávislé hlasy naopak patří RTL Hungary, 24.hu a Telex. Veřejnoprávní média se proměnila téměř výhradně v platformu vlády. Opozice v nich dostává jen málo prostoru, případně se o ní informuje negativně.
Reformy už začaly. Dědictví předchozího systému ale ukazuje, jak výrazně mohou vlastnické vazby a státní reklama deformovat mediální prostředí.
Mediální prostředí na Slovensku kombinuje silné komerční televize, skupiny napojené na oligarchy a respektovaná nezávislá média. TV Markíza (PPF), TV JOJ (J&T Media Enterprises) a TA3 (Blueberg Media) čelily otázkám ohledně nezávislosti a vyváženosti.
Penta prostřednictvím News and Media Holding vlastní například bulvární Nový Čas. Kritici skupinu obviňují, že nadržuje současným vládním stranám. Penta to odmítá. Nezávislá média Aktuality.sk, SME a Denník N zůstávají vlivná, zároveň ale často čelí útokům vlády.
Veřejnoprávní média se stala předmětem ostrého sporu poté, co vláda v roce 2024 nahradila RTVS novou institucí STVR. Změna posílila politický vliv na jmenování vedení.
V Rumunsku a Bulharsku mohou média na první pohled působit pluralitně. Vlastnictví i financování ale zůstávají koncentrované a neprůhledné.
V Rumunsku mají největší publikum Pro TV, Antena 1, Kanal D a Romania TV. Kontrolují je jednotlivé podnikatelské skupiny a vlastníci včetně rodiny Dana Voiculesca nebo turecké skupiny Dogan. Veřejnoprávní média mají stále určitý dosah v rozhlase, jejich vliv na hlavní veřejné debaty je ale omezený. Země navíc stále pracuje se zastaralým právním rámcem.
V Bulharsku oslabuje média politický tlak a ekonomická závislost. Televizní trh ovládají Nova Broadcasting Group (United Group) a bTV Media Group (CME). Mezi přední tiskové tituly patří 24 Chasa, zatímco online mají výrazný vliv Capital a Dnevnik ze skupiny Economedia.
Veřejnoprávní BNT a BNR mají poměrně vysokou důvěru. Zároveň zůstávají zranitelné kvůli financování ze státního rozpočtu a způsobu jmenování vedení Radou pro elektronická média. Ukázalo se to mimo jiné v roce 2025, kdy se opakovaně nepodařilo zvolit nového generálního ředitele BNT.
Státní reklama: dosah, nebo loajalita?
Způsob, jakým stát posílá veřejné peníze médiím, ukazuje další rozdíl mezi jednotlivými zeměmi.
Finsko uplatňuje přísná pravidla pro nestrannost státní správy. Veřejná reklama se řídí pravidly veřejných zakázek a zohledňuje především cenu a dosah. Významnější problémy se v této oblasti neobjevují.
Lotyšsko a Litva jsou na státní reklamě na celostátní úrovni méně závislé a obě země mají transparentní fondy na podporu médií. Rizika se ale objevují na úrovni samospráv. Ty mohou zvýhodňovat spřátelená regionální média prostřednictvím reklamy. Kritičtí místní novináři se zároveň mohou setkávat s omezeným přístupem k informacím a dalšími formami tlaku.
Polsko a Česko nemají dostatečně transparentní pravidla, která by spojovala státní reklamu s dosahem jednotlivých médií. V Polsku neexistuje mechanismus, který by zaručil rozdělování peněz podle sledovanosti či čtenosti. Za vlády PiS proto reklama ve velké míře mířila k provládním médiím.
V Česku sice pravidla počítají s objektivními kritérii, většina úřadů ale nezveřejňuje jasné přehledy o tom, kolik peněz a kterým médiím posílá.
Podobný problém řeší Rumunsko, kde neprůhledné financování propojuje politické strany a stát. Patří sem také dotace označované jako „tisk a propaganda“. Bulharsku zase chybějí jasná pravidla, která by zaručila přidělování státní reklamy podle objektivních kritérií. V obou zemích tak mohou veřejné peníze sloužit jako nástroj vlivu.
Slovensko a Maďarsko nabízejí ještě výraznější příklady. Slovenský výzkumník a novinář Peter Hanak řekl serveru euBrief, že rozdělování reklamy v zemi „vůbec nezávisí na dosahu, ale zcela na politické loajalitě“. Podle něj tak získávají výhodu menší média napojená na oligarchy před většími nezávislými redakcemi.
Nejvýraznějším příkladem zneužívání státní reklamy zůstává Maďarsko. Po roce 2010 se stala jedním z hlavních zdrojů příjmů provládních médií. Jen v první polovině roku 2025, předtím než nová vláda výdaje zmrazila, do těchto médií putovalo devět miliard forintů.
Soudy a právní tlak
Intenzita právního tlaku se mezi zeměmi výrazně liší.
Ve Finsku a Česku soudy běžně neslouží k nátlaku na novináře. Finsko řešilo jeden výrazný případ, v němž soud odsoudil dva novináře deníku Helsingin Sanomat za zveřejnění vojenských zpravodajských informací. Deník případ následně posunul k Evropskému soudu pro lidská práva. Žaloby typu SLAPP ale ve Finsku nejsou běžné. V Česku se objevují jednotlivé žaloby na ochranu osobnosti či kvůli pomluvě, nikoli však jako systematický nástroj.
Lotyšsko, Litva a Slovensko také zaznamenávají jednotlivé případy SLAPP žalob nebo právních hrozeb. Nejde ale o masový jev. Litva nově umožňuje předčasně odmítat nedůvodné žaloby. Rozhodnutí Nejvyššího soudu z let 2025 a 2026 navíc posilují ochranu novinářů při informování o věcech veřejného zájmu.
Na Slovensku vzbudila pozornost žaloba Roberta Fica proti Aktuality.sk kvůli fotografii na obálce knihy. Soud ji zamítl. Tlak na média ale častěji přichází prostřednictvím veřejných útoků a omezování přístupu k informacím.
Polsko mělo v minulosti jeden z nejvyšších počtů SLAPP žalob v Evropě. Občanskoprávní žaloby i trestní stíhání za pomluvu podle článku 212 zůstávají relevantní i po přijetí nového zákona proti SLAPP žalobám, který prezident podepsal v červnu 2026.
Bulharsko také patří mezi rizikové země. Příkladem je případ novináře Borise Mitova a serveru Mediapool. V Rumunsku organizace ActiveWatch označuje SLAPP žaloby za významný problém.
Maďarsko využívá soudy méně. Častěji sahá po nástrojích na hraně zákona. Patří mezi ně například špionážní oznámení proti investigativnímu novináři Szabolcsi Panyimu nebo řízení Úřadu pro ochranu suverenity proti investigativním médiím.
Když politici označují média za nepřítele
Nejostřejší rétoriku vůči novinářům na evropském východním křídle používají především přední maďarští a slovenští politici.
Viktor Orbán se vyhýbá rozhovorům s nezávislými médii a označuje je za „fake news“. V březnu 2025 nazval kritické novináře, aktivisty a soudce „štěnicemi“ a varoval před „jarním úklidem“.
Na Slovensku Robert Fico a další představitelé koalice označují novináře za „aktivisty“, „presstituty“ nebo „protislovenské živly“. Kritická média často nálepkují jako „nepřátelská média“.
V Česku se situace podle Reportérů bez hranic za vlády vedené Andrejem Babišem zhoršila. Organizace během prvních šesti měsíců vlády zaznamenala 13 politických útoků na média.
Bulharsko rovněž hlásí časté politické útoky na novináře. Výrazným případem se stal odchod novinářky Marie Tsantsarové z bTV.
V Polsku se situace na vládní úrovni od éry PiS zlepšila. Silná polarizace ale dál podporuje útoky na novináře.
V Litvě radikální politici z hnutí Nemuno Aušra a dalších stran obviňují mainstreamová média a veřejnoprávní LRT z předpojatosti nebo ovládnutí elitami. Podobný trend se objevuje v Lotyšsku. Tam politici častěji útočí osobně na investigativní novináře.
Posledním příkladem je snaha premiéra Kulbergse vykreslit investigativní žurnalistiku jako bulvár. Někteří politici na místní úrovni se také snaží práci novinářů veřejnoprávních médií vykreslovat jako vměšování nebo odvádění pozornosti od hlavních problémů.
V Rumunsku se politický tlak na média prolíná s dezinformacemi a obchodními zájmy.
Finsko představuje mírnější variantu. I tam ale přetrvává kritika veřejnoprávní Yle ze strany radikální pravice. Někteří politici volají po jejím zrušení a označují její novináře za „woke“.
Lidé se zprávám vyhýbají. Rozdíl mezi severem a jihem roste
Další rozdíl ukazuje chování samotného publika. Důvěra v média a zájem o zprávy bývají vyšší na severu regionu. Směrem na jih naopak roste nedůvěra a počet lidí, kteří se zprávám vyhýbají.
Finsko stojí na jednom konci tohoto spektra. I tam ale počet lidí, kteří zprávy ignorují, roste. V roce 2026 uvedlo 31 % Finů, že se zprávám vyhýbá často nebo někdy. Dalších 31 % tak činí příležitostně a 35 % se zprávám nevyhýbá nikdy.
Pobaltí Reuters Institute ve svém Digital News Report 2026 nezahrnuje. Starší výzkumy ale ukazují, že zprávám se tam vyhýbá zhruba 30 až 35 % lidí.
Česko a Polsko se pohybují uprostřed. V roce 2026 se zprávám vyhýbalo 41 % Čechů a 46 % Poláků. Na Slovensku podíl dosahuje 47 až 52 %.
Rumunsko a Bulharsko stojí na opačném konci. Zprávám se často, někdy nebo příležitostně vyhýbají téměř tři čtvrtiny Rumunů. Zájem o zprávy tam zároveň klesl z přibližně 69 % v roce 2017 na současných 43 %.
V Bulharsku důvěřuje zprávám jen 21 % lidí. Celkem 60 % se jim vyhýbá někdy nebo často.
Tato čísla ukazují hlavní paradox svobody médií na východním křídle EU. Země mohou mít formálně pluralitní mediální trh, zároveň ale čelit koncentrovanému vlastnictví, neprůhlednému financování, politickému tlaku a klesající důvěře.
Mechanismy se v jednotlivých zemích liší. Důsledek je ale podobný. Čím křehčí je vztah mezi médii, politickou mocí a veřejností, tím obtížnější je pro novináře plnit jejich základní roli: poskytovat nezávislé informace.
Tento obsah byl publikován v rámci projektu Eastern Flank EU Reporting (EFER), na kterém spolupracují redakce Delfi (Litva), Delfi (Lotyšsko), Espress (Rumunsko), EUBrief (Slovensko), Faktabaari (Finsko), Focus Europe Poland (Polsko), Napunk (Slovensko), Pro News Bulgaria (Bulharsko) a Update EU (Česko). Projektový obsah naleznete také na webu EastFlank.eu. Více informací najdete zde.
