Evropa zažívá obrannou renesanci. Průmysl hlásí rekordní obraty, roste počet domácích výrobních závodů, snižují se závislosti na nespolehlivých dodavatelích. Katalyzátorem toho všeho je Evropská unie.
Plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu před čtyřmi roky donutila Evropu „přehodit výhybku“ a daleko více přemýšlet o tom, jak se ubránit. Evropské státy začaly ve velkém nakupovat, ale také vymýšlet, vyvíjet a vyrábět všemožné vojenské vybavení. Dekády nedostatečných investic nicméně znamenaly, že tento proces začal jen pomalu. Jak moc tedy vyrostl domácí obranný průmysl? A je teď Evropa soběstačnější než před několika lety?
Na věc se dá dívat z několika úhlů. První je logický – finanční výsledky evropských firem. Podle dat vycházejících ze statistik Evropské asociace leteckého a obranného průmyslu (ASD) byl obrat sektoru (pouze EU bez Velké Británie) v roce 2024 okolo 148 miliard eur, což je nárůst o více než 60 % v porovnání s „předválečným“ rokem 2021.
Nejvíce v uplynulých letech rostly společnosti jako Thales z Francie (+11 % obratu za rok 2024), která se zaměřuje na radary nebo kybernetickou bezpečnost, Leonardo z Itálie (+10 %), se zaměřením na helikoptéry nebo bezpilotní letouny, a hlavně německý Rheinmetall (+47 %), který vyrábí obrněná vozidla nebo dělostřeleckou munici. Všechny patří do první světové dvacítky, pokud jde o obrat za rok 2024.
Speciální zmínku si zaslouží česká společnost Czechoslovak Group, která mezi roky 2023 a 2024 více než zdvojnásobila svůj obrat na zhruba tři miliardy eur. Podle mezinárodního think-tanku SIPRI za to firma částečně vděčí startu české muniční iniciativy, která pomáhá dodávat dělostřeleckou munici na Ukrajinu.
Sledovat je potřeba také produkční kapacitu uvnitř Evropy. Ruská válka proti Ukrajině odhalila velké nedostatky v evropských výrobních kapacitách a ukázala, že ani základní vybavení, jako je střelivo, nebylo možné vyrábět v dostatečném množství. Podařilo se to změnit?
„Satelitní snímky zaznamenaly změny ve 150 závodech 37 evropských společností zabývajících se výrobou střeliva a raket, přičemž odhalily rozšíření průmyslové kapacity o přibližně 7 milionů metrů čtverečních,“ napsal v srpnu loňského roku web The Defence Post.
Další statistiky říkají, že v roce 2022 dokázala Evropa vyrobit 300 tisíc kusů dělostřelecké munice, zatímco na konci roku 2025 mělo jít už o dva miliony kusů. Kontinent už tedy není zdaleka tak zranitelný vůči krátkodobým výpadkům dodávek.
Obranný průmysl zůstává v EU koncentrovaný hlavně ve Francii, Německu, Itálii, Španělsku a Švédsku. Data ale ukazují, že nejdůležitější obranné komponenty se dnes vyrábějí napříč 23 zeměmi EU.
Evropská produkce zahrnuje různé typy vojenských letadel, tanků, obrněných a dalších vozidel, děla a munici všemožných kalibrů, výbavu a zbraně přímo pro vojáky, ponorky, vesmírné technologie, taktické i strategické raketové systémy, elektroniku, informační a komunikační technologie, kybernetické schopnosti nebo autonomní systémy. Velký „boom“ nastal především ve výrobě dronů.
Mezi technologie, které Evropa naopak „neumí“ a musí je dovážet, patří například bezpilotní letouny s dlouhým doletem nebo taktické balistické rakety.
Odolnost evropského obranného průmyslu ale nesouvisí jen s počtem výrobních závodů, ale závisí stejně tak na kvalifikované pracovní síle, specializovaných dodavatelích a přístupu ke klíčovým surovinám.
Pokud jde o pracovníky, podle dat ASD pracovalo v roce 2024 uvnitř EU-27 v obranném a vesmírném sektoru 858 tisíc lidí, což znamená meziroční nárůst o 8,7 %.
Přestože Evropané pracují na diverzifikaci dodavatelských řetězců, která se jim daří mimo jiné v oblasti kritických surovin, problémy přetrvávají. Nedostatečné dodávky se objevují například u pohonných hmot, výbušnin nebo miniaturních proudových motorů. Velká závislost zůstává především na Spojených státech amerických, skutečná autonomie tak stále není nadosah.
Nezanedbatelná role EU
Investice do obrany jsou v prvé řadě národní záležitostí, přesto data ukazují, že Evropská unie v tomto ohledu hraje poměrně velkou roli. V rámci znovuvyzbrojení Evropy působí jako jakýsi „katalyzátor“.
Unijní programy a fondy poskytují cílené dotace, motivují ke společným nákupům, snižují fragmentaci trhu a přímo financují navýšení produkční kapacity (zejména munice). Jejich efekt je často multiplikační – malá částka z EU rozpočtu mobilizuje mnohem větší soukromé a národní investice.
Například program ASAP z roku 2023 měl za cíl rychle navýšit domácí produkci munice a raket. Z rozpočtu 500 milionů eur se podpořilo 31 projektů, které pak dokázaly mobilizovat další miliardu eur z jiných zdrojů. Je zřejmé, že bez programu by expanze výrobních kapacit probíhala pomaleji.
Nástroj EDIRPA, taktéž z roku 2023, měl zase motivovat ke společným a výhodnějším nákupům klíčové vojenské techniky včetně obrněných vozidel nebo protivzdušné techniky. Přibližně 300 milionů eur z unijních zdrojů se využilo na koordinaci nákupů, jejichž objem se nakonec vyšplhal na asi 11 miliard eur.
Svou troškou do mlýna přispěl také Evropský obranný fond (EDF), který do roku 2025 investoval přes pět miliard eur do výzkumu a vývoje obranných technologií, a pomohl tak rozvinout inovace, nadějné startupy a spolupráci napříč EU.
Mostem mezi krátkodobými nástroji a dlouhodobou strategií se pak má stát program na podporu průmyslu EDIP, schválený v loňském roce. Z rozpočtu 1,5 miliardy eur (na roky 2025 až 2027) se mají podporovat další společné nákupy, bezpečnost dodávek nebo projekty klíčové pro celoevropskou bezpečnost, například protidronová obrana.
Další pomoc nabízí třeba Evropský mírový nástroj, který státům v podstatě proplácí vojenské dodávky Ukrajině, nebo program SAFE, který zemím nabízí výhodné půjčky na nákup vojenské techniky a financování souvisejících oblastí.
Jak píše výzkumník Davide Genini z Dublin City University ve svém odborném článku, Evropská komise využila příležitosti k posílení konkurenceschopnosti a podpoře společných zakázek, čímž položila základy pro skutečně celoevropský vnitřní trh v oblasti obrany.
„Cílem těchto iniciativ je jednak reagovat na naléhavé vojenské potřeby Ukrajiny, jednak posílit schopnost Evropy jednat nezávisle v situaci transatlantické nejistoty. Nadnárodní dynamika však naráží na zakořeněnou neochotu členských států vzdát se suverenity, což omezuje integrační snahy Komise,“ upozorňuje odborník.
Dál se tak ukazuje, že i když EU může přispívat k lepší spolupráci, levnějším nákupům nebo ke větší kompatibilitě vojenské techniky, bezpečnost a obrana zůstávají a zůstanou národní doménou.
Tento obsah byl publikován v rámci projektu Eastern Flank EU Reporting (EFER), na kterém spolupracují redakce Delfi (Litva), Delfi (Lotyšsko), Espress (Rumunsko), EUBrief (Slovensko), Faktabaari (Finsko), Focus Europe Poland (Polsko), Napunk (Slovensko), Pro News Bulgaria (Bulharsko) a Update EU (Česko). Projektový obsah naleznete také na webu EastFlank.eu. Více informací najdete zde.
