Pokud jde o větrné elektrárny, Česká republika má do roku 2030 velké ambice. Tempo výstavby je ale zatím pomalé, a pokud se plán stihne, bude to „s odřenýma ušima“, říká v rozhovoru pro Euractiv.cz expert České spořitelny Miroslav Brajer.
Miroslav Brajer má v České spořitelně jako Senior Manager Project Finance na starosti financování velkých energetických projektů. Rozhovor vznikl při příležitosti listopadové konference Dekarbonizace české ekonomiky.
Energetická krize před několika lety spustila v Česku boom s instalacemi fotovoltaik. Drží se tento trend?
Data z ERÚ (Energetický regulační úřad, pozn. red.), Ministerstva průmyslu a obchodu nebo Solární asociace ukazují, že pokud jde o malé instalace na rodinné domy, tak ten boom už je za námi. Vloni tam meziročně došlo k poklesu o pár desítek tisíc projektů. Na konferenci jsem to zmiňoval pouze v tom kontextu, že za poslední tři roky se ztrojnásobil počet výroben, a tahounem jsou právě malé instalace.
Já se ale věnuji velkým projektům, a tam je ten trend jasně rostoucí, ať už jde o firemní instalace na výrobnách nebo na developerských projektech. Často jde o fotovoltaiku v kombinaci s bateriovým uložištěm nebo kogenerační jednotkou.
Počet roste hlavně kvůli zpřísňujícím se normám, například co se týká obytných budov, pasivních domů. Tyto instalace pomáhají řešit energetickou samostatnost přímo na místě spotřeby. To je výhoda kvůli tomu, že zde máme trend velkého nárůstu distribučních poplatků. Obecně platí, že když jako firma vyrábíte a spotřebováváte v místě, nepoužijete distribuční soustavu, tak šetříte zhruba polovinu nákladů na elektřinu.
Jaké další typy obnovitelných zdrojů v Česku rostou? Kde vidíme zajímavé trendy?
Zájem pořád trvá u instalací velkých bateriových uložišť, velké množství rozpracovaných projektů je v oblasti větrných elektráren.
Pokud jde o tepelná čerpadla, ta jsou masově instalována u rodinných domů, kterým to výrazně snižuje energetickou náročnost. Samozřejmě také developeři staví kancelářské budovy s velkým zapojením tepelných čerpadel. Například v místě plánované nové pražské centrály České spořitelny u nádraží Smíchov se dělalo několik set hlubinných vrtů. Pokud si správně vzpomínám, cíl je mít v této budově ještě vyšší standard udržitelnosti než je ten legislativně předepsaný.
Na druhou stranu jste na konferenci zmiňoval, že od některých OZE se postupně odstupuje, že už se téměř nestaví. O jaké jde a proč?
Měl jsem na mysli konkrétně solární elektrárny, které nejsou doplněné bateriovým uložištěm, protože ty jsou ekonomicky problematické a rizikové. Elektřinu totiž vyrábíte v denní dobu, kdy ji vyrábí i všechny ostatní soláry, takže ji dokážete okamžitě prodat pouze velmi levně. Navíc se teď už neobchoduje v hodinových, ale čtvrthodinových intervalech. Přes poledne bývá tržní cena nejnižší, v letních měsících se dokonce můžete dostat do záporných hodnot. Takže nejenže nedostanete nic zaplaceno, ale navíc ještě zaplatíte sankci. To se zkrátka nevyplatí.
Někdy je zapotřebí víc než jedna banka
Na jaké typy projektů obnovitelných zdrojů poskytujete jako Česká spořitelna nejčastěji financování?
Pokud budu mluvit za náš útvar projektového exportního financování, tak my se zaměřujeme na skutečně velké projekty, které začínají u několika desítek milionů korun, ale setkáváme se i s projekty s investiční náročností několika set milionů korun, někdy i přes miliardu a víc. Zapojení jsme ale také do aktivit mimo Českou republiku, kde může jít o náklady mnoha miliard korun, ale ty se už rozdělují mezi několik bank.
Třeba u větrných elektráren, na které poskytujeme úvěry, jde o instalace o výkonu přes 4 MW, ale někdy také o 6 nebo 7 MW. Zde může být investiční náročnost kolem 250 milionů korun na jednu instalaci, když tedy započtete veškeré náklady dodávky na klíč.
Pracujeme také na projektech velkých solárních elektráren v kombinaci s bateriovým uložištěm, ty se pohybují mezi jednou a dvěma miliardami korun.
Občas se dělají i větší projekty kogeneračních jednotek v řádu nižších stovek milionů, někdy i hluboko pod 100 milionů. Tyto jednotky bývají často součástí bioplynových stanic.
Česká spořitelna ale nefinancuje jen OZE, v jakých dalších energetických oblastech působíte? Podle čeho projekty vybíráte? Jedná se vždy jen o čistou energetiku?
Určitě financujeme i „nečistou“ energetiku, pokud je to potřeba. Myslím tím hlavně plynové výrobny, které mají stabilizační roli. Do uhelných elektráren samozřejmě neinvestujeme, to nedělá žádná banka, protože to není perspektivní.
Snažíme se financovat všechno, co je v souladu s energetickou koncepcí Český republiky a má akceptovatelnou ekonomickou návratnost. Nejsme tu od toho, abychom říkali, co má nebo nemá Česká republika dělat, ale abychom ji podpořili v jejích strategických cílech. Věřím, že bychom se částečně mohli podílet i na jádru, pokud se potvrdí, že investice jsou důležité pro národní energetickou bezpečnost.
Chtěl bych se ještě vrátit k těm větrníkům. Na konferenci se hodně diskutovalo o překážkách jejich výstavby, o akceleračních zónách a tak podobně. Zmiňoval jste ale, že i tak se chystá opravdu velké množství projektů. Zajímalo by mě, kolik jich přibližně bude a v jakých časových horizontech můžou vznikat. Podle České společnosti pro větrnou energii (ČSVE) máme teď v Česku více než 200 větrných elektráren s celkovým instalovaným výkonem 352 MW.
Jedná se v zásadě o kvalifikovaný odhad a nechci zabíhat do detailů, protože to souvisí s naším obchodním know-how. Když se ale podíváme na to, co deklaruje stát, tak ten počítá s tím, že vznikne minimálně 1000 MW (1 GW) do roku 2030, čili v poměrně krátké době. Maximální okamžitá spotřeba České republiky je 10 až 12 GW, dala by se tím tedy ve větrných dnech pokrýt zhruba desetina české poptávky po elektrické energii.
Myslím si, že by se tento plán dal s „odřenýma ušima“ stihnout, ale bude skutečně záležet na nastaveném tempu. Na příští rok jsou v přípravě pouze jednotky projektů, a aby se to stihlo, mělo by jít spíše o nižší desítky. Když si to rozpočítáme, jedna průměrná instalace má výkon 5 MW, na 1000 MW tedy potřebujete postavit 200 moderních vrtulí. Zatím ale přibývají opravdu pomalu.
Udržitelná budoucnost
Vypadá to, že OZE mají v české energetice vedle jádra do budoucna sehrávat zcela zásadní roli. Jak podle Vás zajistit, aby byl systém spolehlivý? Na co všechno je potřeba se připravit?
Myslím si, že Česká republika a hlavně ČEPS (Česká elektroenergetická přenosová soustava, pozn. red.) mají plán, jak tu spolehlivost zajistit, a jde hlavně o posílení distribučních soustav, aby dokázaly přenášet větší množství energie v době, kdy OZE vyrábějí. V nejbližších letech se tedy plánují velké investice v řádech desítek miliard korun každý rok, což je zároveň v souladu s celoevropskou legislativou.
Je také potřeba, aby se více rozběhla elektromobilita a s tím spojená akumulace. Třeba v Německu se v posledních letech masivně investovalo právě do velkých bateriových úložišť, což čeká i nás, ale je snaha podporovat vedle těch velkých také jiná uložiště na lokální úrovni, v rodinných domech.
Další věc je přímá akumulace tepla. Může jít například o to, že vy, zjednodušeně řečeno, zahříváte obrovskou bednu s pískem, kde jsou tepelné spirály, a tam si to teplo uchováváte na několik měsíců. V Americe mají prostor na to dělat gravitační uložiště, Evropa pak vidí velký potenciál v akumulaci do vodíku. Tam jsme ale zatím na začátku.
Na konferenci se mluvilo také o sodíkových bateriích, to může být do budoucna zajímavé.
Když se podíváme na celoevropskou úroveň – jde podle Vás Evropská unie ve svém energetickém mixu správným směrem? Když započítáme třeba fakt, že na řadu obnovitelných zdrojů potřebuje kritické suroviny, které nemá, a musí je dovážet například z Číny.
Můj názor je, že při této hustotě obyvatel a koncentrace průmyslu je udržitelnost jedinou cestou. Kdybychom jí nešli, učiníme naši planetu neobyvatelnou, a žádnou Zemi B zatím nemáme. Některé cíle Evropské unie se zdají obtížně dosažitelné, nebo splnitelné jen za cenu obrovských nákladů, například snížení konkurenceschopnosti, ale jiná cesta než udržitelnost opravdu není. Uvědomují si to i v Asii.
I když pro některé chudší země nemusí být udržitelnost na prvním místě, věřím, že se rychle masově rozšíří, díky technologiím. Od roku 2008, kdy to sleduji, udělaly obrovský skok. Například ze solárních elektráren byla původně nejdražší elektřina na světe, když se připočítaly investiční náklady. Teď se jedná o nejlevnější elektřinu, hned po ní větrná. Obnovitelná energie se stává v porovnání s tou fosilní nejlevnější.
Je potřeba ještě dotáhnout akumulaci, ale vize tu rozhodně je, vzniká obrovské množství technologií. Pokrok v OZE se zrychluje, i když není tak dynamický jako třeba v IT. Tempo, jakým se zdokonalují například baterie, může znamenat, že elektromobily se za pár let stanou naprosto dominantními, a na dieselové motory si nikdo nevzpomene.
Evropa má podle mě velkou šanci dohnat Čínu, pokud se bude snažit a udávat trend v oblasti výzkumu a vývoje nových technologií, a ty pak prodávat. Zajímavá je třeba statistika Hospodářských novin – byť saldo českého exportu do Číny je poměrně malé, většina z toho, co od nás kupují, jsou zelené technologie. Na úrovni ČR roste export zelených technologií třikrát rychleji než celkový vývoz.
