Dánské království se evropské spolupráce neúčastní v plném rozsahu. Po negativním výsledku referenda o Maastrichtské smlouvě v červnu 1992 si vyjednalo čtyři výjimky (opt-outs): ze společné měny euro, spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí, obranných aspektů Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a evropského občanství.
V tomto roce je tomu deset let, kdy začal na úrovni Evropské unie pracovat Evropský ombudsman (Evropský ochránce práv). Za tu dobu z něj vyrostla instituce, která je obecně respektována a váží si jí a důvěřují jí občané EU. Evropský ombudsman tak patří mezi nejznámější ombudsmanské instituce na světě a řadí se mezi nejlepší.
Autor se pokouší najít odpověď na otázku, zda vůbec existuje evropská identita.
Evropské občanství jako soubor několika společných práv občanů členských států pochopitelně nemá přímý vliv na obranyschopnost Evropské unie. Z pohledu konstruktivistické teorie se ale občanství může stát cenným příspěvkem na cestě k jednotné evropské obraně.
Vstup ČR do EU byl vnímán jako šance na integraci a uplatnění Romů v národní i evropské společnosti a výzva k řešení problémů v oblasti sociální, bytové, vzdělanostní i lidských práv.
Podle nového průzkumu Ernst a Young je Česká republika pro investory sedmou nejatraktivnější zemí na světě. Průzkum dále uvádí, že do Evropy směřují především investice do automobilového průmyslu a špičkových technologií. Tomu odpovídá i struktura nejnovějších investic, které přicházejí do ČR.
Evropská bezpečnostní a obranná politika je přes svou krátkou historii úspěšným projektem. Zároveň je ve své dnešní podobě akceptovatelná pro drtivou většinu států a politických aktérů na obou březích Atlantiku a je v zásadě i v souladu s transformující se transatlantickou vazbou. Akceptovatelnost EBOP a její soulad s transatlantickou vazbou jsou dány dlouhodobě a na obou březích Atlantiku vyjadřovanou potřebou, aby Evropa byla schopna vyjít ze své bezpečnostní závislosti na USA, převzala odpovědnost za dění „ve svých sférách vlivu“, použijeme-li toto imperiální označení, a přispěla i svými prostředky k obraně Západu.
Všechna předchozí rozšíření s sebou přinesla otřesy a emoce. Shodou okolností jsem třikrát stála poblíž, když se přijímali noví členové do Evropské unie. V roce 1975 jsem byla u přijetí Anglie a Irska, v roce 1986 Španělska a konečně v loňském roce České republiky. Pro obyvatele Česka z této zkušenosti vyplývá zajímavá zpráva: ani v minulosti to nováčci v EU neměli nijak snadné.
Z české perspektivy může působit krize kolem referenda ve Francii jako úlet překrmené společnosti, která už neví, co vlastně chce. Pokud se nás francouzské a holandské ne vůbec nějak týká, pak jenom negativně. Řekněme to rovnou: je především projevem strachu z nových členských zemí a projevem odporu k dalšímu rozšiřování Unie.
V neděli 29. května proběhlo ve Francii dlouho očekávané referendum o ústavní smlouvě Evropské unie. Poslední průzkumy veřejného mínění naznačovaly, že francouzští voliči smlouvu odmítnou. Avšak pětina nerozhodnutých dávala tušit, že si výsledkem nemohl být nikdo jistý. Výsledek francouzského referenda byl s napětím očekáván zejména v institucích EU, odkud zaznívají hlasy, že případné francouzské „Ne“ prakticky znamená konec tohoto projektu.
Dosavadní zkušenost našeho ročního členství v EU je mírně pozitivní a střízlivě nadějná. Začneme-li skutečně skromně, musíme konstatovat, že za celý rok nenastal v ekonomice žádný podstatný negativní šok, který by mohl být přímo či odvozeně vztažen ke vstupu do EU. To je relativně dobrá zpráva, zejména pak ve světle řady katastrofických scénářů, črtaných v období krátce před vstupem.
Jednotný konsensus, kde leží geografický střed Evropy i EU, neexistuje. Výpočty a měření nejsou jednotná a záleží vždy také na úhlu pohledu na celou problematiku a na použitých metodách.
Česká občanská společnost je po 15 letech rozvoje aktivní, ambiciózní a různorodá, ale stále čelí problémům. Může se pochlubit mnoha silnými stránkami – silnou základnou občanů, úspěšným působením neziskových organizací v oblasti ochrany přírody, celkově pozitivním vztahem s veřejnou správou a každodenní praxí mnoha neziskových organizací. Jako klíčové problémy analýza identifikovala témata veřejné vykazatelnosti a interního řízení organizací. Přináší mnoho nových poznatků, které mohou zpochybnit tradiční názory na občanskou společnost v ČR.
Vítězství portugalských socialistů v předčasných volbách pořádaných v neděli 20. února 2005 překvapilo jen málokoho. Všechny předvolební průzkumy naznačovaly, že vláda pravicové koalice, kterou po volbách v roce 2002 až do svého odchodu do Bruselu vedl nynější předseda Evropské komise José Manuel Durão Barroso, je u konce.
Před březnovým summitem Evropské rady panovalo poměrně silné napětí a očekávání především mezi sociálně zaměřenými nevládními organizacemi, protože se nevědělo jak přesně hlavy členských států Evropské unie naloží s návrhy Evropské komise týkající se Lisabonské strategie, která zde měla být podle záměrů značně zrevidována. Lisabonská strategie byla totiž doposud postavena na třech pilířích (hospodářském, ekologickém a sociálním), ale jako taková příliš nefungovala.
Německý ministr zahraničí Joschka Fischer čelí závažné aféře. V roce 2000 dal zelenou snadnějšímu vydávání turistických víz do Německa. To podle opozice a mnohých médií vedlo k tomu, že do země houfněji přijížděli kriminálníci, nelegální pracovníci a prostitutky, a žádají jeho odstoupení. Vláda naopak hovoří o „sprosté kampani opozice“. Evropská komise chce prošetřit, jestli Německo zjednodušením vízové procedury neporušilo Schengenskou dohodu.
Ve středověku byla jazykem vzdělanosti a vědecké komunikace latina. Studenti a učitelé se často pohybovali mezi jednotlivými univerzitami, které byly všechno, jen ne národnostně jednotné. Na nejstarší evropské univerzitě v Bologni existovalo až 16 takzvaných univerzitních národů, univerzita byla nezávislá na představitelích církve či měšťanstva a hlavní slovo zde měli studenti. Dnes probíhá studium na většině evropských vysokých škol v národních jazycích a vysokoškolské systémy jednotlivých zemí jsou natolik spletité, že jen pokus o základní orientaci vám zabere nemálo času.
Na počátku roku 2005 jsou vztahy mezi Čínskou lidovou republikou (ČLR) a Evropskou unií nejlepší za posledních patnáct let. S trochou nadsázky je možno dosaženou kvalitu považovat za nejlepší v historii EU (ES), či dokonce v celém období evropsko-čínských kontaktů. Není tomu jen proto, že předáním Hongkongu v roce 1997 a Macaa v roce 1999 došlo k úspěšnému vyřešení koloniální zátěže vzájemných vztahů. Důvod pro oboustranné přiblížení, které pravděpodobně v krátké době povede ke zrušení zbrojního embarga EU vůči ČLR, je spíše geopolitického rázu.
