Po mnoha letech stagnace se zdá, že by se Evropská unie přece jen mohla brzy rozšířit, největší šanci má Černá Hora. Pokud jde o Ukrajinu, konec Orbána a Ficova „názorová otočka“ mohou jejímu vstupu pomoct, to ale samo o sobě nestačí.
Je to už 13 let, co se Evropská unie naposledy rozšířila, a to o Chorvatsko. Od té doby navíc o jednoho člena přišla, v roce 2020 ji po brexitu opustilo Spojené království. Proč se už tolik let „nic neděje“, přestože o vstup do Unie má zájem desítka zemí z východní Evropy, západního Balkánu nebo Zakavkazska?
„Po velkých vlnách rozšíření v letech 2004 a 2007 začaly mnohé členské státy přistupovat k přijímání nových zemí do Unie opatrněji a opatrněji. Obavy ohledně efektivity institucí, tlaku na rozpočet EU, migrace pracovní síly z východu na západ a rostoucí politické roztříštěnosti – to vše přispělo k jevu, který se stal známým jako ,únava z rozšiřování‘,“ vysvětluje odborník z Masarykovy univerzity Vladimir Vučković.
V srdci toho všeho leželo širší dilema – měla by se EU soustředit na rozšiřování, nebo spíše na hlubší integraci stávajících členů? Tato otázka celý proces dál zpomalovala.
Ztráta věrohodnosti rozšiřovacího procesu
V případě západního Balkánu problém podle Vučkoviće nebyl v tom, že by se proces přistoupení formálně zastavil – kandidátské země měly stále jasně stanovené podmínky a reformy, které musely splnit. Skutečným problémem prý bylo to, že konečný politický cíl, tedy samotné členství v EU, postupně ztrácel na věrohodnosti.
„EU zaváděla nové a nové kritéria a podmínky, přičemž se zároveň vyhýbala jasnému politickému závazku ohledně toho, kdy nebo zda k rozšíření skutečně dojde. To vyvolalo v celém regionu frustraci,“ popisuje odborník.
Reformy, zejména v citlivých oblastech jako právní stát a boj proti korupci, už se nedaly tak jednoduše udržet. Běžní občané i politické elity totiž přestali věřit, že členství je reálně dosažitelné. V mnoha ohledech se podle Vučkoviće tento proces začal podobat nekonečnému přechodnému období – postupu vpřed bez jasně viditelného cíle.
Chceme vás v EU, vzkazuje Česko a spol.
Tento týden v úterý se v Bratislavě potkala skupina Přátel západního Balkánu, kterou tvoří Česko, Slovensko, Rakousko, Chorvatsko, Řecko, Itálie a Slovinsko. Ty společně podpořily státy západobalkánského regionu na jejich cestě do EU.
„Shodli jsme se, že postupný proces integrace je životně důležitý. Je pro nás velkou výzvou, abychom udělali všechno pro proces integrace těchto zemí,“ řekl slovenský ministr zahraničí Juraj Blanár. Ve společné deklaraci pak se svými kolegy ze skupiny doplnil, že sama EU se musí na rozšíření připravit, a musí ho reflektovat třeba i v příštím dlouhodobém rozpočtu Unie.
Eurokomisařka pro rozšíření Marta Kos dodala, že evropská bezpečnost je propojená se stabilitou západního Balkánu. Opět ale připomněla, že rozšiřování EU je proces založený na zásluhách a kandidátské země musejí splnit různé reformy.
Černá Hora má šanci
Myslí to ale EU vážně? Opravdu odmění kandidátské státy za odvedenou práci, nebo se dál jedná o pouhá slova? Podle Vladimira Vučkoviće Unie v poslední době demonstrovala, že proces rozšíření „skutečně žije“.
„Například Černá Hora je v současné době favoritem mezi kandidátskými zeměmi a existuje reálná šance, že by se mohla stát členem EU do roku 2028. Země již uzavřela téměř polovinu vyjednávacích kapitol a nadále dosahuje viditelného pokroku při plnění klíčových požadavků v oblasti právního státu,“ říká expert.
Obzvlášť důležité podle něj je, že reformy už nejsou jen o formálních legislativních změnách. Černá Hora totiž začala dosahovat hmatatelných výsledků v posilování nezávislosti soudnictví a stíhání případů korupce na nejvyšší úrovni. Například bývalá nejvyšší státní zástupkyně Vesna Medenica dostala za korupci trest 10 let vězení.
„Tyto pokroky vysílají silný signál jak na domácí půdě, tak v celém regionu, že proces přistoupení k EU je i nadále založený na zásluhách a že pokrok závisí na splnění konkrétních kritérií, zejména v oblasti právního státu,“ argumentuje Vučković.
Další důležitý příklad prý nabízí Albánie, která by se mohla dočkat členství do roku 2030. Od zahájení přístupových jednání v roce 2022 tato země dosáhla rychlého pokroku a již zahájila jednání ve všech vyjednávacích klastrech, což jsou „balíčky“ několika kapitol.
„To dokazuje, že perspektiva členství v EU je i nadále reálná a že kandidátské země mohou dosáhnout významného pokroku, pokud budou provádět důsledné reformy a projeví politickou vůli,“ dodává Vučković.
Jak v Bratislavě zmínil ministr Blanár, „země jako Černá Hora a Albánie mohou být pozitivním příkladem pro (další) země západního Balkánu.“
Pozor na strach z migrace
To však neznamená, že samy mají vyhráno. Jak ve svém článku varují Dimitar Bechev a Iliriana Gjoni z výzkumného centra Carnegie Europe, je jen otázkou času, než si krajně pravicoví populisté ve Francii, Německu nebo Nizozemsku uvědomí, že by se EU skutečně mohla brzy rozšířit.
„Jakmile se to stane, budou pravděpodobně podněcovat obavy z migrace (z Albánie a Černé Hory), aby posílili své již tak značné volební zisky,“ upozorňují autoři. To by mohlo celý proces zbrzdit, protože například ve Francii vyžaduje přijetí nového člena EU dosažení třípětinové většiny v obou komorách parlamentu nebo uspořádání referenda.
Autoři však nabízejí i doporučení. „Černá Hora a Albánie, stejně jako ostatní země západního Balkánu, musí předložit pádné argumenty pro své členství. Geopolitické argumenty – že pokud to nebude Brusel, převzaly by iniciativu Rusko a Čína – nestačí. Kandidátské země by měly spíše zdůrazňovat svůj konkrétní přínos pro evropskou bezpečnost a prosperitu. Měly by se prezentovat jako čistý přínos pro Unii, nikoli jako zátěž. A toto poselství by nemělo směřovat pouze do Bruselu, ale také ke klíčovým členským státům,“ doporučují Bechev a Gjoni.
Orbán, Fico a Ukrajina
Speciální případ určitě představuje Ukrajina, která v poslední době dostala „nový impuls“. V Maďarsku totiž skončil Viktor Orbán, zarytý odpůrce jejího členství v EU, zatímco slovenský premiér Robert Fico zjemnil svoji rétoriku vůči Kyjevu a jeho vstup do Unie otevřeně podpořil.
„Proces přistoupení Ukrajiny je především geopolitickou otázkou a v tomto kontextu mají postoje politiků jako Viktor Orbán a Robert Fico značný význam. Jakékoli oslabení politického odporu v rámci EU může bezpochyby přispět k urychlení některých fází tohoto procesu, zejména pokud jde o otevírání kapitol jednání, schvalování finanční podpory nebo zachování politické jednoty v otázce rozšíření,“ vysvětluje Vučković.
Bylo by však příliš velké zjednodušení říct, že budoucnost Ukrajiny v EU závisí pouze na konkrétních politicích, dodává odborník.
„Proces rozšíření stále vyžaduje jednomyslnost členských států, dlouhodobý politický konsenzus v rámci Unie a především zásadní reformy na ukrajinské straně. Otázky týkající se právního státu, korupce, reformy soudnictví a administrativní kapacity zůstanou klíčové bez ohledu na změny v politickém vedení v celé Evropě,“ upozorňuje Vučković. Nic tedy nejde příliš urychlit, i když by si to Ukrajinci přáli.
Pokud jde o to, kam by se Ukrajina mohla letos posunout, do konce června se pravděpodobně otevře minimálně jeden klastr vyjednávacích kapitol. Kyjev trvá na otevření všech šesti najednou, zatím ale naráží na odpor.
Strategický význam rozšíření
Jak dále vysvětluje Vladimir Vučković, od ruské invaze začala EU přistupovat k rozšíření daleko více strategicky. Už ho nevnímá jen jako technický nebo byrokratický proces, ale stále více jako otázku evropské bezpečnosti a geopolitické stability.
„Ačkoli politické změny v Maďarsku či na Slovensku mohou odstranit některé krátkodobé překážky, širší urychlení přístupu Ukrajiny bude nakonec záviset na tom, zda EU dokáže zachovat strategickou jednotu a zda Ukrajina dokáže udržet svůj reformní kurz za extrémně náročných válečných podmínek,“ říká expert.
Také Veronica Anghel z Robert Schuman Center for Advanced Studies vysvětluje, že ruská válka proti Ukrajině a jeho širší protievropská agrese proměnily rozšiřování z technokratického procesu v bezpečnostní nástroj.
„Brusel se nyní shoduje na postupné integraci s přísnými podmínkami a posíláním peněz na základě výsledků, avšak názory se liší, pokud jde o objem financí nebo časový harmonogram. Rok 2026 sice nepřinese žádný ,velký třesk‘, může však nastavit věrohodnou trajektorii pro Ukrajinu, Moldavsko, Černou Horu a Albánii,“ odhaduje odbornice.