Vláda Andreje Babiše přehodnocuje vztahy s Čínou. Opozice i odborníci kritizují servilní přístup a upozorňují na rizika. Jakou strategii volí další země EU? A vyplácí se jim?
Předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura (SPD) vyrazil v červenci v čele delegace na oficiální návštěvu Číny. Cestu prezentoval jako ekonomickou a byznysovou misi. Mezi její cíle patřilo například zavedení přímé letecké linky Praha–Šanghaj, zrušení víz pro Čechy cestující do Číny, podpora českých podnikatelů nebo posílení spolupráce v kultuře.
„Zastáváme politiku jedné Číny. (…) Za naší nové vlády se žádná oficiální cesta českých představitelů na Tchaj-wan nebude realizovat,“ prohlásil v Číně Okamura a jasně se tak vymezil proti politice, kterou zastávala předchozí vláda a kterou stále praktikují její strany, hlavně ODS.
Premiér Andrej Babiš (ANO) cestu označil za úspěšnou a doplnil, že zvažuje vlastní návštěvu této asijské mocnosti, pravděpodobně na jaře 2027. V minulosti sám kritizoval „antičínskou“ politiku předchozí vlády s tím, že poškodila české firmy a byznys v Číně.
Babiš teď prosazuje pragmatický reset vztahů, Peking chce prý to samé. Z Okamurovy cesty podle něj vyplynulo, že „Čína má zájem vrátit vztahy tam, kde byly, respektive na úroveň našich spojenců.“
Negativa jasně převažují, zní kritika
Kritika na sebe nenechala dlouho čekat. Někteří experti, komentátoři a hlavně opoziční politici pokus o „restart“ česko-čínských vztahů označují za krátkozraký, naivní a ignorující bezpečnostní kontext.
Nejčastěji se zmiňuje, že šéf české Sněmovny kvůli obnově vztahů s Pekingem ignoruje nebo bagatelizuje případ Čecha zadrženého v Číně kvůli podezření z „ohrožení státní bezpečnosti“ nebo sankce na českou společnost Tatra Trucks.
„Neříkám, že máme kontakty s Čínou přerušit. Musíme ale znát rizika a umět hájit české i evropské zájmy. Nesmíme předstírat, že bezpečnostní hrozby zmizí ve chvíli, kdy se začne mluvit o investicích, vývozu nebo návštěvě Pekingu,“ argumentoval exministr zahraničí Jan Lipavský (ODS).
„S Čínou lze jednat. Naši představitelé se při tom ale nesmějí nechat vodit čínskými komunisty jako loutky na provázku. A Česko nesmí hrát roli hadru na podlahu,“ dodal.
Jak upozorňují některá média, Peking už dokázal využít Okamurovu cestu jako symbol konce období chladných vztahů, čímž před vlastními občany i mezinárodním společenstvím demonstroval svůj rostoucí vliv v srdci Evropy.
A ani s potenciálními ekonomickými zisky pro Česko to nemusí být slavné, jak připomněla sinoložka Olga Lomová.
„Babišova vláda hodlá přehodnotit naši politiku vůči Číně. Znovu přitom používá argumenty z éry Miloše Zemana, byť tehdy popření demokratických hodnot a sázka na ,pragmatickou politiku‘ žádný přínos pro českou ekonomiku a společnost neměly,“ komentovala letos na jaře expertka.
Jak to dělají jinde v Evropě?
Je ale staronový český přístup k Číně výrazně jiný než u ostatních zemí EU? Sám Okamura zmiňoval, že není zdaleka jediný evropský politik, který vyrazil do Pekingu. V tomto má pravdu, hlavní město v poslední době navštívili i Friedrich Merz nebo Emmanuel Macron, je ale potřeba znát kontext.
Ve vztahu k Číně se dají zvolit tři základní strategie. Úplné odstřižení (decoupling) na jedné straně, ekonomicky-pragmatický přístup „bez hodnot“ na druhé straně, a pak něco mezi tím – vyvážená „de-risking“ strategie.
Zatímco nové české ambice připomínají nejvíce čistě ekonomický pragmatismus, většina zemí EU volí vyváženou strategii zaměřenou na snižování rizik, při které udržují s Čínou obchodní styky a pokračují i oficiální návštěvy. Strategie jednotlivých zemí se samozřejmě liší v návaznosti na jejich ekonomickou strukturu, politickou orientaci a bezpečnostní priority.
Pokud jde o Německo, vláda kancléře Merze začala být vůči Číně více opatrná – prověřuje investice, diverzifikuje své dodavatele, ale zároveň zachovává silné ekonomické vazby v automobilovém nebo chemickém průmyslu.
Francouzský přístup je o něco ambicióznější, prezident Macron chce mít z Evropy „třetí pól“ mezi USA a Čínou. Vůči Pekingu prosazuje odvážnější postup, ale ani on není konfrontační. Jde mu o evropské a především francouzské zájmy, hlavně v odvětvích jako luxusní zboží, letectví nebo jaderná energetika.
Itálie v čele s Giorgiou Meloni v posledních letech změnila svou strategii vůči Číně. V roce 2023 například vystoupila z iniciativy Nové hedvábné stezky (BRI), protože Římu „nepřinesla očekávané ekonomické benefity“. Italská vláda omezila čínské investice ve strategických sektorech, ale stále je otevřenější obchodní výměně s Pekingem než řada jiných zemí.
„Extrémním“ případem je určitě Maďarsko, za bývalé vlády Viktora Orbána velmi pročínské. Asijského giganta vnímalo jako strategického partnera, Čína naopak viděla Budapešť jako svou „bránu do Evropy“. Do země přitekly masivní investice, hlavně do gigacenter na výrobu baterií, bylo to ale na úkor různých problémů.
Opačný extrém představuje hlavně Litva. Vyznává velmi opatrný až konfrontační přístup, důraz klade hlavně na bezpečnost a hodnoty. Vláda například omezila využívání zařízení čínské společnosti Huawei ve svých 5G sítích, velmi také podporuje Tchaj-wan.
Pokud jde o EU jako celek, ta je určitě opatrnější než před pěti lety. I v bruselských institucích ale vítězí vyvážená strategie – zejména kvůli exportu, zelené transformaci a potřebě čínských surovin nebo technologií.
Vyplácí se vyvážený přístup k Číně?
Zásadní otázka je, jestli se Unii a jejím zemím tento „de-risking“ přístup vyplácí. Zjednodušeně řečeno – zatím příliš ne.
Jak ukazují data Evropské komise, obchodní deficit EU s Čínou zůstává obrovský (v roce 2025 rekordních 360 miliard eur) a v posledních letech spíš roste. „Nejde jen o levný dovoz, ale také o převis kapacit, které oslabují naši vlastní výrobní základnu. A to prostě není udržitelné,“ řekla letos v červnu předsedkyně Komise Ursula von der Leyen.
Podle Evropské obchodní komory v Číně se zároveň zhoršují podmínky pro evropské firmy na čínském trhu. 68 % respondentů v nedávném průzkumu tvrdí, že podnikání v této zemi „se stalo náročnější“. Nejčastěji zmiňují přísnou regulaci, diskriminaci nebo pokles příležitostí v sektorech jako automotive, strojírenství nebo luxusní výrobky.
Studie MERICS hodnotí zranitelnosti a pokrok v budování odolnosti vůči Číně napříč 11 evropskými zeměmi (včetně Česka) na základě 98 indikátorů v oblastech ekonomiky, bezpečnosti, politiky a společnosti. Výsledek za rok 2025 ukazuje, že celkový pokrok je omezený, v některých oblastech přišlo dokonce zhoršení.
Zatím to tedy vypadá, že Evropanům se nevyplácí žádná strategie, a to ani ta „Zemanova“ čistě pragmatická. Vidět je to například v Maďarsku, které svou velkou otevřeností vůči asijským partnerům sice přilákalo investory do gigatováren na baterie, ty jsou však téměř úplně odstřižené od domácí ekonomiky, která z nich netěží.
Jasné je, že Evropa si nemůže dovolit ani úplné odstřižení, zdá se tedy, že se nachází v poměrně bezvýchodné situaci. Sázka na de-risking tak vypadá jako nejrozumnější řešení, které může potenciálně fungovat v dlouhodobějším horizontu.