Francouzi brnkají architektům evropské ústavní smlouvy na nervy. Mají-li pravdu průzkumy veřejného mínění, hrozí, že brzy udělají z historicky první evropské ústavy balík starého papíru. Hnací silou francouzské eurofobní koalice jsou sedláci. Do akce proti „nadvládě Bruselu“ se ženou ti samí, kteří v nedávných dnech, jako každý rok touto dobou, sepisovali žádosti o dotace ze společné evropské kasy.
Všechna zatím uskutečněná přístupová referenda ve střední a východní Evropě se nesla ve stejném duchu. Problémem nebylo přesvědčit občany, aby rozšíření Evropské unie schválili – ve všech zmíněných zemích bylo vysoce pravděpodobné, že výsledky budou kladné. Problémem bylo přesvědčit občany, aby se referend vůbec zúčastnili. Hned na úvod je třeba konstatovat, že se tak dělo v duchu hesla účel světí prostředky.
V letošním roce šedesátého výročí založení Organizace spojených národů má volání po transformaci jejích struktur, po větší efektivnosti jejích činností a koneckonců i po větší průhlednosti a srozumitelnosti dosažených výsledků jistou pikantní příchuť. Ať totiž bylo oněch uplynulých šest dekád působení OSN jakýchkoli, je z hlediska jedné generace tato instituce starodávná, pro druhou vyčerpaná a pro třetí stojí na počátku nové éry.
Ve světě roku 2005 půjde spíše o důvěru než o ropu
Kde hledat maják do roku 2005? To není tak jednoduchá otázka, jak by se zdálo, pokud ovšem nějaká převratná událost nedorazí shůry. Stačí probrat první roky třetího milénia: 2001 – teroristický útok na USA, pro mnohé počátek nové světové války; 2002 – pacifikace sponzorů tohoto útoku na území Afghánistánu; 2003 – pacifikace jednoho z článků „osy zla“, konkrétně režimu Saddáma Husajna; 2004 – dlouho očekávané největší rozšíření EU v historii a před týdnem podobně bezprecedentní přírodní katastrofa v Indickém oceánu.
Už delší dobu probíhá mezi Ljubljanou a Záhřebem spor ohledně plánovaného vyhlášení tzv. Jaderské ekologicko-rybolovné zóny, které připravuje chorvatská strana. Do příhraničního sporu, který po rozpadu Jugoslávie pravidelně nabírá na intenzitě v závislosti na slovinském resp. chorvatském vnitropolitickém dění a který se původně týkal čistě slovinsko-chorvatských vztahů, však nepřímo vstoupil další hráč – Itálie. O co jde v neklidné oblasti balkánského poloostrova tentokrát? Lze říci, že stále o jedno a totéž – o dědictví Svazové Federativní Republiky Jugoslávie.
Evropská ústavní smlouva jednoznačně posouvá dál význam participativní demokracie. Smlouva totiž obsahuje několik ustanovení, která se nevyskytují v ústavách a ústavních dokumentech jiných států. Tento významný posun je zahrnut v článku I-47. V evropské ústavní smlouvě je tak patrná snaha vyvážit poměr mezi demokracií zastupitelskou (článek I-46) a demokracií participativní. Tato skutečnost musí být brána na zřetel, když se bavíme o roli občanské společnosti v evropském dění.
Listina základních práv a svobod, která je podle čl. 3 Ústavy ČR součástí ústavního pořádku České republiky, říká: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ Další zákony ČR tato práva a svobody dále upřesňují a rozšiřují. Je jistě logické, že mezi ně patří i právo na dovolání se pomoci v případě nouze.
Květnové rozšíření Evropské unie na východ zcela jistě překoná rozdělení Evropy z dob studené války a zvýší stabilitu celého kontinentu. Zároveň se ale také stává novou výzvou pro EU v oblasti posílení konkurenceschopnosti hospodářství, zvýšení sociální soudržnosti a zlepšení forem demokratického rozhodování. Vyjednávání o vstupu nových zemí do EU se však odehrávala na poli rozdílných zájmů. Nejenže bylo velmi obtížné dosáhnout shody ohledně jednotlivých unijních politik, ale i představy o budoucí podobě integračního procesu se často velmi lišily. Vstupem nových zemí do Unie však vyjednávání zdaleka nekončí. Boj o miliardové dotace regionální a strukturální politiky právě začíná.
12. července 2004 byl Valdas Adamkus jmenován litevským prezidentem. Po více než osmnácti měsících, během kterých se odehrál dosud největší politický skandál litevského nezávislého státu (impeachment prezidenta Rolandase Paksase), se na prezidentský post vrátil člověk mající politické zkušenosti a představující důvěryhodnou osobu pro zahraniční partnery.
Status pozorovatelů v Evropském parlamentu (EP) je spojen s postupným rozšiřováním EU. Poprvé byla tato možnost poskytnuta španělským a portugalským zástupcům před rozšířením v roce 1986. V červenci 1990 bylo nominováno osmnáct pozorovatelů (Beobachter) z bývalé Německé demokratické republiky. Jejich mandát skončil poté, co vešla v platnost Maastrichtská smlouva (1993). Před vstupem Švédska, Finska a Rakouska žádní pozorovatelé v EP přítomni nebyli. Od ledna 1995 do červnových voleb v roce 1999 v Evropském parlamentu působili švédští, finští a rakouští europoslanci, kteří byli nominováni parlamenty těchto zemí.
Britský premiér Tony Blair tento týden v parlamentu oznámil, že předloží evropskou ústavu celostátnímu lidovému hlasování. Potvrdil tak spekulace, které mezi evropskými politiky a komentátory kolovaly už několik týdnů. Blair také naznačil, že význam referenda, které má být závazné, překračuje rámec schválení evropské ústavy. Podle něj to bude hlasování o smyslu setrvání Velké Británie v Evropské unii. Britové tak budou v historicky druhém referendu odpovídat na podobně závažnou otázku jako v případě prvního referenda o vstupu země do Evropských společenství v roce 1975.
Při své nedávné návštěvě Maďarska se francouzský prezident Chirac pokusil vyvrátit dojem, že jeho země má strach z nadcházejícího rozšíření Evropské unie na východ. Podle francouzských deníků bylo účelem Chirakovy cesty do Budapešti dokonce zlepšit obraz Francie v očích Středoevropanů. Chirac se snažil ve svém projevu před maďarskými poslanci rozptýlit představy o tom, že Francie hledá možnosti, jak – slovy Václava Havla – „znovu rozdělit Evropu“. Těžko se mu ale takto mluvilo zhruba dva týdny po summitu evropské trojky – Francie, Německa a Velké Británie, na který ostatní země EU, včetně všech kandidátů, hleděly s velkou nedůvěrou.
Rozhodneme-li se posuzovat návštěvu německého kancléře Schrödra v ČR v září 2003 prismatem nekonečného pohybu česko-německých vztahů na ose minulost – přítomnost, vytušíme pravděpodobně i jejich pokračující směřování do budoucnosti.
