Český obranný průmysl staví a investuje v USA proto, že tam jsou zákazníci a byznys. Evropa se posunuje zpět k „selskému rozumu“, pořád jí ale chybí urgence, říká Kristýna Helm. Důvod, proč si Česko z evropského nástroje SAFE půjčilo málo, podle ní mohou být pomalé informace na lince Brusel–Praha.
Kristýna Helm zastává v Asociaci obranného a bezpečnostního průmyslu ČR (AOBP) pozici viceprezidentky pro mezinárodní vztahy. Rozhovor vznikl při příležitosti česko-polské debaty o evropské obraně.
Český obranný průmysl vyváží přibližně 90 % své produkce do zahraničí. Nemůže být tato vysoká závislost na exportu riziková v prostředí rostoucího protekcionismu, pokud by zahraniční trhy přestaly naše produkty odebírat?
Pořád budou země, a je jich spousta, které určité technologie nemají, nebudou je vyvíjet, nebo by to trvalo hrozně dlouho.
Když vezmu příklad jednoho z našich důležitých trhů – Indonésii –, tak tam obranný průmysl víceméně neexistuje. A právě třeba oni naše technologie vyhledávají. A pak jsou země jako Dánsko, kam naše firma Sellier & Bellot dodává malorážovou munici. Dánové se historicky zbavili výroby munice, a i když se ji teď snaží obnovit, trvá to dlouho.
U určitých technologií má obecně smysl raději si je koupit, než je začít vyrábět. Kdybychom si tady v Česku chtěli budovat stíhačky, tak je to mnohem dražší, než si je koupit někde jinde.
Ale co je určitě potřeba – a to naše firmy v exportu umí – mít flexibilitu v tom umožnit zapojení lokálních partnerů, umožnit transfer technologií nebo spolupracovat s obranným průmyslem a dalšími aktéry v zahraničí. A to my umíme právě proto, že jsme na tom závislí.
Zmínila jste během debaty, že české firmy zvyšují kapacity v Americe, otvírají tam výrobu a nakupují, před pár lety CZG (Česká zbrojovka Group) koupilo Colt. USA jsou sice náš spojenec, ale dynamika toho vztahu se trochu mění. Nedávalo by větší smysl se zaměřit na evropský trh?
Dávalo by samozřejmě úplně největší smysl stavět kapacity v České republice, potom je stavět v Evropě a až potom někde venku. Jenomže vy ty kapacity stavíte tam, kde je zákazník a kde je byznys. Tady v Česku byznys není, nikdo na to netlačí, aby se tyto kapacity navyšovaly, takže firmy to pochopitelně nebudou dělat jen tak, musí mít zákazníka.
A v Evropě je to to samé, a ještě do toho vstupuje regulatorní problematika. Provozovat v Evropě obranný průmysl je čím dál těžší.
Takže potom zbývají Spojené státy americké nebo třeba Kanada a další země jako Velká Británie, které jsou mimo Evropskou unii, ale pořád je vnímáme jako partnery. Takže to není bezpečnostní riziko, že bychom si stavěli kapacity u svého nepřítele.
USA ale mohou být jakýsi „konkurent“.
To určitě. Musíte se na to ale podívat tak, že průmysl je privátně vlastněný, takže jde za byznysem. A pokud evropské státy včetně České republiky nedávají podnět k tomu, aby se tady kapacity rozšiřovaly, tak to tady nikdo na vlastní pěst dělat nebude.
Chybí urgence
Říkáte, že je čím dál těžší provozovat obranný průmysl v Evropě. Takže všechny ty deregulační snahy nehodnotíte aspoň částečně pozitivně?
Hodnotím. Akorát mně pořád připadá, že v tom není urgence. Už máme pátý omnibus, a s každým dalším se trošičku napravuje selský rozum. Pořád jsou to ale věci, které jsou podle mě fundamentálně pochopené špatně. Místo toho, aby se komplexní nesmyslná regulace oklešťovala, tak by bylo možná lepší to vzít opravdu od začátku a postavit to rozumně. Ale to už by chtělo nějaký zásah shora.
Nějaký politický impuls?
On by přišel ve chvíli, kdy tady bude válka. To samozřejmě nikdo nebude řešit žádný omnibus. To vám můžu garantovat, že to jsou luxusy mírového stavu.
Ve chvíli, kdy bude potřeba vyrábět munici, tak nikdo nebude řešit směrnice REACH, banky nebudou zpochybňovat způsobilost společností a tak dále. To v tu chvíli všechno přestane. Jenom mě mrzí, že když některé státy, třeba USA nebo Kanada, k tomu můžou přistoupit střízlivě i v době míru, proč my nemůžeme.
Jakmile přijde krize, donutí nás to jednat. Stejně jako za covidu.
Stejně jako za covidu. Jenomže otázka je, jestli je nutné na to za každou cenu čekat.
Můžu vám dát příklad z hlediska EU taxonomie, kvůli které finanční instituce vnímaly obranný průmysl jako neudržitelný. Když jsem před nějakými pěti lety vystupovala v debatě o vyzbrojování Evropy, přišli jsme s návrhem na změnu vnímání obranného průmyslu jako udržitelného. Všichni se smáli, že Evropa 50 let směřovala ke Green Dealu, a že se to těžko teď bude měnit kvůli obrannému průmyslu. Změna však přišla.
Spolupráce státu a průmyslu se posouvá
Během diskuse se řešily rozdílné modely českého a polského obranného průmyslu. Polské firmy mají jednoho velkého domácího zákazníka, v Česku to funguje jinak. Jak hodnotíte vztah českého státu a firem?
Samozřejmě bych si přála, abychom měli větší armádu a náš stát byl větším odběratelem českého obranného průmyslu. Tak to ale v současné době není a nevím, jestli se to bude posouvat.
Každopádně je to mnohem lepší, než to bylo před lety, protože armáda se dříve vůbec nemohla potkávat s obranným průmyslem. To už se posunulo, takže nakročeno je dobře. Vnímám to nejen z nejvyššího politického vedení, ale i o level nebo dva níže v armádě. Když se bavíte s vojáky na řídicích pozicích, tak to z podstaty věci nikdo nezpochybňuje. Každý má v sobě nastavené, že český obranný průmysl by měl být upřednostňován tam, kde to jde, a chtějí ho podporovat. Tam vidím velký posun myšlení.
Stát se začíná dívat na obranný průmysl hlavně z hlediska ekonomického – že je to přispěvatel do státního rozpočtu, což je v pořádku. Zatím ho ale nevnímá také jako součást obranyschopnosti země. Tam máme ještě na čem zapracovat. Zachování tohoto odvětví a kapacit není jen o tom, že lidé budou mít práci, ale že v případě, že se něco stane, tady budeme mít přístup k technologiím, munici a dalším věcem.
Jako laika by mě zajímalo, co tedy český průmysl vlastně vyrábí. Jestli se zaměřuje i na kapacity, které by česká armáda dokázala využít v klasickém kinetickém boji. Nebo jestli se jedná spíše o specializovaný průmysl a technologie, které by si Česko třeba ani nemohlo dovolit koupit.
V případě, že jsou požadavky ze strany armády a český obranný průmysl tam vidí potenciál, tak se přizpůsobuje. Ale armáda těmi objemy, které odbírá, není v pozici si diktovat.
Řekla bych to tak, že v základních věcech – což je například munice – je všechno velice dobře pokryté. Máme několik výrobců munice různých ráží. Společnost Explosia dodává střelný prach a společnost Synthesia dodává nitrocelulózu, takže i na vlastním území máme vertikální integraci právě v oblasti munice. Ano, jsou to sice hlavně privátní subjekty, staví továrny v zahraničí, ale v době válečného stavu má stát nárok si to vzít do svých rukou.
Ale když se bavíme o technologiích jako takových, tak se vyvíjí ty, které trh vyžaduje. Tím, že uvažujeme proexportně, se musíte dívat, jaký je trend, do čeho se zapojit a po čem bude poptávka v celosvětovém měřítku. Odběr Armády České republiky je bonusem, ale zároveň je neskutečně důležitou referencí. Pro spoustu firem, obzvlášť u nových technologií, je první otázka, jestli to využívá vaše armáda. A je velká škoda, když nemůžete odpovědět ano.
Lepší koordinace bez peněz ztrácí význam
Možná by to mohlo zajít ještě dál. Připravuje se koordinační platforma, kde by se mělo řešit, co armáda potřebuje, a průmysl by se tomu mohl více přizpůsobit a plánovat podle toho výrobu a vývoj. Co si od této platformy jako asociace slibujete?
Nechci, aby to vyznělo špatně, ale my tady můžeme koordinovat, co chceme, ale pokud armáda nemá rozpočet, tak je to úplně jedno. Je super, když se nastaví principy do doby, než rozpočet bude, ale když si poslechnete vyjádření ministra obrany nebo náčelníka generálního štábu, tak na následující roky jsou výdaje armády primárně zasmluvněné do projektů schválených předchozí vládou a není tam moc prostor na rozvoj.
Co je podle mě důležité pro národní koordinační platformu, je to, že obranyschopnost státu se stává celospolečenským tématem. Už to není jen ministerstvo obrany, armáda a obranný průmysl, ale tím, jak se mění bezpečnostní prostředí, do toho spadá hospodářství, vnitro, zdravotnictví, kyberbezpečnost a strašně moc dalších věcí.
A pravda je ta, že u nás se málokdy resorty koordinují dostatečně, aby byly schopny vytáhnout z řešení maximum. Obzvlášť se to ukazuje u evropských platforem a projektů, kde zjistíme, že některé informace má ministerstvo zahraničí, něco ministerstvo průmyslu, něco ministerstvo obrany. Ti lidé ale nejsou dostatečně propojení.
Takže tam si myslím, že pro společný postup České republiky a posun je to velice důležité. Pokud tam budou chodit relevantní lidé a propíše se to i na pracovní úroveň, tak je koordinace na místě, obzvláště z hlediska krizové připravenosti.
A společný vývoj s armádou – to je velké téma, ale to úplně nevyřeší koordinační platforma. V koordinaci problém není. Problém je v legislativě. Když chcete vyvíjet něco společně s armádou, musíte jednak vysoutěžit to, že to budete vyvíjet. Ale problém je, že když to vyvíjíte jako společný projekt, skončí vývoj a neexistuje možnost, že by si to armáda od vás rovnou začala kupovat. Musí se vypsat další soutěž. Vůbec není garantováno, že to potom nevyhraje zahraniční firma, která přijde s jiným řešením. Dokud se toto legislativně nevyřeší, pořád to bude problém. Ale pracuje se na tom.
Nemáte informace, kdy by platforma mohla začít naplno fungovat? Ministerstvo obrany říká pouze to, že se připravuje.
Dovedu si představit, že v průběhu příštího roku už bude fungovat. Může mít formu rady při Úřadu vlády nebo jiné entity, to ještě nevíme.
Každopádně je potřeba si říct, že to není tak, že by teď nic nefungovalo. Koordinace probíhá, ale neprobíhá komplexně – jen mezi jednotlivými aktéry. Teď se například propojilo Ministerstvo průmyslu a obchodu s armádou, takže to je vyřešené (agenda průmyslové spolupráce se přesunula z MO na MPO, pozn. red.).
Dozvědělo se Česko o programu SAFE pozdě?
Platforma by měla řešit i zapojení českých firem do evropských programů. Na debatě jste zmiňovala, že česká úspěšnost v Evropském obranném fondu (EDF) je hodně nízká. Kde vidíte příčiny?
Je potřeba evropské programy rozdělit do tří kategorií. První je Evropský obranný fond, kde si firmy musí žádat přímo u Evropské komise a dávat dohromady konsorcia. Od státu můžou dostat podporu – spolufinancování úspěšných projektů a „Letter of Intent“ od armády, pokud má o technologii zájem. Podpora tam tedy je. Myslím si, že jde hlavně o to, aby firmy víc žádaly a dávaly dohromady víc projektů. A musí tam probíhat větší lobbing ze strany státu při přípravě velkých projektů. Abychom to nevěděli až ve chvíli, kdy se výzvy otevřou, ale byli u přípravy.
Pak je druhá várka projektů na opačné straně spektra, které jsou vyloženě na vládě – to je například program SAFE. To jsou zvýhodněné půjčky na obranné technologie. Naše vláda to bere čistě jako půjčku, ale řada států na to nahlíží jako na přerozdělování trhu, protože v rámci půjčky musíte říct, co a od koho si koupíte. Tam obranný průmysl zmůže hrozně málo, protože to dělá vláda, a tam bychom se měli hodně posunout.
A na poli mezitím vznikají evropské koalice EDPCI v pěti kategoriích – protivzdušná obrana, ochrana východního křídla atd. My jsme zapojení do čtyř z pěti. V rámci koalic vznikají příležitosti pro obranný průmysl, aby se technologie zapojily do finálních řešení. Hledáme cestu, jak stát bude informace efektivně předávat a zohledňovat nabídku průmyslu. Vyžaduje to úzkou koordinaci.
Ještě bych se vrátil k programu SAFE. Opakovaně se objevuje kritika, že velká část z půjčky pro Česko jde na dálnici. Jak se díváte na skladbu této půjčky a na její výši, která je například oproti Polsku minimální (2 miliardy eur vs. 44 miliard eur)?
Nedívala bych se na to špatně. Kdybychom si řekli o víc projektů a jedním z nich byla dálnice, je to naprosto v pořádku. Pokud Evropa umožňuje finanční nástroj a naše vláda v něm vidí uplatnění pro dobro všech a v rámci pravidel, nevidím v tom problém.
Problém vidím v tom, že se mohlo zažádat o mnohem více dalších projektů. Když jsem šla do hloubky toho, proč se nezažádalo, byly za tím dva důvody. Jeden je ten, že jsme se konzervativně rozhodli tam dát jen projekty, které už byly připravené v akvizičním řízení.
A druhý důvod je, že jsme se o tom prý dozvěděli až v červnu (2025, pozn. red.). Deadline byl do srpna, a u nás z toho všichni byli překvapení. Pokud je to pravda, tak stát odvádí v Bruselu strašně špatnou práci, když se něco takového úředník nebo vláda dozví až ve chvíli, kdy to Evropa vypustí ven. Jsou státy, které to věděly mnohem dřív, a státy, které si to vyloženě připravovaly pro sebe.
Šance pro jednotlivé firmy
Ještě by mě zajímal program AGILE, který jste ocenila jako zajímavou změnu, pokud jde o evropské financování. Proč?
Protože může být výhodný pro jednotlivé firmy – hlavně pro malé a střední podniky, které jsou gró subdodavatelských řetězců, i pro startupy a scaleupy. Bude totiž mnohem jednodušší zažádat o projekt, protože nebudete potřebovat přeshraniční konsorcium. To vám žere hrozně moc času při přípravě přihlášky. Někdy partnery máte, někdy je uměle dohledáváte, po měsíci či dvou jednání zjistíte, že to není ono, nebo vám chtějí technologii ukrást. Když žádáte jako jednotlivý subjekt napřímo, odvíjí se to víc od vás – máte-li dobrou technologii a dobře to připravíte, nemusíte zohledňovat další věci.
Na druhou stranu tam peníze zatím budou malé (115 milionů eur, pozn. red.). Dovedu si ale představit, že pokud Evropská unie uvidí, že je to lepší nástroj, bude to zohledňovat v dalším finančním rámci. Třeba u Evropského fondu pro konkurenceschopnost, že by část mohla fungovat bez podmínek přeshraniční spolupráce. Ačkoliv jsem v tom trošku skeptická, protože celá filozofie EU v rozvoji obranné technologické báze je postavena na přeshraniční spolupráci.
Předpokládám, že vaše členské firmy mají v plánu AGILE využít?
Doufám v to a budeme je v tom maximálně podporovat. Připravujeme je na to, že se to chystá, a plánujeme aktivně oslovovat firmy, u kterých věříme, že by to s daným řešením měly zkusit.
