Kognitivní válčení mění hladinu hormonů a schopnost lidí učit se. Bránit se mu dá těžko, běžné strategie nefungují. Pro český stát to ale není důležité téma, pomoct tak zřejmě budou muset soukromí mecenáši, říká v rozhovoru pro Update EU expertka na obranu Kristina Soukupová.
Kristina Soukupová je prezidentka DefSec Innovation Hub, odborné platformy, která propojuje bezpečnost, obranu, technologie a inovace. Působí jako konzultantka v oblasti obrany nebo veřejných zakázek na nejvyšších vládních, vojenských a korporátních úrovních. V poslední době se věnuje především tématu kognitivní války.
Jak se definuje kognitivní válčení? Jak se liší od toho, co tady v Evropě známe jako dezinformační kampaně?
Kognitivní válčení je daleko komplexnější než informační kampaně, které známe, nebo psychologické operace, které znají vojáci. Na základě spolupráce s odborníky, neurovědci, psychiatry a psychology totiž víme, že kognitivní válčení nás fyziologicky mění.
Tyto kampaně nejsou jenom o souboji různých informací, ale mají ovlivnit způsob, jakým informace v hlavě zpracováváme, jak z nich vytváříme něco, čemu rozumíme, a jak chápeme svět kolem sebe.
Proč je lidská mysl novým bojištěm?
Už třeba Sun-c’ 2500 let nazpátek říkal, že nejlepší je vyhrát válku v mysli nepřítele a vůbec nepodstupovat kinetický boj. Tato myšlenka tedy není úplně nová, ale moderní technologie nám teď umožňují masivní ovlivňování subjektů, tedy lidí.
Díky moderním technologiím, které dokáží nahlédnout do hlavy a do mozku, dokážeme přesně říct: ano, ovlivňuje nás to a fyziologicky nás to mění. Víme, že nás to uvnitř mění hormonálně – mění to hladiny oxytocinu, což je hormon, který zapříčiňuje, že někoho máme hodně rádi, a toho, kdo s námi nesouhlasí, zase rádi nemáme. Je to takové rozdělení na „my a oni“.
Získáváme také vědecké důkazy o tom, že se nám kvůli tomu mění neurosynapse. Čím více konzumujeme závadný obsah z internetu a sociálních sítí, tím více se nám zmenšuje neuroplasticita mozku (schopnost měnit svou strukturu a funkci, pozn. red.). A čím menší máme neuroplasticitu, tím méně se učíme. Kognitivní operace snižují naši schopnost přijímat nové informace a pracovat s nimi, což jde mnohem dál než klasické informační operace.
Často ani nevíme, že se radikalizujeme
Které nástroje se k tomu nejčastěji využívají? Zmínila jste sociální sítě.
Neustále jsme přilepení k mobilům, přes které konzumujeme online obsah. Je vlastně úplně jedno, jestli jde o mainstreamová média, články nebo sociální sítě. Většinou se jedná o kombinaci všeho.
Podívejme se třeba na TikTok – víme, že jeho algoritmy jsou designované tak, aby nám měnily hladiny dopaminu, abychom byli skutečně závislí na nekonečnému feedu (proudu příspěvků, pozn. red.), který si pořád prohlížíme. TikTok nám umí posílat zprávy tak, abychom nejen byli závislí na obsahu, ale abychom ho konzumovali a vlastně nevěděli, že se radikalizujeme. Když tam zadáme něco, co chceme vidět – například „Země je placatá“ – nejdřív nám to servíruje umírněný obsah, kde si řekneme, že to dává smysl a je tam nějaká vědecká polemika. Ale potom nám ten obsah začne dávkovat tak, že je to pořád radikálnější a radikálnější, aniž si to uvědomujeme.
Tyto algoritmy se teď přetřásají v médiích – ať už jde o Facebook, Twitter nebo další platformy. Číňané nás samozřejmě do svého algoritmu nepustí, ale my víme, co to s námi dělá.
Řekla byste, že je to vina samotných online platforem, nebo jsou spíše nástrojem, který potom aktér – ať už Rusko, Čína, Saúdská Arábie nebo kdokoliv jiný – umí chytře využít?
Určitě je to obojí. U TikToku je to jasně pod vlivem strany a státu. U platforem jako Facebook, Instagram či Twitter (nyní X) víme, že je Rusové nemají pod kontrolou jako firmy, ale chytře využívají toho, že na ně koukáme a konzumujeme to.
Mohla byste být konkrétní? Uvést příklady z posledních let, kdy je vidět, jak se kognitivní válčení využívá?
Jde například o tzv. doppelgänger kampaně (vysvětleno např. zde, pozn. red.). Vidíme, že Rusové – konkrétně SDA (Social Design Agency) – se snaží ukrást identitu známých a důvěryhodných mediálních domů. To má obrovský dosah. V tomto kontextu víme, že SDA počítá jako úspěch nejen to, zda byla kampaň účinná, ale i jaký měla záběr – pro ně je úspěchem už jen to, že měla x milionů zhlédnutí.
Zmíním ještě naši práci s ohledem na pandemii. My spolupracujeme s Národním ústavem duševního zdraví, který za covidu sbíral obrovské množství dat, a se společností Semantic Visions, která sbírá ještě větší množství dat. Díky tomu bylo možné tyto kampaně odhalit. Jde o kombinaci OSINT (sběr dat z otevřených zdrojů, pozn. red.) na jedné straně a o lékaře a psychiatry na druhé straně, kteří pak popíší, jak operace fungují a jak nás ovlivňují.
Jak se ubránit
Sbírat a interpretovat data je jedna věc. Co ale potom můžeme udělat jako jednotlivci, jako společnost, jako stát, abychom se ubránili?
To je pořád otázka velmi vřelé a intenzivní diskuse. Víme, že debunking (ověřování faktů, vysvětlování, pozn. red.) prostě nefunguje. Viděli jsme to za covidu – jakmile je někdo přesvědčený o svém názoru, nepřesvědčíte ho o opaku. Každý z nás má ve svém okolí někoho, kdo je přesvědčený, že covid byla kampaň iluminátů, nebo že válka na Ukrajině není.
Čemu se tedy teď věnujeme, je včasné varování, že nějaká lež, nepravda nebo dezinformace či misinformace, tedy pravdivá informace přikrášlená tak, aby vyvolávala emoce, většinou strach, přichází.
Druhá věc je to, čemu říkáme prebunking neboli očkování. Vysvětlujeme, jakým způsobem funguje manipulace, že tu s námi je od počátku věků a není to nic nového. Dáváme lidem do rukou nástroj odhalit manipulaci ve chvíli, kdy se jim začne dít. Neříkáme jim konkrétně: „Pozor, teď přijde tato lež.“ Ale říkáme: „Manipulace funguje takhle – nejdřív vás vystraší a potom vám dají do ruky nástroj, jak světu porozumět lépe.“ A v této chvíli člověk může začít sklouzávat ke konspiračním teoriím nebo uměle vytvořeným narativům.
Pro český stát to není priorita
Ještě abych se v tom orientoval vyloženě prakticky. Vy říkáte, co je potřeba dělat a jaké nástroje můžeme použít k obraně a zvýšení odolnosti. Ale kde se k nim běžný člověk dostane? Implementuje je nějak stát? Jak k tomuto tématu přistupuje Česko? A jak třeba NATO?
Největší hrůza, která se může stát, je, že budeme bádat a vynalézat a pak to skončí někde v šuplíku. K tomu, aby to v šuplíku neskončilo, je potřeba politická vůle, což je v současné době v České republice problematické. Vidíme, že pozice vládního zmocněnce pro dezinformace se zrušila, což byl podle mě krok špatným směrem.
Co se týče NATO, tam jsme sami dávali podněty a spolupracujeme. NATO začalo pracovat na koncepci a prvním strategickém dokumentu ke kognitivnímu válčení už v roce 2019. Koncepce už je zpracovaná, i když není ve své celistvosti veřejná, protože obsahuje citlivá data popisující fungování kampaní a nepotřebujeme nepříteli odhalovat, co všechno víme.
V České republice se v tuto chvíli ubíráme směrem různých výzkumných projektů – máme podaný projekt s Národním ústavem duševního zdraví a firmou Semantic Visions a řadu dalších. Pak jde o diseminaci, ale k té potřebujeme kromě politické vůle i finance. Když vytvoříme videa či nástroje popisující manipulaci, potřebujete finanční zdroje na kampaň, aby se to k jednotlivým lidem dostalo.
A vidíte na politické úrovni zájem o něco takového? Nebo to půjde spíš cestou, že si soukromá firma či mecenáš řekne, že to stojí za to v rámci veřejného blaha?
Tady s vámi musím souhlasit. Současná vláda se tímto směrem neubírá, takže si myslím, že to zůstane v soukromých rukou nějakého mecenáše. Ten si řekne, že s tím musíme něco dělat, a začne do toho investovat z jiných zdrojů než od státu.
Myslíte si, že je to na straně českého státu otázka nedostatku peněz, nebo spíš nedůvěra, že je toto téma důležité?
Tady si musíme posypat trošičku popel na hlavu. Možná to prostě špatně vysvětlujeme. Možná to poselství, které šíříme – že se to děje, má to konkrétní důsledky a že to lidi fyziologicky mění bez ohledu na to, zda věří v A nebo B – říkáme špatně nebo špatným lidem. Z toho pak plyne absence politické podpory, která může pramenit z neznalosti nebo z toho, že jsou jiné priority.
Chránit se musí i armáda
Ještě by mě zajímalo, jak se ochrana před kognitivním válčením propojuje s klasickými obrannými strategiemi na úrovni Armády ČR.
Má to dvě strany. První je, že armáda nás má chránit před externím nepřítelem. Jenomže v kyberprostoru neexistují hranice. Musíme nejdřív prokázat, že kampaně vedou státem sponzorované složky cizích mocností, což se dělá velmi těžko. A armáda z definice své věci by podle tradičních pravidel neměla působit na vlastní obyvatelstvo. To ale v 21. století nemůže fungovat, protože konzumujeme obsah bez hranic. Binarita interního a externího nepřítele už dávno neexistuje.
Druhá věc je, že armádu máme od toho, aby nás bránila. To poslední, co chceme, je, aby armáda sama podléhala kampaním kognitivního válčení, demoralizovala se, přestala věřit velení a nepřítele přivítala s otevřenou náručí. Druhá stránka věci teda je, jak ochránit samotné vojáky před vlivy cizích mocností.
Plíživá hrozba
Kam se tohle všechno podle vás může do budoucna posunout? Technologie se posouvají dál, máme tu neurotechnologie, AI. Dá se čekat, že se úplně zboří etické a právní hranice?
To je hodně filozofická otázka a téma na dlouhé diskuse. Etika v mezinárodním právu je obrovsky těžká věc a etika spojená s moderními technologiemi v kyberprostoru je ještě o level výš.
To, že jsme demokratické společenství, nám dává obrovské výhody i nevýhody. Máme etické a morální zábrany a naše instituce dělají jen to, co jim zákony dovolí. To náš protivník nedělá, čímž sami sebe dáváme do obrovské nevýhody.
Bude to asymetrický a těžký boj. My přemýšlíme o regulaci AI a jak s ní zacházet, zatímco protivník to vůbec neřeší a zkoumá jen to, jak útočit na naše slabiny. Predikovat budoucnost si netroufám, moje křišťálová koule je rozbitá. Ale přála bych si, abychom přestali být jen reaktivní. Místo neustálého reagování bychom měli přemýšlet o tom, jestli bychom i my neměli nějak působit. Nemluvím nutně o útočných operacích, ale něco bychom v nekinetickém prostoru dělat měli.
Dnes se hodně řeší hybridní útoky, hlavně na východní hranici EU, například „zbloudilé“ drony. Když to porovnáme, je podle vás kognitivní válčení z hlediska bezpečnosti Evropy závažnější riziko než klasický vojenský konflikt?
Jsou to spojené nádoby. Ukrajina i Moldavsko jsou krásným příkladem toho, že kinetická válka s hybridní a kognitivní jdou ruku v ruce, navzájem se doplňují a efekt se akceleruje, když se to dobře namíchá.
Kognitivní hrozba je za mě závažnější v tom, že je neviditelná a plíživější. Je to jako v lékařství: když máte zlomenou nohu, přesně víte, co vám je, jdete k doktorovi a on vám ji spraví. Ale když máte psychickou nebo psychiatrickou nemoc, která na první pohled není vidět, často se to pozná až ve fázi, kdy už je pozdě. Takže bych neříkala, co je horší – je to propojené a každá forma má svá specifika.