Některé evropské země začaly nahlížet na produkci a spotřebu potravin strategičtěji, slibují si od toho větší udržitelnost, soběstačnost a další pozitivní dopady na ekonomiku, zdraví lidí i krajinu. V Česku se podobná debata teprve otevírá.
Udržitelnost potravinového systému se v Evropě stává strategickým tématem. Země jako Nizozemsko, Dánsko nebo Německo se ve svých plánech zaměřují na diverzifikaci zdrojů bílkovin a podporu rostlinné stravy – vnímají je jako klíč k ochraně veřejného zdraví, rozvoji ekonomiky i udržitelnému hospodaření s krajinou.
Také český potravinový systém čelí ekonomickým, zdravotním i environmentálním výzvám. Ze strany odborníků i některých institucí proto zaznívá, že je třeba změnit přístup a začít o potravinové politice uvažovat jinak. Výsledkem by mohla být vyšší konkurenceschopnost českých výrobců, úspory ve zdravotnictví i lepší péče o krajinu.
V tuzemsku se začíná debatovat o tom, jestli by dávalo smysl vytvořit „národní proteinovou strategii“. Její zastánci zmiňují několik hlavních důvodů.
První se týká soběstačnosti v produkci různých typů bílkovin. Aktuální model českého zemědělství se zaměřuje především na živočišnou výrobu, která je závislá na importu krmiv, jako jsou sójové pokrutiny. Závislé je Česko i na dovozu bílkovin k lidské spotřebě – hrachu nebo čočky. Argumenty tedy míří na to, že země potřebuje více diverzifikovat svou produkci, aby byla odolnější vůči výkyvům. Platí to i o ovoci a zelenině – Česko stále draze dováží.
Druhý důvod se týká dopadů na krajinu. „Stát nemůže zavírat oči před negativními externalitami. Když se bavíme o chovu hospodářských zvířat, tak jsou jeho negativní dopady prokazatelné ve kvalitě podzemní vody, povrchové vody, koneckonců i půdy,“ řekl na nedávné debatě pořádané webem Euractiv.cz Jiří Lehejček, vedoucí resortního týmu zemědělství a lesnictví Pirátské strany. Odkázal například na kontaminaci pesticidy nebo antibiotiky.
Odborník na udržitelné zemědělství Jan Moudrý z Fakulty zemědělské a technologické Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích doplnil kontext klimatické změny. Při produkci 100 gramů masa prý vzniká až 70krát více oxidu uhličitého než při pěstování stejného množství ovoce či zeleniny. Na druhou stranu, situace podle něj není černobílá – živočišná produkce totiž například vytváří velké množství organických hnojiv, které české zemědělství potřebuje.
Poslední důležitý důvod představuje veřejné zdraví. Podle nutriční epidemioložky Elišky Selinger ze Státního zdravotního ústavu panuje už desítky let vědecká shoda, že populace by měla kvůli prevenci nemocí konzumovat více rostlinné stravy, včetně rostlinných bílkovin. Pozitivní podle ní je, že poptávka se postupně mění sama, mladší generace totiž více tíhne k rostlinným potravinám.
Jak na to?
Panelisté debaty se shodli na tom, že stát rozhodně nemá lidem diktovat, co mají jíst, a zemědělcům, co mají pěstovat a chovat. Skrze různé pobídky a vlastní příklad ale může nastavit cestu, která bude směřovat k žádoucímu cíli – udržitelnější potravinový systém nebo zdravější populace.
Jednou z cest je veřejné stravování, tedy úprava jídelníčků ve státních školách, nemocnicích nebo dalších institucích – ta pak totiž může „spustit lavinu“ i jinde. Podle odborníků už k některým menším změnám dochází, například nová stravovací vyhláška pro školy upravila tzv. spotřební koš tak, že je v něm nyní vyšší obsah ovoce a zeleniny. Připravuje se také strategie zadávání veřejných zakázek, která nastaví nové podmínky pro velké zakázky potravin například pro nemocnice – více ovoce a zeleniny, větší podíl biopotravin nebo zohlednění uhlíkové stopy.
Jiří Lehejček má za to, že strategie by se měla zabývat také státní (a potažmo evropskou) podporou pro zemědělce. Současné platby podle jeho názoru velmi málo reflektují, jak moc hospodaření přispívá k tzv. ekosystémovým službám – zadržování vody, obnově biodiverzity a tak podobně. Zemědělce je prý potřeba více motivovat k tomu, aby se chovali udržitelně.
Zároveň podle něj platí, že zemědělci budou pěstovat a chovat to, co budou lidé nakupovat. „Je klíčové, abychom si nezakazovali inovace, ať už v rostlinných alternativách, v hmyzu, v umělém mase nebo v označování,“ je přesvědčený Lehejček.
Podle vrchního ředitele sekce ochrany životního prostředí Ministerstva životního prostředí Davida Surého je v tomto ohledu zásadní si říct, v čem vidí čeští zemědělci tržní příležitost. „Nemusí jít jen o bílkoviny v rostlinách, ale i o různé alternativní proteiny. V tom vidím obrovský potenciál. Potřebujeme, aby produkt byl sexy a na straně zákazníků po něm byla poptávka,“ řekl Surý s tím, že potenciální strategie by měla vycházet právě z této poptávky, jinak nebude mít smysl.
Zavádění inovací ale může jít v Česku pomaleji než v jiných zemích. Jan Moudrý připomněl, že v tuzemsku operují převážně velcí zemědělci, kteří jsou už z principu konzervativnější a nepouští se do příliš velkých rizik – potřebují stabilní výnosy. Naopak menší farmáři jsou otevřenější zkoušení něčeho nového.
„Myslím si, že pro zemědělce neexistují zásadní bariéry (k přechodu na rostlinnou produkci, pozn. red.), ale musí se chovat tržně – bez ohledu na to, jestli jsou ekologičtí, malí nebo velcí. Jakmile uvidí, že je bezpečné se zaměřit na plant-based potraviny, tak do toho půjdou,“ myslí si Moudrý.
Vidět je to podle něj u biopotravin – sektor se na ně kvůli legislativě připravuje. „Ve chvíli, kdy budeme mít podobnou strategii pro rostlinné produkty, tak se dá opět čekat, že výrobní a zemědělský sektor se začne připravovat,“ dodal odborník s tím, že plán ale musí být dostatečně široký a vyvážený, a nezvýhodňovat jednu skupinu výrobců na úkor jiné.
Ne všichni ale souhlasí s tím, že Česko potřebuje dedikovanou proteinovou strategii. Zástupce Potravinářské komory ČR Jan Pivoňka na debatě argumentoval, že už existuje několik dokumentů, které se věnují udržitelnosti potravinového systému. Jde o Strategii 2030 Ministerstva zdravotnictví, Strategii bezpečnosti potravin a výživy 2030 Ministerstva zemědělství nebo Strategický plán Společné zemědělské politiky, který Česká republika posílala do Bruselu.
„Vytvářet v tuto chvíli proteinovou strategii v ČR nedává vůbec smysl, protože Evropská komise bude prezentovat proteinovou strategii (pro celou EU, pozn. red.) ve čtvrtém kvartálu tohoto roku,“ namítl Pivoňka.
Apel z Dánska: Mluvte spolu
Česká debata o potravinách a stravování je velmi citlivá a polarizovaná. Vidět to bylo u nedávného sporu o označování vegetariánských a veganských alternativ masa a mléčných výrobků, nebo u zmíněné stravovací vyhlášky pro školy, kde připravovaná změna jídelníčku pro žáky a studenty vyvolala vášnivé reakce z různých stran.
„Je potřeba zdůrazňovat, co evoluce veřejného stravování ve skutečnosti přináší. Nepřináší dramatické změny – mírně narostl podíl ovoce, zeleniny a luštěnin, maličko se ubralo masa, přestaly se počítat kosti a odřezky. Ve finále se toho až tak moc nezmění. Polarizace je ale ve všech debatách, nejen v této,“ nechal se slyšet Jiří Lehejček.
U jakýchkoliv větších změn se tedy musí postupovat opatrně a inkluzivně. Podle Jana Moudrého by cestou k úspěchu a širokému přijetí proteinové strategie mohlo být to, kdyby se rámovala jako „boj o soběstačnost“, tedy jako cesta ke snížení závislosti na dovozu nebo jako důraz na lokální výrobu. Podobně to fungovalo například při odbourávání české závislosti na ruských fosilních palivech.
Pokud jde pak o aspekt veřejného zdraví, podle Elišky Selinger existuje problém s dostupností – informací a příležitostí. „To může být součástí strategie. Definovalo by se, co to znamená udržitelné stravování. Když to nebudeme vědět, tak těžko na to budeme navazovat nějaké aktivity. Informace je nutná nejen pro spotřebitele, ale i pro výrobce,“ apelovala.
To nejdůležitější je ale spolu mluvit. Jak na debatě popsal Christian Bugge Henriksen z Katedry rostlinných a environmentálních věd Kodaňské univerzity, v Dánsku se do přípravy proteinové strategie zapojili všichni důležití stakeholdeři. „Je velmi důležité se bavit se zemědělci. Vidí v tom příležitost, nebo hrozbu? Musíme se bavit o obavách, jsme v tom totiž dohromady, jako celá Evropa,“ uzavřel Henriksen.
