Už za necelý rok má začít platit migrační pakt EU. V Česku se jeho implementace daří poměrně dobře, jiné země ale mají velké problémy, hlavně pokud jde o budování kapacit na vnějších hranicích. Ve hře tak jsou odklady termínů.
Téma migrace se před podzimními volbami do Poslanecké sněmovny pomalu vrací na scénu. Češi mají podle nového průzkumu STEM obavy z příchodu dalších uprchlíků, do budoucna pak také z vlny nelegálních migrantů.
Minimálně některé kandidující strany toho určitě využijí a ve svých kampaních se dotknou i Paktu o migraci a azylu, balíčku deseti norem EU, který už je přibližně rok schválený.
Česko pracuje na jeho implementaci, není však jednoduché říct, jak dobře se to daří – změny jsou totiž většinou technické a procedurální.
Ministerstvo vnitra na dotaz redakce Euractiv.cz vysvětlilo, že Česka se nejvíce týkají změny systému registrace dat o nelegálně pobývajících a žadatelích o azyl, které plynou z nařízení o Eurodac. To je celoevropská databáze pro srovnávání otisků prstů žadatelů o azyl a některých kategorií ilegálních přistěhovalců, která se postupně rozšiřuje.
„Dalšími klíčovými změnami je bezpečnostní a zdravotní screening plynoucí z nařízení o screeningu či zkrácení lhůt v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany plynoucí z azylového procedurálního nařízení,“ vyjmenovala Hana Malá z odboru komunikace ministerstva. Pro Česko je důležitá také tzv. příjímací směrnice, která má mimo jiné umožnit lepší kontrolu pohybu žadatelů o azyl.
Jak daleko ale Česko s implementací ve skutečnosti je? Malá zmínila pouze to, že ČR „postupuje podle společné implementační roadmap (prováděcí plán)“ celé EU. Více detailů ministerstvo neposkytlo.
Už v prosinci loňského roku ale resort publikoval Akční plán, který se týká zpřísnění azylové politiky a boje s nelegální migrací. Z kontextu vychází, že se jedná o jinak pojmenovaný „národní implementační plán“ (National Implementation Plan, NIP), tedy o jednu z podmínek migračního paktu, kterou Komise po každé členské zemi žádala. V tomto ohledu tedy Česko úkoly plní.
Akční plán se kromě popisu současné situace a „mezer“ migračního a azylového systému věnuje právě také implementaci paktu, včetně jejího časového harmonogramu a hledání finančních prostředků na realizaci.
Vedle legislativních změn, které už se dějí, plánují Češi do konce letošního roku stihnout například personálně posílit odbor azylové a migrační politiky na ministerstvu vnitra, který má řadu nových úkolů. Do poloviny příštího roku pak mají v plánu dokončit a propojit český informační systém Azyl III, který eviduje žadatele o azyl, s dalšími relevantními českými i evropskými databázemi.
Další náznaky českého pokroku nabízí červnový dokument Evropské komise, který se věnuje aktuálnímu stavu implementace paktu v celé EU. Česko podle Komise patří mezi velmi malou skupinku zemí, které už dokončily přípravu potřebné legislativy, a pracují na jejím schválení. Další „pochvalu“ si Češi vysloužili například za to, že už mají jasný plán, jak (i finančně) zajistit všechny potřebné kapacity pro správu vnějších hranic, což jsou v Česku mezinárodní letiště. Na druhou stranu, Česko zatím nestihlo vypracovat tzv. pohotovostní plán (či plán pro nepředvídané události), ve kterém má nastínit, jak je připravené na krizové situace, a také jak hodlá pomoct jiným státům v krizi.
Některé politické hlasy však varují, že pakt představuje nepřiměřenou zátěž pro národní státy. Patří mezi ně také česká europoslankyně Nikola Bartůšek (Přísaha, Patrioti), členka výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE).
„Implementace paktu bude pro Českou republiku extrémně nákladná – bude vyžadovat budování nových detenčních zařízení, rozšíření azylových center a výrazné posílení personálu. Navíc nám hrozí další zátěž už tak přetížených soudů, které budou muset řešit více případů, často ve zkrácených lhůtách,“ je přesvědčená Bartůšek.
A co zbytek Evropy?
Migrační pakt začne platit v červnu 2026. Pokud jde o zbytek EU, podle europoslankyně Veroniky Vrecionové (ODS, ECR), která je náhradnicí ve zmíněném výboru LIBE, státy schválily své národní akční plány a snaží se podle nich postupovat.
„Některé země již také zpřísnily národní azylovou legislativu, aby odpovídala požadavkům paktu. Ostatně dobrým příkladem je i Česká republika, kde již přísnější azylové podmínky prošly úspěšně Poslaneckou sněmovnou,“ připomněla Vrecionová. Legislativu teď nově schválili i senátoři, a čeká už jen na podpis prezidenta.
Evropská komise na dotaz redakce argumentovala, že srovnávat pokrok jednotlivých zemí není vhodné, protože každá z nich má „jiné potřeby, priority a výchozí situaci“. K celé Unii uvedla, že „bylo dosaženo významného pokroku, nicméně problémy přetrvávají a je třeba vyvinout další úsilí, aby byl nový systém včas plně funkční.“
Z červnového hodnocení vyplývá, že úspěchů je zatím poměrně málo. Komise zmiňuje například to, že „významně pokročilo zavádění nové databáze Eurodac“, nebo že některé země už si dokázaly zajistit kapacity nutné pro to, aby zvládly pokrýt všechny nové procedury na vnějších hranicích. Mezi těmito státy se však nacházejí třeba Česko a Lucembursko, pro které „vnější hranice“ znamená pouze mezinárodní letiště, nikoliv jihoevropské pobřeží.
Postupné naplňování migračního paktu sleduje Evropský parlament, který se podílel na přípravě pravidel.
Česká europoslankyně Markéta Gregorová (Piráti, Zelení/ESA), která také figuruje mezi náhradnicemi ve výboru LIBE, zmínila jeden „trn v oku“ některých europoslanců – slabou transparentnost. Většina národních implementačních plánů totiž stále není veřejná, Česko tak patří mezi výjimky.
„V Evropském parlamentu vznikla úzká skupina poslanců, která má být informována o implementaci, ale podle mých informací není komunikace mezi nimi a členskými státy ideální. Kolegové si stěžují na velmi omezený přístup k dokumentům a často slepují informace z různých zdrojů,“ řekla pirátská europoslankyně.
Velkou neznámou zůstává právě také nový způsob správy vnějších hranic, kde mají vzniknout přijímací centra a fungovat nové screeningové, azylové a návratové procedury.
„Co se týče výstavby nových kapacit na vnějších hranicích, tam se zatím neděje prakticky nic, řada zemí zatím ani neurčila, kde by tyto kapacity měly být. Už nyní je jasné, že se vše do léta 2026 nestihne. Proto se mluví o tzv. flexibilní implementaci, tedy že část pravidel se spustí později,“ popsala aktuální vyhlídky Gregorová.
Také ze zmíněného červnového dokumentu Evropské komise vychází, že právě země na vnější hranici EU jako Itálie, Španělsko, Řecko nebo Estonsko implementaci v různých oblastech nestíhají. Vedle těchto případů pak existují i státy, které neplní podmínky záměrně – jde o Maďarsko a Polsko. Skutečně se tak nedá čekat, že v létě 2026 „bude hotovo“.
Stále se také objevují kritické hlasy, které chtějí buď zrušení, nebo alespoň přepracování migračního paktu. Například podle Nikoly Bartůšek by se pakt měl soustředit „na ochranu vnějších hranic, bojovat proti organizovanému zločinu pašeráctví a měl by především upustit od povinného přerozdělování.“
Zaměřeno na návraty
I kdyby migrační pakt začal naplno fungovat včas, nepokrývá všechny relevantní oblasti. EU tak teď pracuje na několika „doplňcích“, které se týkají konkrétně návratů (deportací) odmítnutých migrantů.
V březnu Komise předložila tzv. návratové nařízení, které má mimo jiné sjednotit pravidla a postupy napříč Unií (detaily zde).
Podle Česka má návrh řadu nedostatků a žádá si úpravy. „ČR se na procesu intenzivně podílí, a to jak v práci pracovní skupiny IMEX (pracovní skupina Rady EU pro integraci, migraci a vyhoštění – pozn. red.), tak v rámci neformálních uskupení členských států. Velmi vítáme shodu, která mezi členskými státy ohledně nezbytných úprav textu panuje,“ shrnula Hana Malá z ministerstva vnitra.
Oslovené europoslankyně mají na věc velmi rozdílné pohledy. Podle Veroniky Vrecionové je správné, že Komise navrhuje zpřísnit návratovou politiku, protože dnešní úspěšnost návratů je pouze kolem 20 procent.
„Koordinace mezi státy, vzájemné uznávání rozhodnutí o navrácení, zjednodušená pravidla pro nucené návraty či ještě přísnější podmínky pro osoby, které představují bezpečnostní riziko, jsou nezbytným předpokladem k tomu, aby se zastavila praxe, kdy je běžné, že odmítnutí azylanti v řadě členských států bez větších problémů nelegálně zůstávají, přestože na to nemají právo,“ řekla pro redakci Euractiv.cz Vrecionová.
Nikola Bartůšek má za to, že nový návrh nařízení o návratech je „slabý a nefunkční“.
„Chybí v něm skutečné nátlakové nástroje na státy, které odmítají spolupracovat – a přitom čerpají peníze z EU fondů a s EU čile obchoduji. Je nepřijatelné, aby tyto země nepřijímaly zpět vlastní občany, když jim EU dává podporu. Finanční pomoc by měla být podmíněna tím, že budou spolupracovat na návratech,“ věří europoslankyně z frakce Patrioti pro Evropu.
Naopak podle Markéty Gregorové, reprezentantky frakce Zelených, návrh posouvá návratovou politiku EU „do velmi nebezpečných právních i morálních šedých zón.“
„Zdá se, že cílem je vyhošťovat co nejvíce lidí co nejrychleji, často bez dostatečných záruk a respektu k jejich právům. Návrhu chybí dopadová studie, a odborníci varují, že některá pravidla mohou být v rozporu s mezinárodním právem i právem EU. Hrozí například zadržování lidí až na dva roky bez důvodu nebo deportace do zemí, kde jim hrozí nebezpečí,“ upozornila Gregorová.
I když návrh podle ní přináší některá zlepšení, jako jasnější časové lhůty či přístup k právní pomoci, má za to, že celkově převažuje represivní a donucovací přístup. „Ten ohrožuje hodnoty, na kterých má evropská migrační politika stát,“ doplnila europoslankyně.
S návraty souvisí také koncept „bezpečné třetí země“. Ten chce Evropská komise revidovat, návrh předložila v květnu. Bezpečné třetí země mohou být buď ty, odkud migranti pocházejí (pokud jim tam nehrozí nebezpečí), ty, odkud do EU vstoupili, nebo úplně jiné státy, kde pro ně bude bezpečno.
Pro Česko je návrh akceptovatelný, protože „do značné míry rozšiřuje možnost využití tohoto konceptu pro širší okruh osob, které nemají nárok na ochranu v Evropské unii“. „ČR se intenzivně podílí na vyjednávání a podporuje takové změny, které umožní koncept ,bezpečné třetí země‘ více využívat v praxi,“ dodala Malá.
Za krok správným směrem považuje úpravu konceptu Veronika Vrecionová. Připomněla, že Komise navrhuje, aby žádost o azyl mohla být odmítnuta, pokud žadatel do EU přišel přes bezpečnou třetí zemi, a to i v případě, kdy k této třetí zemi nemá jinou vazbu. Zároveň počítá s možností odmítnutí žádosti o azyl v situaci, kdy má členská země uzavřenou dohodu s bezpečnou třetí zemí.
„I tato změna by mohla přispět ke snížení tlaku na členské země EU a rozšířit možnosti vracení žadatelů o azyl mimo území členských států EU,“ myslí si Vrecionová z ODS.
Naopak podle Markéty Gregorové může revize „výrazně zhoršit ochranu žadatelů o azyl“.
„Některé země sice EU považuje za bezpečné, ale pro určité skupiny lidí to vůbec neplatí – například ženy, určité menšiny nebo politické aktivisty. Hrozí, že žadatelé o azyl budou odesíláni do zemí, s nimiž nemají žádné vazby, nebo které je nechtějí přijmout. Tím vzniká riziko, že lidé uvíznou v právním vakuu, a to bez ochrany a bez přístupu ke spravedlnosti,“ varovala europoslankyně.
Všechny výstupy realizované v rámci této spolupráce jsou dostupné pod tímto odkazem.
