Zatímco Evropa hledá nové zdroje kritických surovin, Polsko možná sedí na nečekaném bohatství. Ne v nových dolech, ale v milionech tun hlušiny z uhelné těžby, která podle vědců obsahuje prvky nezbytné pro zelenou transformaci. Rozhodující bude, zda se podaří tento potenciál proměnit ve strategickou výhodu.
Podle polského ministerstva klimatu a životního prostředí je klíčovým projektem návrh zákona, který má zajistit domácímu hospodářství přístup k nerostným surovinám, včetně těch kritických. Navrhovaná legislativa má vytvořit stabilní národní rámec pro provádění evropského nařízení o kritických surovinách (Critical Raw Materials Act – CRMA), které zahrnuje strategické projekty, monitorování trhu, reporting i koordinační povinnosti.
Na institucionální úrovni Polsko disponuje schváleným Národním programem průzkumu kritických surovin, který realizuje Polský geologický institut. Program má rozpočet 180 milionů zlotých a poběží do roku 2032.
Program řadí kovy platinové skupiny, měď a helium mezi nejvyšší priority. Prvky vzácných zemin jsou naopak zařazeny až do třetí kategorie, tedy mezi suroviny s omezeným domácím potenciálem.
Srovnání financování však ukazuje výrazné rozdíly v evropském výzkumném prostoru. Obdobný program ve Španělsku disponuje rozpočtem přes 180 milionů eur, tedy přibližně čtyřikrát vyšším. Dne 31. března 2026 navíc polský premiér vytvořil tým pro státní surovinovou politiku, který má připravit aktualizaci dosavadní strategie a zahájit debatu o finanční podpoře projektů zaměřených na těžbu a zpracování surovin.
Polsko na okraji evropské surovinové politiky
Geologická situace všech zemí Visegrádské skupiny je obdobná – žádná z nich nemá doložená ložiska prvků vzácných zemin. Česká republika i Maďarsko sice disponují odvaly z uhelné těžby, výskyty těchto prvků ve vyvřelých horninách, karbonatitech nebo alkalických komplexech jsou však v celém regionu pouze ojedinělé.
Podle doktora Łukasze Kruszewského z Ústavu geologických věd Polské akademie věd jde spíše o mineralogické, sběratelské či vědecké zajímavosti vhodné pro základní výzkum než o ložiska s hospodářským významem. Právě proto se podle něj regionální spolupráce stává nikoliv možností, ale nezbytností.
Budoucí suroviny ukryté v minulosti
Paradoxem, který může překvapit zastánce energetické transformace, je skutečnost, že největší domácí potenciál Polska pro získávání kritických surovin – včetně těch nezbytných pro zelenou energetiku – se skrývá právě v uhlí.
Jak upozorňuje Kruszewski, uhlí obsahuje největší potenciál pro získávání prvků vzácných zemin, ale také germania, antimonu či cesia, které představují základ zelené transformace. Přestože to zní paradoxně, země jako Čína nebo Rusko tuto praxi využívají již dlouhá léta.
Nejde přitom pouze o samotné uhlí, ale také o břidlice doprovázející uhelné sloje. Ty těžební společnosti obvykle odkládají na odvaly jako bezcenný odpad.
Podle Kruszewského veřejná debata vytváří falešnou představu, že uhlí je buď palivo, kterého je třeba se co nejrychleji zbavit, nebo pouze zdroj energie. Ve skutečnosti je situace mnohem složitější. Uhlí lze spalovat, ale také z něj získávat prvky nezbytné pro moderní energetické technologie.
Jako příklad uvádí dysprosium – prvek vzácných zemin, který je klíčovou součástí magnetů používaných ve větrných turbínách.
Významný potenciál podle něj představuje Lublinská pánev a Hornoslezská uhelná pánev. Uhlí z okolí Lublinu obsahuje germanium, které se často vyskytuje společně s galliem. Oba prvky patří mezi kritické suroviny důležité pro polovodičový průmysl, podobně jako kobalt.
Další perspektivní lokalitou je masiv Tajno, kde sice dosud nebylo potvrzeno ložisko, ale minerály obsahující prvky vzácných zemin se zde prokazatelně nacházejí. Potenciál nabízí také Dolní Slezsko s polymetalickými měděnými ložisky u Lehnice, kde výzkumy odhalily lokální obohacení černých břidlic o prvky vzácných zemin.
Za pozornost stojí rovněž historické uranové oblasti u Kowar, kde studie prokázaly zvýšený obsah těchto prvků, zejména yttria.
Odvaly jako strategická surovina
Odvaly důlní hlušiny rozeseté po Horním Slezsku i dalších těžebních regionech patří k nejkontroverznějším pozůstatkům polského průmyslu. Místní obyvatelé je často považují za symbol regionu, například známý odval „Szarlota“ ve městě Rydułtowy. Z pohledu surovinové strategie však představují dosud nevyužité bohatství.
Kruszewski upozorňuje, že využití odvalů není jednoduché. Jejich narušení způsobuje prašnost a může vést k samovznícení. Ve skutečnosti však riziko požáru představuje podle něj pouze asi půl procenta z více než dvou stovek existujících odvalů.
Výzkumník působil také ve skupině Remining při Evropském institutu pro inovace a technologie (EIT), která se zabývá recyklací důlních odpadů.
Pro spolehlivé posouzení ekonomického potenciálu konkrétního odvalu podle něj nestačí odebrat deset nebo dvacet vzorků. Je potřeba analyzovat dvě stě, čtyři sta nebo i pět set vzorků. Náklady na takový průzkum přitom nejsou překvapivě vysoké.
Navzdory tomu podle něj dosavadní snahy o spolupráci s těžebními společnostmi selhaly, protože polské doly o podobné projekty neprojevují zájem.
První systematické průzkumy nyní provádí Polský geologický institut, který mapuje obsah různých surovin v odvalech po celém Polsku. Nejde přitom pouze o odvaly z uhelné těžby.
Technologie existují, ale jsou drahé
Kruszewski argumentuje proveditelností získávání surovin z důlních odpadů na příkladu Spojených států.
Tým Paula Ziemkiewicze při sanaci důlních oblastí ve Virginii objevil zvýšené koncentrace prvků vzácných zemin a kobaltu. Zpočátku však neexistovala technologie, která by jejich získávání umožnila ekonomicky efektivně.
Během dvou let se podařilo vyvinout technologii, která učinila jejich těžbu ekonomicky životaschopnou.
Podle Kruszewského je proto třeba přehodnotit zažitou představu, že nízké koncentrace automaticky znamenají ekonomickou nevýhodnost. Nízký obsah totiž nemusí znamenat malé objemy materiálu. Některé polské odvaly obsahují desítky milionů tun materiálu a technologický pokrok průběžně snižuje hranici ekonomické rentability.
Při samotném získávání surovin navrhuje využít metody podobné těm, které se používají při těžbě zlata – tedy loužení odvalů vhodnými roztoky, aniž by bylo nutné samotný odval rozebírat.
Zdůrazňuje přitom, že prvky vzácných zemin mají silnou vazbu na uhličitanové ionty, což otevírá cestu k šetrnějším metodám, než jsou kyanidové technologie známé z těžby zlata.
Nadějnou, byť dosud neověřenou možností je také biologická extrakce pomocí mikroorganismů. Výzkumníci z Biologické fakulty Varšavské univerzity již zkoumali bakterie schopné koncentrovat z odvalů uran, který zatím mezi kritické suroviny zařazen není.
Recyklace jako priorita
Podle Kruszewského představuje nejstrategičtější směr pro Polsko recyklace prvků vzácných zemin.
Nařízení EU o bateriích (2023/1542) stanovuje do roku 2031 cílovou míru recyklace lithia a kobaltu mezi 50 a 95 procenty. To bude vyžadovat výstavbu odpovídající zpracovatelské infrastruktury.
Významným zdrojem sekundárních surovin se stanou také magnety z vysloužilých větrných elektráren. Turbíny instalované v počátcích rozvoje evropské větrné energetiky se totiž blíží konci své životnosti a budou postupně demontovány.
Dalším zdrojem mohou být elektronická zařízení.
Strategický význam má rovněž plánovaný závod v Puławách, kde chce společnost Grupo MKANGO ve spolupráci se skupinou Grupa Azoty vybudovat zařízení na zpracování prvků vzácných zemin. Polská vláda projekt zařadila mezi strategické investice a jeho realizace se plánuje na roky 2027 až 2028.
Systémové překážky
Kruszewského znepokojuje také slabé propojení mezi vědeckou sférou a státní správou.
Uvádí, že se dosud nesetkal s přímým zapojením vlády a jedinou institucí, která se této problematice systematicky věnuje, je Polský geologický institut, s nímž částečně spolupracuje.
Ministerstvo klimatu a životního prostředí nicméně zdůrazňuje, že Polsko se aktivně podílí na činnosti Evropské rady pro kritické suroviny (CRM Board) a zavádí mechanismy vyplývající z nařízení CRMA.
Klíčovým nástrojem je platforma Raw Materials Mechanism v rámci iniciativy RESourceEU, která se zaměřuje na sdružování poptávky po permanentních magnetech a lithiu.
Ministerstvo zároveň upozorňuje, že nejde o společné nákupy organizované Evropskou komisí, ale o flexibilní mechanismus propojující poptávku a nabídku mezi partnery ve strategických hodnotových řetězcích.
Tento článek byl publikován v rámci projektu Searching for European Balance: The V4 Facing Global Pressures, na kterém spolupracují redakce EUBrief (Slovensko), Focus Europe Poland (Polsko) Magyar Narancs (Maďarsko) a Update EU (Česko). Projektový obsah naleznete také na webu Visegrad.info. Více informací najdete zde.
