Vodík může Česku a Bavorsku pomoci s dekarbonizací ekonomiky. Technologie je ale zatím na svém začátku a využití tzv. zeleného vodíku doprovází řada neznámých.
Evropská unie chce být do roku 2050 klimaticky neutrálním regionem a své emise chce snižovat zejména díky odklonu od fosilních paliv. Nahradit je mají obnovitelné zdroje energie a jako doplněk také vodík, který může sloužit nejen jako zdroj, ale také jako palivo. Roli by mohl hrát také v akumulaci energie.
Cíle, které si Evropská unie stanovila ve své vodíkové strategii, jako je například instalovat v EU elektrolyzéry pro výrobu vodíku z obnovitelných zdrojů energie (OZE) o výkonu alespoň 40 GW a zahájit výrobu až 10 milionů tun vodíku z obnovitelných zdrojů, jsou ale zřejmě příliš ambiciózní. Na listopadové debatě o česko-německé vodíkové spolupráci, kterou pořádal Euractiv.cz, se na tom shodli odborníci.
Vlastní vodíkovou strategii má i Česko – do roku 2030 chce podpořit výstavbu elektrolyzérů k výrobě vodíku s instalovanou kapacitou alespoň 400 MWe a nastartovat poptávku po obnovitelném a nízkouhlíkovém vodíku v dopravě a průmyslu v objemu alespoň 40 000 tun za rok. Po roce 2030 chce pak propojit vodíkovody, aby mohl být vodík do ČR dovážen, ale i transportován přes území země dál.
„Ambice ČR vycházejí z toho, co po nás chce Evropa. Je to ale velký cíl, který podle mě nedokážeme splnit,“ obává se Matěj Kruml, vedoucí vodíkové sekce asociace AKU-BAT.
Firmy mají zájem o vodíkovou síť. Doufáme v lepší dotační podporu, říká německý energetický manažer
Cena je příliš vysoká
Technologie využití vodíku totiž zatím doprovází řada komplikací, mezi nimi jsou zejména obrovské náklady. Proto by evropské země měly podle manažera pro česko-německou spolupráci v Krajské hospodářské komoře Karlovarského kraje Richarda Štěpanovského vystřízlivět z představy, že vodík je všelék na všechno. „Jsem proto rád, že česká vodíková strategie bere vodík jako doplněk stojící mezi obnovitelnými zdroji energie a jadernou energií,“ dodal.
Podobně to vidí i Johannes Eckstein, profesor z Východobavorské technické vysoké školy Regensburg, který se zabývá vodíkovými projekty. „Není nutné hned využívat vodík všude tam, kde je to možné. Vodík je surovina a nikdy nebude tak levný jako zemní plyn, využívat ho teď třeba pro teplo je proto hloupost a plýtvání drahým vodíkem. Potřebujeme využít a monetizovat výhody vodíku, potřebujeme aplikační technologie,“ vyzval.
Proto by podle něj nemělo být zatím důležité, o jaký vodík se jedná. Zda ten zelený nebo „špinavý“. Cíle EU se soustředí na ten zelený, tedy takový vyrobený za pomocí energie z OZE. Vodík se dělí ale také na „šedý“ – vyrobený za pomocí energie z fosilních paliv, či „růžový“ – vyráběný pomocí jaderné energie.
„Potřebujeme pragmatismus. Diskuse, zda je vodík zelený, šedý nebo růžový nevede k dosažení našich cílů. Osobně jsem rád za každý elektron z elektrolyzéru a je jedno z jakého zdroje pochází. V Německu jsme velmi moralističtí a mezitím konkurenční Čína na té technologii pracuje také,“ míní.
Česko-bavorská spolupráce
Co do pragmatismu se proto podle něj může Německo inspirovat v Česku. V rozvoji vodíku jako takového to ale platí spíše naopak, sousedé za hranicemi jsou v tom mnohém dál. Česko s Bavorskem nicméně spojily síly a ve společném vodíkovém projektu mají za cíl vytvořit společnou vodíkovou koncepci severní části česko-bavorského příhraničí a spolupracovat na nastartování vodíkového hospodářství.
Podle Štěpanovského, který je vedoucím projektu v rámci Krajské hospodářské komory, by česká strana také ráda vytvořila studie proveditelnosti na využití vodíku ve firmách.
Česko-bavorští partneři spolupracují také na projektu Hydromun, který se dle Ecksteina zaměřuje na „vyvinutí konkrétních řešení pro uživatele“ v udržitelném zásobování energií pomocí zeleného vodíku pro malé a střední podniky. Oba projekty jsou financovány z evropských dotací.
Dotační podpora pro rozběhnutí vodíkového trhu je nicméně podle debatujících nedostatečná nebo nekontinuální, a to na obou stranách hranice. „V okrese Neustadt jsme měli investory s vážným zájmem o vybudování vodíkové nabíjecí stanice, neuspěl ale s dotací. Stalo se to i nám, když jsme žádali o podporu na stavbu elektrolyzéru. Měli jsme za účelem dotace region rozšířit, pak byl ale dotační program pozastaven,“ popsal Matthias Rösch, manažer energetiky a udržitelnosti zemského okresu Neustadt an der Waldnaab.
V Česku bude podpora směřovat zřejmě zejména do uhelných regionů – Karlovarského, Moravskoslezského a Ústeckého kraje, které mají ambici stát se vodíkovými údolími. Sáhnout si mohou například na dotace z Fondu spravedlivé transformace, který je určen pouze této trojici regionů, nebo z Modernizačního fondu.
Podle Štěpanovského se ale některé velké firmy zbytečně spoléhají pouze na dotace, zatímco malí podnikatelé prošlapávají vodíkovou cestu. „Můj pocit je ten, že velké firmy vyčkávají na dotace a mezitím jim ujíždí vlak. Vedle toho si malý autoservis bez dotací postavil elektrolyzér nebo malí zemědělci bioplynky.“
Uhelné kraje podepsaly memorandum o vodíku. Uhlí s ním nenahradíme okamžitě, ale perspektivu má, říká Vondrák
Pozor na nové závislosti
Podle Lukáše Opatrného, konzula pro politiku a obchod z Generálního konzulátu ČR v Mnichově, je klíčovou otázkou také to, do jaké míry bude Evropa zelený vodík vyrábět a do jaké dovážet.
Pro Českou republiku to bude podle Krumla spíše otázka dovozu. „ČR podle mě bude sázet po roce 2030 hlavně na dovoz, nákladová cena výroby vodíku je totiž příliš vysoká. Budoucnost bude tedy spíš v zahraničních velkovýrobách. Otázkou ale je, do jaké míry chceme být soběstační a nezávislí,“ řekl.
Otázka závislosti je klíčová i podle Ecksteina. „Nenahrazujme závislost (na fosilních palivech) na Rusku (vodíkovou) závislostí na afrických zemích,“ varoval.
„Doufám, že to Evropa zvládne a bude velkou část vodíku – nehledě na jeho barvu – vyrábět sama,“ souhlasí Rösch. „Chceme-li mít ale vlastní výrobu, musíme masivně posílit větrné elektrárny,“ upozornil.
To platí zejména pro Česko, kde je budování větrníků dlouhodobě problematické kvůli dlouhým stavebním a povolovacím řízením a odporu obyvatel. „V ČR elektrická energie pro zelený vodík téměř vůbec není, po roce 2027 bude problém sehnat jí dostatek. Máme problém splnit závazky OZE už teď, budovat k tomu ještě zdroje dedikované pro vodík nevidím jako reálné. Potřebujeme k tomu vítr, to je ale naše Achillova pata. Bude to velká výzva,“ varoval Kruml.
Proto se Česko dle slov řečníků snaží prosadit, aby byl za zelený vodík na evropské úrovni považován i ten, který je vyroben díky jaderné energii.
