Existuje obava, že Německo, které se vymanilo z ruského objetí, by mohlo padnout do náruče Číny. Neměli byste udělat stejnou chybu dvakrát, říká Robert Pszczel v rozhovoru pro EURACTIV.pl.
Robert Pszczel je odborník na bezpečnostní politiku a bývalý vedoucí Informační kanceláře NATO v Moskvě.
Demonstrovala válka na Ukrajině roli Spojených států jako vůdce svobodného světa?
Spojené státy se ukázaly být klíčovým aktérem při mobilizaci mezinárodního společenství k řádné a jednotné reakci na ruskou agresi na Ukrajině. Spojené státy jsou také nesporným lídrem, pokud jde o pomoc Ukrajině. Washington se také ujal role koordinátora vojenské podpory, kterou NATO nemohlo převzít – mimo jiné proto, že nedisponuje potřebným vybavením.
Kromě toho Američané plní své sliby, pokud jde o další posílení bezpečnosti frontových států NATO. Když se podíváte na americkou vojenskou přítomnost, všechny snahy o zlepšení bezpečnosti jsou opravdu konkrétní, žádná prázdná hesla.
Není pochyb o tom, že Spojené státy ukazují takové vedení, jaké všichni očekávají. A nezapomínejme, že Američané obecně rádi podporují ty, kteří jsou úspěšní. A protože Ukrajina je ve válce proti Rusku úspěšná, Washington je ještě ochotnější Kyjev podpořit.
Jak hodnotíte postoj velitelství NATO tváří v tvář válce na Ukrajině? NATO jako takové má omezené pravomoci, ale snaží se nedráždit Rusko a otázka vstupu Ukrajiny do Aliance je už léta na mrtvém bodě.
Je pravda, že NATO se snaží vyhnout přímé ozbrojené konfrontaci s Ruskou federací. Politika NATO však závisí na tom, co je možné z hlediska toho, na co jsou členské státy ochotny přistoupit.
Není to tak, že by NATO začalo pomáhat Ukrajině až po 24. únoru. Aliance již dříve podporovala Ukrajinu v oblasti obranné reformy, dosažení aliančních standardů v různých oblastech a výcviku, například v kybernetické obraně. NATO může také prostřednictvím svých agentur pomoci vyjednat lepší podmínky pro nákup zbraní na Ukrajině.
Podle šéfa NATO Jense Stoltenberga je cílem podpořit Ukrajinu v takové míře, kterou potřebuje k vítězství ve válce, což je přístup, který se stal oficiální politikou NATO. Pokud jde o členství, na summitu v Bukurešti v roce 2008 spojenci potvrdili vůli Ukrajiny vstoupit v budoucnu do NATO, ale další kroky v tomto ohledu blokují jednotlivé země. Je nezbytné usilovat o to, aby se tento přístup změnil.
Mezitím roste role Číny, která navíc posiluje spolupráci s Ruskem. Máme očekávat přímé zapojení Pekingu do ruské války proti Ukrajině?
Číňané se snaží převzít na sebe dluh. Kvůli této válce podporují ruské veto v Radě bezpečnosti OSN v řadě různých otázek. Čína využívá toho, že dnes je pro Rusko obtížnější prodávat suroviny, a Peking proto může vyjednat lepší ceny.
Na rozdíl od Ruska však Čína není zemí, která by usilovala o zničení celého mezinárodního systému, protože z mezinárodního obchodu velmi těží. I kdyby se Čína k protiruským sankcím nepřipojila, čínské společnosti jsou při investování v Rusku velmi opatrné, protože nechtějí být předmětem sankcí.
Čína neposkytla Rusku přímou vojenskou podporu, o kterou Kreml dlouhodobě usiluje. Dnes to nevypadá, že by Čína byla připravena postavit se v tomto konfliktu na stranu Ruska.
Další balík sankcí proti Rusku dostal zelenou. Unie zmrazí majetek ruských soudců i politických stran
Roste také role zemí, jako jsou Indie a Turecko. Turecko například blokuje vstup Finska a Švédska do NATO a snaží se z toho vytěžit co nejvíce.
Pokud jde o Indii, postoj této země k ruské agresi na Ukrajině dlouhodobě neprospěje její pověsti ani zájmům. Indie se v současné době soustředí na jednoduché a dočasné výhody, jako jsou nižší ceny ruské ropy. Proto se k sankcím nechce připojit. Indie je však ve sporu s Čínou, takže bude hledat spojence, a přirozeným spojencem Indie je západní svět.
Indie byla zemí, která měla dobrý důvod věřit, že pokud bude reformován systém Rady bezpečnosti OSN, může se stát novým stálým členem tohoto orgánu. Nemůže tedy jednat neeticky a zasévat pochybnosti o tom, kdo je ve válce na Ukrajině agresorem a kdo obětí. Pokud Indie politicky podpoří agresorský stát kvůli své nemístné neutralitě, šance, že někdo podpoří ambice Indie na stálé členství v Radě bezpečnosti, klesají na minimum.
Turecko zase aktivně podporuje Ukrajinu, mimo jiné prosazováním dohody o vývozu obilí nebo podporou dodávek Bayraktarů (bojové drony, pozn. red.), stejně jako tvrdým postojem k suverenitě Ukrajiny a statusu Krymu.
Na druhou stranu Ankara hraje hru, která není zcela v souladu s NATO, například blokováním přijetí Finska a Švédska do NATO. Tento typ jednání je pro Alianci škodlivý, a to i z hlediska bezpečnosti států na frontové linii, jako je Polsko, neboť členství Švédska a Finska v NATO zlepší bezpečnost celé Aliance, a to zejména východního křídla. Těžko lze také akceptovat poslední výhrůžky Ankary vůči další zemi NATO, Řecku.
Turecko je ve vztahu k Ukrajině velmi vstřícnou a konstruktivní zemí. Totéž však nelze říci o jiných oblastech jeho činnosti.
Francouzský prezident Emmanuel Macron, který dosud prosazoval politiku strategické autonomie EU, mění svůj přístup. Během nedávné návštěvy USA obhajoval to, co sám nazval konceptem „strategické intimity“, což – podle jeho slov – znamená posílení spolupráce s Washingtonem. Co to může znamenat?
Nejsem příznivcem Macronovy koncepce evropské strategické autonomie v oblasti obrany, chápané jako zdvojení systému NATO. Je to nejen chybná, ale i velmi nebezpečná koncepce, která vyplývá z otevřených či skrytých protiamerických tendencí v západoevropských zemích nebo přinejmenším z nedostatku důvěry vůči USA jako spojenci. Protiamerické nálady byly také jedním z důvodů, proč Švédsko nebylo po mnoho let připraveno požádat o členství v NATO.
Odhlédneme-li však od politických nálad, v náročném bezpečnostním prostředí v současné době neexistuje způsob, jak nahradit roli Spojených států, zejména z hlediska východního křídla NATO. V tomto ohledu vypadají věci tak, jak vypadají.
Macron používá politické neologismy, ale co přesně znamená „strategická intimita“? Francouzský prezident tento termín příliš explicitně nevysvětlil. Ve svých posledních rozhovorech pochybnosti spíše posílil, než aby je vyřešil.
Pokud „strategická intimita“ znamená užší spolupráci se Spojenými státy, je to dobrá zpráva. Zároveň je to však především Paříž, která se staví proti hospodářské politice USA, a dokonce navrhuje, aby Evropa v této oblasti Američany konfrontovala. To by transatlantické jednotě nepomohlo.
Tváří v tvář válce na Ukrajině to však byly Spojené státy, které se ukázaly jako skutečný vůdce NATO, což se o Německu nebo Francii říci nedá.
Zároveň stále existují pochybnosti o přístupu Paříže k Rusku. Prohlášení o nutnosti projednat bezpečnostní záruky pro Moskvu je nedorozuměním, a navíc je neslučitelné s dohodami v rámci NATO. Totéž lze říci o obsedantní touze volat Putinovi. Vždy musí existovat formální nebo právní základ pro to, aby jedna evropská země mohla jednat jménem jiných zemí ve vztazích se třetími zeměmi. V této situaci žádné takové důvody neexistují, a proto lze jen těžko připustit, aby Francie jednala v rozhovorech s Ruskem jménem celé Evropy.
https://update-eu.cz/macron-chce-opet-jednat-s-putinem-sklizi-za-to-kritiku-od-ukrajincu-i-unijnich-lidru/
Při kritice přístupu Francie v různých oblastech je nicméně nezbytné mít na paměti, že Francie je naším (polským) spojencem a klíčovým evropským partnerem se značným potenciálem. Francii je třeba vzdát hold za to, že jako první země v Evropě začala hovořit o nutnosti přechodu obranného průmyslu na válečný režim. Byla první velkou evropskou zemí, která reformovala své ozbrojené síly pro případné použití ve velkém konfliktu.
Zmínil jste Německo. Německý kancléř Olaf Scholz ve svém posledním článku nastiňuje předpoklady koncepce „Zeitenwende“ a uvádí, že Německo by se mělo stát stavitelem mostů v rámci Evropské unie a garantem evropské bezpečnosti.
Scholz píše o tom, jak by chtěl, aby byla jeho politika vnímána. Přesto to neznamená, že ho ostatní země musí vnímat právě takto. Problém spočívá v rozporu mezi deklarovanými cíli a možností jejich realizace. Dnes už není seriózní myslet si, že někdo toužebně očekává, že Německo bude garantem bezpečnosti ostatních evropských zemí.
Na druhou stranu bychom chtěli, aby Německo plnilo své závazky v rámci NATO, počínaje výdaji na obranu ve výši alespoň 2 % HDP.
Vrátíme-li se k projevům německých ministrů zahraničí a obrany ze sedmdesátých, resp. osmdesátých let, uvědomíme si, že znějí velmi podobně tomu, co dnes slyšíme z pobaltských zemí: očekávání, že spojenci budou vydávat více na obranu nebo vyšlou více vojáků na východní křídlo NATO. To vše bylo nedílnou součástí německé politiky, dokud bylo Německo frontovým státem.
Dnes Německo čelí obvinění z pokrytectví ze strany těch, kteří jim připomínají jejich vlastní požadavek na bezpečnostní deštník ze strany států NATO, zejména Spojených států. A nebýt této podpory, nevíme, jak by věci dopadly a zda by došlo ke sjednocení Německa.
V rámci NATO existují závazky a ty je třeba plnit. Německo musí projevit maximální solidaritu a pochopení s ohledem na potřeby a zájmy ostatních zemí, které jsou mnohem zranitelnější, zejména vůči ruské hrozbě. Mezitím Berlín projevil krátkozrakost a dlouho špatně odhadoval bezpečnostní situaci.
Jde o pochopení vlastních chyb, což je klíčová věc pro změnu přístupu. Je smutné, že bývalá kancléřka Angela Merkelová stále nepřiznala, že její politika byla chybná.
Prezident Frank-Walter Steinmeier sice uznal, že Berlín chyboval, ale kroky, které Německo podniká ke změně své politiky, jako je posílení podpory Ukrajiny a nahrazení ruského plynu, stále nestačí a nejsou zcela přesvědčivé. Navíc ne všechny německé země sdílejí postoj spolkové vlády k revizi politiky vůči Rusku. Například v Meklenbursku stále existuje velmi silný odpor vůči přerušení strategických hospodářských vazeb s Ruskem.
Panuje zde také obava, že poté, co se Německo vymanilo z ruského objetí, může padnout do náruče Číny. Jednou z otázek, které tyto obavy vyvolávají, je prodej části hamburského přístavu čínské společnosti. Německo se také nesmí smířit se situací, kdy nebude schopno vyrábět významné součásti svého obranného systému kvůli závislosti na Pekingu. Nemělo by se dopustit stejné chyby dvakrát.
Jak může Polsko posílit svůj hlas na světové scéně, aby se stalo klíčovým aktérem v geopolitických diskusích světových mocností?
Polsko by se mělo zaměřit na takové prvky své politiky a vyzdvihnout ty své úspěchy, v nichž představuje dobrý příklad pro ostatní, například pokud jde o výdaje na obranu nebo podporu Ukrajiny. V těchto otázkách je Polsko důstojným příkladem a těší se mezinárodnímu respektu.
Reakce vlády ve Varšavě po výbuchu rakety u hranic se setkala s velkým uznáním. Nedošlo k panice ani k nátlaku na celou Severoatlantickou alianci, aby přijala určitá rozhodnutí.
Aby však byla polská politika spolehlivá, potřebujeme správné lidi, kteří ji budou realizovat. Personální čistky, které proběhly na ministerstvu zahraničí a dalších klíčových ministerstvech, tomu nepomohly. Polské diplomacii dnes chybí zkušení diplomaté, které nelze tak snadno nahradit mladým personálem.
Navíc zatímco v některých případech Polsko představuje dobrý příklad pro ostatní země, v jiných je prezentováno spíše jako špatný příklad. Jde především o různé spory s Evropskou unií. Tyto spory také oslabují polskou zahraniční politiku.
Kromě toho by Polsko mělo dále posilovat spolupráci s ostatními zeměmi, zejména s regionálními partnery. Bylo by dobré vidět více společných iniciativ. Proč by se Polsko nemohlo stát jednou z vůdčích zemí, která by předložila nový Marshallův plán pro Ukrajinu? Totéž lze říci o konkrétnějších nápadech na bezpečnostní záruky pro Kyjev.
Nacházíme se v bodě obratu pro vztahy v Evropě. Probíhající válka hodně změnila v architektuře evropské obrany, ale také v politice. Nic už nebude stejné. V novém uspořádání musí vzrůst role Polska a dalších zemí v regionu. Nemůžeme připustit, aby o věcech, které jsou pro naši bezpečnost klíčové, rozhodoval někdo jiný. Pamatujeme si, k čemu vedlo monopolizování debaty v rámci normandského formátu ze strany Německa a Francie.
K naší politice vůči Rusku musíme mít větší slovo než Francie nebo Německo. K tomu však potřebujeme argumenty. Musíme bojovat za svou pozici na diplomatickém poli – jak v evropských hlavních městech, tak ve Washingtonu.
Válka poukázala na slabiny, jednou z těch českých je protiraketová obrana, říká Kurfürst