Zdravotnictví se musí propojovat, jako 27 pidistátů nemáme šanci konkurovat světu, říká Dvořáček

Česko by chtělo přispět k tomu, aby se napříč Evropou snížila nerovnost v dostupnosti péče pro pacienty se vzácnými nemocemi. Přesvědčit Evropskou komisi, aby vyčlenila zdroje, je ale náročné, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz náměstek ministra zdravotnictví Jakub Dvořáček. Podobně velká výzva je najít kompromis mezi státy v tématu propojování zdravotních dat.Jakub Dvořáček je náměstek ministra zdravotnictví pro oblast českého předsednictví. Dříve působil jako projektový manažer v organizaci Člověk v tísni, výkonný ředitel pro investice v agentuře CzechInvest, poradce ministra školství, mládeže a tělovýchovy nebo výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu (AIFP). Rozhovor vznikl při příležitosti konference „Jak by měla vypadat nová nařízení k lékům na vzácná onemocnění a v pediatrické péči?“ v Bruselu 21. října 2022.Mezi tři hlavní zdravotní priority českého předsednictví patří téma vzácných nemocí. Proč?Už v průběhu prvního předsednictví (v roce 2009, pozn. red.) jsme byli zemí, která vykopla poměrně intenzivní debatu o tom, jak by měla péče o pacienty se vzácnými nemocemi vypadat. V tomto ohledu tedy navazujeme. Samozřejmě dává smysl podívat se zpátky, jestli jsme se někam posunuli. Vyhodnocení je jasné – posun je velký, změn proběhlo opravdu hodně, ale pořád jsme ve stavu, který pro pacienta není optimální. Klíčový důvod je extrémně nevyvážená dostupnost péče a léčby v Evropě. Českou republiku považuji za zemi, kde je dostupnost moderních terapií poměrně slušná, v kontextu střední a východní Evropy jsme špička, někdy i v porovnání s celou EU. U vzácných nemocí neplatí, že když je země na vyšší ekonomické úrovni než jiná, tak má zároveň lepší dostupnost péče. Rovnítko tam nefunguje. Mezi důvody patří stav odborného sektoru v té konkrétní zemi, počet screeningových programů, nastavení tamního systému pojišťoven a jeho schopnost držet tempo s inovacemi. O ekonomickou situaci země jde samozřejmě taky. Všechny tyto důvody byly příčinou toho, proč jsme si řekli, že toto téma má smysl opět zvedat a posunout. Další logický důvod je ten, že vzácné nemoci patřily mezi priority francouzského předsednictví, se kterým tvoříme společně se Švédskem předsednické trio. Návaznost je zásadní, protože tlak musí být kontinuální, aby se něco změnilo.Zmiňujete, že Česko si vede slušně. Jakými zkušenostmi okolo vzácných nemocí můžeme přispět na celoevropské úrovni?Myslím si, že v České republice extrémně dobře funguje pacientský segment. Když se podíváme, jak funguje a komunikuje Česká asociace pro vzácná onemocnění (ČAVO), tak to je světová špička. Česká republika má také velké štěstí na vysokou úroveň odborníků, kteří jsou pro pacienty schopní odvést obrovský kus práce i ve svém volném čase. Bez nich by se žádný posun nepovedl.

Evropa nesmí kvůli hubeným rozpočtům zapomenout na vzácné nemoci, volá Česko

Podařilo se tedy téma vzácných nemocí od začátku českého předsednictví v červenci někam posunout?I vzhledem k tomu, že zatím nejsou známé návrhy nařízení ke vzácným onemocněním a k pediatrickému užití léčiv, tak stále je velký prostor k tomu formulovat, co tam chceme mít. K tomu sloužily akce za francouzského předsednictví, a to samé se děje i v rámci toho českého. To, co vykopli Francouzi a co my posunujeme dál, tak to je výzva a „kultivovaný tlak“ na Evropskou komisi, aby vznikl formalizovaný Akční plán EU pro vzácná onemocnění. Ten by měl velký přesah do financování, do kvality péče, do diagnostiky, a sloužil by jako takový průvodce pro všechny členské státy k tomu, aby dostupnost péče byla do budoucna mnohem vyváženější. V onkologii existuje EU Beating Cancer Plan, a je to poznat, věci na národní úrovni se mění. I když zdravotnictví zůstává doménou členských států, EU může říkat „takhle by to mělo vypadat“. Přípravu plánu tedy chceme posunout dál a zajistit, aby ideálně od všech členských států zazněla jasná výzva k Evropské komisi, jak by měla tato strategie vypadat. Zatím je to jen myšlenka, o které je potřeba přesvědčit DG Sante (Generální ředitelství pro zdraví a bezpečnost potravin, pozn. red.) i celou Komisi.Jaké signály od Komise dostáváte? Je ochotná plán realizovat?Myslím si, že situace je stejná jako u českého ministerstva zdravotnictví. Vy víte, že to potřebujete, ale zároveň víte, že na to nemáte zdroje ani lidi, a že to bude vyžadovat obrovské úsilí takový aparát vytvořit. Cítíme, že Komise má jiné priority, ale zároveň má fungovat jako servis pro členské státy – takže když se dokážeme mezi sebou domluvit a vyvíjet kontinuální tlak, tak věřím, že ten aparát rozpohybujeme.

Data, data, data

Když bychom se zaměřili na konkrétní zdravotní legislativu, tak nejintenzivněji se nyní vyjednává o návrhu European Health Data Space (EHDS), zjednodušeně řečeno celoevropské propojení databází zdravotních dat. Věříte v dohodu států do konce roku? To určitě ne, ale to ani nebyla naše ambice. Tento dokument je nesmírně složitý a jeho implementace bude pro členské státy velmi náročná, a to nejen z hlediska lidských, ale i finančních zdrojů. To znamená, že každý odstavec, který v této legislativě je, tak vyvolává obrovskou diskusi. Jsou tam oblasti, na které mají státy úplně opačný pohled.Můžete být konkrétní?Velkou diskuzi například vyvolalo nastavení možnosti úplného nebo částečného vystoupení ze systému pro občany, tzv. opt-out. Tedy aby občan měl možnost zakrýt svá zdravotní data nebo jenom některou část před poskytovateli zdravotní péče. Nebo aby měl možnost říct, že nechce, aby jeho data byla použita pro výzkum, přestože by byla anonymizována. Máte země, které jsou ve sběru a elektronizaci dat poměrně hodně daleko, a mají již řadu parametrů nastavených. Není tedy divu, že se brání tomu, aby se „boural“ jejich vlastní systém a vytvářel nový. Pak máte země, které nemají nic, a ani se jim do toho nechce. A nakonec máte země jako Česká republika, kde už nějaký posun proběhnul, ale taky to pro ně bude znamenat velký „úkrok“ ve smyslu kompetencí. Zásadní oblastí je také sekundární využití zdravotních údajů, tedy využití anonymizovaných dat pro účely výzkumu či inovací nebo pro tvorbu politik. Členské státy zatím nemají stejný názor na to, jak by se měl v tomto případě zpoplatnit přístup k datům, nebo jak by mělo vypadat zapojení subjektů ze zemí mimo EU. Stěžejní bude rovněž diskuse k nastavení systému bezpečnostních záruk, který zamezí zneužití dat. Kompetenční a finanční spory by nicméně měly jít stranou ve prospěch vize lepší péče o pacienta. Kompromis se vždycky najde, ale je to nesmírně zdlouhavý a bolestivý proces. Nevěřím tomu, že by švédské předsednictví dokončilo negociace, to je práce nejméně na další rok, než se sedmadvacítka dokáže shodnout, že „takto to má vypadat“. Stejná debata zároveň probíhá na půdě Evropského parlamentu.Dá se odhadnout, jaké budou náklady na vytvoření takové datové sítě? Vypadá to jako obrovský projekt…Byť Evropská komise dedikovala na budoucí implementaci European Health Data Space poměrně velké prostředky, tak ty představují jen zlomek toho, co to bude v reálu stát. Odhadovat si netroufnu. Samozřejmě je tam vize, že tento systém může do budoucna generovat velké množství finančních prostředků (úspory pro národní zdravotnictví, pozn. red.), ale jedná se jen o vizi. Státy to chápou, ale investovat musejí z našponovaných národních rozpočtů už teď. Navíc jsme na začátku asi poměrně vleklé krize, která bude mít přesah i do národního financování zdravotnictví. Každopádně věřím, že EHDS bude obrovskou přidanou hodnotou pro pacienta, stejně jako pro globální konkurenceschopnost evropského průmyslu. Naopak bez něj bychom měli obrovský problém konkurovat Číně, Indii a především Spojeným státům.

Efektivní řízení zdravotnictví musí být postaveno na datech, říká šéf AIFP Kolář

Opatrně směrem ke zdravotní unii

Pandemie urychlila diskusi o Evropské zdravotní unii, která má EU připravit na další krize. Spadá sem i zmíněný datový prostor nebo Farmaceutická strategie pro Evropu, jedná se tedy o ambici mnohem úžeji spolupracovat. Jak úspěšně se zatím daří její cíle naplňovat?Optimismus existuje, skutečně dochází k propojení napříč Evropou, i ve zdravotnictví je cítit ochota dělat věci dohromady. Pořád ale platí, že diskuse končí na bodu „toto je naše národní rozhodnutí, toto je naše národní autorita“. Posun tam tedy je, debata pokračuje, ale myslím si, že i toto bude ještě velmi dlouhá cesta. Všechno k tomu směřuje, ale výsledek uvidíme až za nějaký čas. Osobně považuji cestu společných řešení nebo společných nákupů (léků či vybavení, pozn. red.) za jedinou možnou. Pokud budeme nadále fungovat jako 27 pidistátů, nemáme šanci. Omlouvám se Německu a Francii, ale v porovnání se světem jsou malé. Aby měl náš trh dostatečnou sílu, a zároveň dokázal fungovat efektivně i z hlediska nákladů, tak se musí sjednocovat. Většina malých států má dnes například velmi slabou pozici při vyjednávání s farmaceutickými firmami, proto dává smysl mluvit jedním hlasem. Propojením zajistíme i to, že se sníží zmíněné nerovnosti v dostupnosti péče.