Aktualizovaná dohoda o letecké dopravě mezi EU a Marokem nabízí exkurzi do problematické koloniální minulosti. Zároveň ukazuje, jak v EU občas vítězí potřeba udržovat dobré vztahy nad striktním dodržováním práva.
V červenci prošla Evropským parlamentem téměř bez povšimnutí jedna zpráva. Na první pohled šlo pouze o technickou aktualizaci dohody o letecké dopravě mezi EU a Marokem – do dokumentu se jen připsalo Chorvatsko, které tam chybělo.
Hlubší pohled však nabídne exkurzi do nevyřešené koloniální minulosti a ukáže, jak v EU někdy vítězí pragmatismus nad dodržováním práva.
Souboj o území na atlantském pobřeží
O co tedy jde? Doplněná dohoda nijak nerozšiřuje území, na které se vztahuje. Naopak znovu potvrzuje, že region Západní Sahary, na který si Maroko dělá nárok, ale je mezinárodně sporný, nadále pod leteckou dohodu nespadá.
Západní Sahara je bývalá španělská kolonie v severozápadní Africe. Po odchodu Španělů ji obsadilo Maroko a považuje ji za své území. Důvodů má více, rozhodně mezi ně však patří fakt, že se v regionu nacházejí velké zásoby fosfátů, rybolovné vody a také potenciální naleziště ropy a plynu.
Povstalecké hnutí Fronta Polisario, které ovládá asi pětinu území, se naopak snaží vymanit region z marocké správy a dosáhnout nezávislosti. Od devadesátých let je konflikt v podstatě zamrzlý.
OSN označuje území jako nesamosprávné – neuznává nad ním ani marockou suverenitu, ani suverenitu Saharské arabské demokratické republiky, kterou tam vyhlásila Fronta Polisario. Jedním z možných kompromisních řešení by mohla být určitá forma autonomie, žádná dohoda se ale zatím neblíží.
Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) každopádně rozhodl, že dohody mezi EU a Marokem lze uplatňovat pouze v rámci mezinárodně uznaných hranic Maroka. Západní Sahara se může zahrnout jen v případě, kdy s tím místní obyvatelé vyjádří souhlas. Na tomto základě Soudní dvůr v roce 2018 dospěl k závěru, že leteckou dohodu nelze vykládat tak, že se vztahuje i na území Západní Sahary.
Evropská komise tento výklad opakovaně potvrdila a informovala letecké dopravce ze zemí EU, že podle unijní judikatury se letecká dohoda „nevztahuje na trasy z území členského státu EU na území Západní Sahary“.
Právo vs. praxe
Zpráva v Evropském parlamentu prošla výraznou většinou 625 hlasů. Mezi hrstkou europoslanců, kteří hlasovali proti, zazníval argument, že ačkoli se samotná dohoda na zmíněné území nevztahuje, Komise nedokázala zabránit leteckým společnostem z EU v provozování letů do okupované Západní Sahary. Vznikla tak podle nich situace, která je z hlediska mezinárodního práva i práva EU nepřijatelná.
Některé evropské aerolinky skutečně létají na letiště na okupovaném území. Jak píše organizace Western Sahara Resource Watch, například nízkonákladová společnost Ryanair zahájila lety spojující letiště v EU s Dakhlou, přestože tyto linky nespadají do působnosti dohody mezi EU a Marokem.
Kromě marocké státní letecké společnosti Royal Air Maroc provozovaly v posledních letech lety do okupované Západní Sahary ještě tři další společnosti: Transavia (dceřiná společnost KLM-Air France), Air Arabia (Spojené arabské emiráty) a Binter Airlines (Španělsko).
Zmíněné aerolinky odmítají, že by porušovaly pravidla, otazníky však zůstávají.
Proč to Komise toleruje?
Nabízí se otázka, proč tuto praxi Evropská unie a hlavně Evropská komise tolerují. Možnou odpověď nabízí výzkumník Federico Petrangeli z italského think-tanku Istituto Affari Internazionali. Ten komentoval konkrétně dohodu o liberalizaci obchodu mezi EU a Marokem, princip však zůstává stejný.
„Přístup EU upřednostňuje strategické zájmy před mezinárodním právem, což odráží širší trend realpolitiky, jenž je motivován kontrolou migrace a bezpečnostní spoluprací s regionálními partnery,“ vysvětluje Petrangeli.
To tedy znamená, že EU sice oficiálně podporuje sebeurčení obyvatel Západní Sahary, ale v praxi často upřednostňuje pragmatické vztahy s Marokem kvůli migraci, terorismu, obchodu nebo energetické spolupráci. Konfrontace s Marokem kvůli několika problematickým letovým linkám jí zkrátka nestojí za to.
Komise může navíc argumentovat, že tyto lety zkrátka nespadají pod leteckou dohodu a aerolinky je provozují na vlastní riziko, nebo že nemá nástroje na to, jak je zakázat, protože letecké společnosti regulují národní úřady.
Tento obsah byl publikován v rámci projektu Eastern Flank EU Reporting (EFER), na kterém spolupracují redakce Delfi (Litva), Delfi (Lotyšsko), Espress (Rumunsko), EUBrief (Slovensko), Faktabaari (Finsko), Focus Europe Poland (Polsko), Napunk (Slovensko), Pro News Bulgaria (Bulharsko) a Update EU (Česko). Projektový obsah naleznete také na webu EastFlank.eu. Více informací najdete zde.
