Válka poukázala na slabiny, jednou z těch českých je protiraketová obrana, říká Kurfürst

Hlas zemí jako Česko a Polsko je kvůli válce více slyšet, ale neříkáme jen „měli jsme o Rusku pravdu“. Přinášíme také řešení, říká náměstek Jaroslav Kurfürst v rozhovoru pro EURACTIV.cz.Dlouholetý karierní diplomat a bývalý velvyslanec v Belgii Jaroslav Kurfürst od letošního července působí na Ministerstvu zahraničních věcí ČR jako náměstek pro Evropu.Jak podle Vás válka na Ukrajině změnila geopolitické váhy?Jednou z významných věcí je mimořádná jednota Západu. Válka na Ukrajině sjednotila jak Evropskou unii, tak západní společenství v širším pojetí, tedy světové demokracie. Zároveň je zřetelné, že i další země musely reagovat. Hlasování ve Valném shromáždění OSN ukázalo, že více než 140 zemí se k válce vymezilo negativně. Ukázalo se také, že Rusko je v izolaci. Tím, jak pokračuje bombardování civilní infrastruktury a ruská brutalita roste, tak se do ní propadá stále hlouběji. Zdá se, že se Rusko dostává do izolace také za strany Číny a Indie, i když „izolace“ je možná příliš silné slovo, nicméně tyto dvě země se nechtějí identifikovat s ruskou agresí a dávají najevo čím dál větší nespokojenost. Z geopolitického pohledu je zřejmé, že Čína a některé další země, které jsou „odstíněné“ od tohoto konfliktu, z něj mohou geopoliticky těžit, protože se jich nedotýká, nezatěžuje je, možná jim dokonce dává pozici nějakého „mediátora“, i když mezi normalitou a zlem se těžko hledá střední poloha. Některé země mohou z války také ekonomicky těžit, protože Rusko bude prodávat svoje nejen energetické suroviny za příznivější ceny. V každém případě, sjednocení Západu a izolace Ruska, to jsou z geopolitického hlediska dva významné fenomény.Mluvíte o sjednocení Západu. Jak konkrétně se tedy transatlantické vztahy změnily?Vidím mnohem větší politickou jednotu, hlavně v bezpečnostních otázkách. Jedním z největších iritantů transatlantických vztahů bylo to, že Spojené státy měly pocit, že na svou bezpečnost nedávají Evropané dost, a že na to USA doplácí. Válka změnila smýšlení v mnoha evropských státech, které teď poměrně dramaticky navyšují své výdaje na obranu, a tím se tedy odstraňuje hlavní problém transatlantických vztahů. Na jedné straně tedy máme velkou politickou jednotu strategického přístupu k válce a semknutí se za společnými hodnotami, a na straně druhé posílení aliance z hlediska závazků k navýšení evropských výdajů na obranu. Samozřejmě transatlantické vztahy nejsou bez mráčku, hodně se diskutuje o „Inflation Reduction Act“ a některých dalších věcech.

Mezinárodní situace nesvědčí obchodu. České předsednictví „dělalo, co mohlo“

Válka tedy donutila Evropu přemýšlet o bezpečnosti a obraně jinak. Co ukázala konkrétně o české obranyschopnosti?Česká bezpečnostní komunita, politické špičky a špičky ve státní správě si uvědomily, že tento konflikt je něco, k čemu se musíme postavit čelem naprosto zřetelně. Česká republika je tedy v podpoře Ukrajiny, i ve formě zbraní, výraznou avantgardou. Je také zřejmé, že navýšení našich vojenských kapacit je nezbytné, a v zásadě žádná rozumná demokratická politická síla tohle nemůže zpochybňovat, protože bezpečnostní prostředí se změnilo. Je na tom shoda. Zároveň existuje příležitost pro země s obranným průmyslem, aby ho rozvinuly. Poptávka po zbraních bude po celé Evropě velká, zároveň Ukrajina odčerpává mnoho kapacit. Zbrojní průmysl je součástí řešení toho všeho, včetně posílení naší odolnosti a obranyschopnosti. Když se podíváme o úroveň níž na taktičtější rovinu, tak vidíme, jak ohromně důležitý je systém protiraketové obrany. Tohle je jedna ze slabin České republiky, takže v tomto nám ruská agrese přináší další ponaučení. Toto je kapacita, kde se musíme rozvinout. Tak bychom ale mohli pokračovat i o dalších kapacitách.Výzvy německého kancléře Olafa Scholze k vytvoření společného evropského protiraketového systému tedy Česku dávají smysl?Česko už je součástí integrované protivzdušné obrany Severoatlantické aliance NATINAMDS. O čem mluvil kancléř Scholz, to jsou spíše společné nákupy. Efektivnější akvizice podle mě určitě nejsou špatný nápad, ale to byste se musel zeptat spíše kolegů z ministerstva obrany a dalších rezortů, kterých se to bezprostředně týká.Pokud jde o zbraně, EU v průběhu války v praxi otestovala tzv. Evropský mírový nástroj, který posloužil k proplácení dodávek zbraní na Ukrajinu. Jak se osvědčil a jaká je jeho budoucnost? V posledních měsících se řešilo, kde na něj vzít další peníze…Evropský mírový nástroj měl rozpočet přes pět miliard euro, a to na sedm let, tedy na celý víceletý finanční rámec EU. Původně měl sloužit především na peacekeepingové operace v Africe a v různých jiných částech světa, ale během posledních devíti měsíců byl kvůli válce na Ukrajině vyčerpán cca z 80 %. Na stole tak byla debata o jeho novém naplnění, a je to jedna z věcí, kterou se v průběhu českého předsednictví podařilo završit. Rozhodlo se o jeho navýšení asi o dvě miliardy, po dalším vyhodnocení se pak dá navýšit o další tři. Nástroj je to funkční, až nás překvapilo jak dobře, protože jeho původní záměr byl jiný, jak jsem zmiňoval. Problémy se podařilo vyřešit.

Zbraně pro Ukrajinu mohou skončit na černém trhu. Riziko ale stojí za to

Česko, Polsko a životaschopnost V4

Rozhovorem navazujeme na česko-polské fórum, které se uskutečnilo v Praze minulý týden. Máte pocit, že s dobrou reakcí na válku ze strany zemí jako právě Česko a Polsko se vliv střední a východní Evropy posiluje?O tom se hodně mluví, zejména v akademických kruzích. Je zřejmé, že Česko, Polsko a další země střední a východní Evropy upozorňovaly na ruskou hrozbu, která měla vzestupnou tendenci, a státy na západ od nás ji vnímaly mnohem méně intenzivně. Doufaly, že je stále možné se s Ruskem dohodnout a že to celé nesměřuje ke katastrofě, které jsme teď svědky. Myslím si, že hlas střední a východní Evropy je opravdu silněji slyšet. V mnoha ohledech jsme zároveň jakousi avantgardou i v tom, že jsme schopní také předkládat návrhy, co v krizových situacích dělat. Není to jen zpětná analýza toho, že „jsme měli pravdu“, ale jsme také schopní dát na stůl návrhy, které jsou nosné, a se kterými se pak naši partneři v EU nebo NATO mohou ztotožnit. Zkrátka proto, že takové návrhy odpovídají potřebám této doby.Na velké strategické důležitosti získala především energetika, závislost na Rusku se významně ukázala i u Česka a Polska, nabízí se tedy spolupráce. Můžete zmínit, jak se společně s Poláky snažíme tuto situaci překonat? Hodně se mluví o plynovodu Stork II.Jednou z odpovědí na složitou energetickou situaci je budování nové infrastruktury, což jsou samozřejmě terminály LNG, ale jsou to i propojky mezi různými státy. Pro nás ve vztahu k Polsku je to vybudování propojky Stork II v situaci, kdy propojka Stork I už funguje. To je téma, které je živé a o kterém s polskými partnery hovoříme. Máme rozhodně zájem, aby se to povedlo. Pak je tam opravdu velký balík opatření, který se dohoduje na evropské úrovni, kde se snažíme, aby byla situace v energetické bezpečnosti i cenové udržitelnosti pro členské státy dlouhodobě výhodná, udržitelná, a aby tam existovaly mechanismy solidarity. Energetické balíky se týkají jak plynu, tak ropy a elektrické energie, a v mnoha ohledech máme s Polskem velmi blízké postoje a jsme schopni efektivně spolupracovat.Je vidět, že i na politické úrovni si současné vedení Česka a Polska rozumí, premiér Petr Fiala se například před Evropskou radou minulý týden koordinoval se svým kolegou z Varšavy Morawieckim. Všechno ale není jen zalité sluncem. České předsednictví oznámilo, že se mu podařilo vyjednat shodu všech zemí na balíku, který obsahoval i 18miliardovou půjčku pro Ukrajinu. Polská vláda ale později pohrozila, že kvůli zahrnutí tématu globální korporátní daně balík nepodpoří. To se nakonec nepotvrdilo, co se tam ale stalo?Česká diplomacie oznámila shodu v okamžiku, kdy se jí dosáhlo – bylo to v pondělí (12. prosince, pozn. red.). V tu chvíli se dořešil problematický „maďarský balíček“, tam šlo o nařízení o kondicionalitě, které bylo zase propojeno s tématem národního plánu obnovy (více zde, pozn. red.) a tak dále. To všechno se podařilo dohodnout. Polsko trochu překvapivě později (ve čtvrtek 15. prosince, pozn. red.) přišlo s tím, že na jeho straně není konsensus ohledně globální korporátní daně, takže se ten balíček před Evropskou radou ještě otevřel k další diskusi. Museli jsme tedy ještě odvést diplomatickou práci, nakonec všechno schváleno bylo. Polsko je opravdu jeden z největších podporovatelů Ukrajiny, takže u takto zásadní věci – 18 miliard eur makrofinanční asistence – jsem si osobně skoro nedokázal představit, že by ji Polsko neschválilo. Bylo to skutečně o něčem jiném.Jak sám zmiňujete, hlavní překážku představovalo Maďarsko, které už delší dobu různými způsoby nabourává společnou evropskou reakci na válku. Má podle Vás smysl pokračovat ve formátu Visegrádské čtyřky na nejvyšší politické úrovni, když se zájmy a postoje tak výrazně rozcházejí?Z expertní úrovně se to těžko komentuje. Smysl to má ale vždy, když existuje společný zájem, ať už jde o Visegrád či jinou koordinační platformu. V tuhle chvíli vidím, že Maďarsko přistupuje k řadě otázek, a především k ruské agresi, jinak než zbytek zemí Visegrádu. Tady tedy není koordinace možná, ne proto, že by nebyla vůle, ale zájmy a pozice se zde  míjejí. To je v tuto chvíli tím největším problémem. V době, kdy jsme byli „čestným moderátorem“ jako české předsednictví, jsme si opravdu dávali pozor, abychom takto zůstali vnímaní a neprotežovali jednu specifickou skupinu zemí. To se jednoznačně promítalo i do visegrádské spolupráce, a nejen do té.

Maďarsko zmrazení fondů zabolí. Podporu Orbánovy vlády ale ohrozit nutně nemusí 

Maďarská hrozba vetem nebo obecně jeho obstrukce opět ukazují na limity společné reakce Evropské unie, nejen ve společné zahraniční a bezpečnostní politice. Reforma se v tomto ohledu asi brzy očekávat nedá. Myslíte si, že se teď bude daleko častěji sahat k těmto „balíčkovým řešením“, kdy se více věcí propojí dohromady, aby se ke kompromisu donutili i „potížisté“?Já nerad používám slovo „veto“, jedná se o rozhodování jednomyslně, což je myslím mnohem přiléhavější. V „high politics“, tedy v zahraničních politikách má jednomyslné rozhodování svou hodnotu. Celé je to diplomatický svět, ve kterém se hledají řešení, která jsou přijatelná a vedou k dohodě celé EU. V některých situacích se tedy může sáhnout k propojení více věcí do balíčku a vyjednání celkového kompromisu, jindy může jít o jiný mechanismus. O tom je zkrátka diplomacie, aby kreativně přistupovala k tématům tak, aby z toho nakonec všichni vyšli s pocitem, že něco získali a jsou spokojení s konečným kompromisem. Ke změně smluv – já jsem v krátkodobém a možná i střednědobém horizontu spíše skeptický, protože v mnoha tématech už se hlasování posunulo směrem od jednomyslnosti ke kvalifikované většině. Další témata, která by se tam mohla eventuálně posunout, už jsou politicky velmi citlivá.

Co se (ne)povedlo českému předsednictví

České předsednictví je u konce. Co považujete za jeho největší politické úspěchy a neúspěchy?Jako největší úspěch já osobně vidím zachování jednoty Evropské unie po celou dobu předsednictví. Někdy to dalo více práce, jako například teď ke konci, kde byla těžká rozhodnutí. Úspěšně jsme prošli všemi rozhodnutími okolo Ukrajiny, kterých byl opravdu nespočet. Když bych zmínil úspěch, který se nejvíce podepíše na dennodenním životě českých občanů, tak to bude odstranění hraničních kontrol na chorvatských hranicích. Takže když pojedou Češi na dovolenou, tak díky vstupu Chorvatska do Schengenu nebudou muset stát na hranicích. Tato země také vstoupila během českého předsednictví do eurozóny.A ty neúspěchy? Nebo věci, které se nepodařilo dotáhnout?Zatím se nepodařilo dotáhnout „market correction mechanism“ (zastropování cen plynu, pozn. red.), ale tam bych rozhodně nemluvil o neúspěchu, tady naopak české předsednictví odpracovává neskutečnou a obdivuhodnou práci vysoce ceněnou partnery v EU. (Rozhovor vznikl v pátek 16. prosince, v pondělí 19. prosince se ministři na stropech dohodli, pozn. red.) Je nám líto, že se nepodařilo dohodnout vstup Rumunska a Bulharska do Schengenu. Ty země jsou připravené. Opravdu jsme se proto snažili dělat všechno. Nemyslím si ale, že je to neúspěch předsednictví, tedy našeho vyjednávání. Ta energie, kterou jsme do toho na všech úrovních vložili, byla obrovská. Odpor byl ale evidentně větší.

Bulhaři a Rumuni jsou naštvaní, bez Schengenu přichází o výhody i peníze

Také odborníci a špičky institucí EU Čechy velmi chválí, a ty pochvaly vypadají upřímně.Myslím si, že to bylo velké předsednictví s velkými úspěchy. Například co se týká západního Balkánu, tak tam se po delším období bez posunu něco začalo dít. Zahájili jsme dvě mezivládní konference (přístupové rozhovory s Albánií a Severní Makedonií, pozn. red.), v případě Bosny a Hercegoviny je tady kandidátský status, v případě Kosova vízová liberalizace, proběhlo také předání přihlášky této země do EU. Proběhl také summit se západním Balkánem, a to přímo v regionu. Už to samo o sobě je obrovský posun. Do závěrů (deklarace Evropské rady, pozn. red.) k rozšíření se dostala Ukrajina, Moldavsko a Gruzie, a musím říct, že tento jazyk stál opravdu hodně práce. Můžeme být spokojení. Chtěl bych využít tuto možnost a poděkovat všem lidem na Stálém zastoupení, máme skvělé diplomaty. Chtěl bych poděkovat také lidem na Úřadu vlády, na všech resortech, opravdu se táhlo za jeden provaz, což vedlo k takovému konci předsednictví, že nás právem naši partneři v Unii i mimo ni plácají po ramenou.