Mít vizi znamená mít program. Této zásady se držela také nová Komise v čele s J.M. Barrosem, která na začátku tohoto roku považovala za vhodné zahájit svou činnost předložením vlastního hodnocení toho, kam zatím evropská integrace došla, co lze označit za její úspěchy, případně slabiny a co z toho vyplývá pro formulaci pracovního programu na pětileté funkční období do roku 2010.
Může to znít trochu nečekaně: za poslední dva měsíce se už potřetí dovídáme, že se Evropská unie hodlá v budoucnu rozšířit o státy, které byly až dosud vnímány spíše v souvislosti s válečným běsněním. Nadějnými čekateli na členství se staly Bosna a Hercegovina, Chorvatsko a Makedonie, jednání mají na dosah také Srbsko, Černá Hora a Albánie.
Prostě se usadit kdekoli na kontinentu a sehnat si tam práci – to je jedna ze základních výsad Evropanů sdružených v Unii. Unijním nováčkům je však zatím zapovězena ve dvanácti zemích staré Patnáctky. A spor o to, zda mají mít noví členové EU stejná pracovní práva jako ti původní, má mnohem větší význam, než by se mohlo na první pohled zdát – hýbe celou Unií, naposled způsobil krach ústavní smlouvy ve Francii.
Všechna předchozí rozšíření s sebou přinesla otřesy a emoce. Shodou okolností jsem třikrát stála poblíž, když se přijímali noví členové do Evropské unie. V roce 1975 jsem byla u přijetí Anglie a Irska, v roce 1986 Španělska a konečně v loňském roce České republiky. Pro obyvatele Česka z této zkušenosti vyplývá zajímavá zpráva: ani v minulosti to nováčci v EU neměli nijak snadné.
Z české perspektivy může působit krize kolem referenda ve Francii jako úlet překrmené společnosti, která už neví, co vlastně chce. Pokud se nás francouzské a holandské ne vůbec nějak týká, pak jenom negativně. Řekněme to rovnou: je především projevem strachu z nových členských zemí a projevem odporu k dalšímu rozšiřování Unie.
V neděli 29. května proběhlo ve Francii dlouho očekávané referendum o ústavní smlouvě Evropské unie. Poslední průzkumy veřejného mínění naznačovaly, že francouzští voliči smlouvu odmítnou. Avšak pětina nerozhodnutých dávala tušit, že si výsledkem nemohl být nikdo jistý. Výsledek francouzského referenda byl s napětím očekáván zejména v institucích EU, odkud zaznívají hlasy, že případné francouzské „Ne“ prakticky znamená konec tohoto projektu.
Autor ve studii analyzuje klíčové problémy, které se dostanou na stůl při jednáních o nové finanční perspektivě Evropské unie na období 2007–2013. Dokument určí výdajové stropy evropského rozpočtu na dalších 6 let.
Francouzský přístup k evropské integraci má od počátku svou pevnou kontinuitu. Francie je zastáncem omezeného rozšiřování společenství. Protože je pravidelně nucena z tohoto svého cíle slevovat, kompenzuje své ústupky požadavky na prohloubení evropské spolupráce. O tom, kam Francii tato strategie přivedla během několika posledních let a jaké důsledky tento postoj pro ni přináší, se dočtete na následujících řádkách.
Britský premiér Tony Blair tento týden v parlamentu oznámil, že předloží evropskou ústavu celostátnímu lidovému hlasování. Potvrdil tak spekulace, které mezi evropskými politiky a komentátory kolovaly už několik týdnů. Blair také naznačil, že význam referenda, které má být závazné, překračuje rámec schválení evropské ústavy. Podle něj to bude hlasování o smyslu setrvání Velké Británie v Evropské unii. Britové tak budou v historicky druhém referendu odpovídat na podobně závažnou otázku jako v případě prvního referenda o vstupu země do Evropských společenství v roce 1975.
Při své nedávné návštěvě Maďarska se francouzský prezident Chirac pokusil vyvrátit dojem, že jeho země má strach z nadcházejícího rozšíření Evropské unie na východ. Podle francouzských deníků bylo účelem Chirakovy cesty do Budapešti dokonce zlepšit obraz Francie v očích Středoevropanů. Chirac se snažil ve svém projevu před maďarskými poslanci rozptýlit představy o tom, že Francie hledá možnosti, jak – slovy Václava Havla – „znovu rozdělit Evropu“. Těžko se mu ale takto mluvilo zhruba dva týdny po summitu evropské trojky – Francie, Německa a Velké Británie, na který ostatní země EU, včetně všech kandidátů, hleděly s velkou nedůvěrou.
