Kolektivní obrana není jen o právní povinnosti si navzájem pomáhat, ale také o společném plánování a budování kapacit. Tak daleko zatím EU není, začíná ale pracovat na tom, aby se její vlastní „článek 5“ dal v praxi využívat.
Partnerství uvnitř NATO už není tak pevné, jak bývalo v minulosti. Americký prezident Donald Trump hrozí odchodem USA z aliance, a to i kvůli tomu, že není spokojený s podporou, kterou mu další státy NATO poskytují v jeho tažení proti Íránu. Důvodů je ale více.
Evropané se snaží na tuto novou realitu adaptovat. Kromě intenzivnějšího zbrojení je jedním z důkazů také to, že se začalo daleko více mluvit o „obranné klauzuli EU“, což je alternativa aliančního článku 5 (článku V) o kolektivní obraně. Ten říká, že „ozbrojený útok proti jedné nebo více členským zemím bude považován za útok proti všem“.
Jak napsal například bruselský web Euractiv.com, unijní diplomatická služba v současné době připravuje „manuál“, který má členským státům pomoci pochopit, kdy a jak mohou využít ustanovení o vzájemné pomoci v rámci EU. V podstatě půjde o soupis kapacit, které může Unie poskytnout konkrétnímu státu, pokud by byl v ohrožení nebo se stal terčem útoku. O obranné klauzuli mají podle Euractivu také brzy jednat velvyslanci všech zemí EU.
Klauzuli do evropského práva přidala už Lisabonská smlouva v roce 2009, proč se její praktické využití tedy začíná řešit až teď? Kromě zmíněného kontextu NATO jde i o incident, kdy íránské drony v odvetě za americko-izraelský útok zacílily na Kypr, který patří mezi členské státy EU, členem NATO ale není.
Nabízí se otázka, jestli vzájemná pomoc uvnitř Unie může nahradit tu alianční, pokud se skutečně ukáže, že se na ni už nedá do budoucna spolehnout.
„Článek 42(7) může nahradit (respektive už teď dělá ,to stejné‘) článek V Severoatlantické smlouvy po stránce právního závazku. Závazek podle textu článku 42(7) je dokonce explicitnější,“ řekl na dotaz redakce Update EU odborník na vojenské a strategické otázky Jan Ludvík z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Článek doslova říká: „Stane-li se členský stát obětí ozbrojeného útoku na svém území, mají ostatní členské státy vůči němu povinnost poskytnout mu pomoc a podporu všemi prostředky, které mají k dispozici.“ Hlubší analýza a porovnání obou článků je k dispozici zde.
Právní rovina ale není jediná. Kolektivní obrana v rámci NATO má více vrstev.
„To, co činí článek V tak důležitým, není jen právní závazek, ale tři provázané věci, které za ním stojí. Jednak samozřejmě americká vojenská síla. Ale stejně tak důležité je, že NATO funguje jako vojenská aliance, která – a to je za druhé – společně plánuje, aby mohla – a to je za třetí – společně bojovat,“ podotkl Ludvík.
Jak vysvětlil, v rámci procesu obranného plánování NATO (NATO NDPP) aliance identifikuje vojenské kapacity, které potřebuje pro naplnění politických cílů, tedy např. odstrašení a případně obrana před ruskou invazí. Tyto kapacity dále rozdělí mezi členské státy (capability targets) a státy je pak vybudují.
Pro případ konfliktu tak má NATO podle Ludvíka naplánované schopnosti a dále disponuje propracovaným systémem velitelství a standardizací, aby mohlo NATO bojovat pod jednotným velením.
„Evropská unie má tyto schopnosti zatím jen ve velmi embryonální formě a není tedy schopna NATO plnohodnotně nahradit. To neznamená, že státy EU nejsou připraveny se – přes různé nedostatky – Rusku ubránit. Evropské státy mají schopnosti, ale EU zatím nemá ten propracovaný jednotící prvek společného plánování a velení,“ vysvětlil bezpečnostní analytik Ludvík.