Často se opakuje, že Češi tak trochu žijí ve své české kotlině a to, co se děje za Krušnými horami, za Šumavou nebo za Beskydami, je vlastně moc nezajímá. Platí podle Vás a podle toho, jak dlouho působíte ve Výboru regionů, ještě tohle klišé?
Podle mě to neplatí, je to možná nějaký zažitý stereotyp. Možná jsme byli díky reprezentaci na národní úrovni vnímaní jako trošku problémoví kverulanti, ale myslím si, že se to od té doby mění. I české předsednictví bylo vnímáno velmi pozitivně. A pak jsou tady samozřejmě i další instituce, jako je Parlament, Výbor regionů nebo Hospodářský a sociální výbor, kde se snažíme být aktivní a kde jsme přijímáni jako hodnotní partneři našimi kolegy.
Mluvíme spolu ve Výboru regionů přímo v Bruselu – v jakých oblastech je Česko právě tady nejvíce aktivní? Jaká jsou ta naše hlavní témata?
Našimi tématy je poslední dobou hlavně „zrealističtění“ Green Dealu a cílů, které byly stanoveny hodně seshora a mají být implementovány jak na národní, tak ale hlavně na regionální a místní úrovni. Jako Svaz měst a obcí vidíme nesoulad mezi potřebami financování těchto opatření a rychlostí (jejich zavádění). Dále se věnujeme samozřejmě vodě, která je pro města a obce citlivá, a kohezní politice. Už teď probíhá v plném proudu debata o budoucnosti kohezní politiky. To je pro Českou republiku, i pro regionální a místní úroveň, důležité téma.
Potřebujeme, aby zůstala zachována role regionů a měst, stejně jako princip partnerské spolupráce. Vidíme také zkušenosti z programu NextGenerationEU, kdy se peníze kohezní politiky odklonily úplně jiným, v podstatě centrálním řízením. Role měst a regionů v celé Evropské unii, nejenom v České republice, je při stanovování priorit minimální. Z pohledu Evropy se to zdá jako efektivní nástroj, třeba kvůli rychlému čerpání – nicméně pro nás je to zacílení stejně důležité jako rychlost čerpání.
Takže tohle je velké nebezpečí – existuje názor, že by mohl tenhle model být převzatý pro kohezní politiku jako takovou. Anebo druhá možnost, kterou je centralizace a obcházení systému, kde mohou města a regiony identifikovat vlastní potřeby. Nebo se taky může stát, že kohezní politika bude do budoucna rozptýlena mezi různé sektorové politiky. Čili že se řekne: „ano, podporujeme přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku, je to součást koheze, a energetiku, další součást koheze, a životní prostředí, součást koheze“.
Česko dostane z EU peníze na řešení povodní, bude jich ale málo a přijdou pozdě
Jaký je ten hlavní argument, proč by plány pro regionální úrovně neměly být součástí těch jednotlivých politik, jako je například zelená transformace? Proč by to nebylo efektivnější?
Regiony a místní úroveň by přece měly být schopny samy identifikovat své rozvojové potřeby, co je pálí. Budou se třeba v 70 procentech překrývat s cíli, které má Evropská unie – to je asi pravda – ale pořád tam mohou být věci, které jsou pro regiony důležité, ale Evropě jako celku a (principu) „one size fits all“ už prostě nevyhovují. Můžeme mít specifické potřeby a chceme mít možnost je financovat z evropských fondů, protože jsou například pro zachování kvality života v regionech důležité.
Z čí strany tím pádem je poptávka, aby se dávala přednost tomu top-down přístupu?
Může to být část Evropské komise, které se líbí ten jednoduchý systém utrácení. A mohou to být některé členské státy, pro které je to jednodušší.
A kdybychom měli jmenovat konkrétně?
To nedokážu říct. Asi to budou ty členské státy, které nečerpají tolik peněz z kohezní politiky, takže je pro ně jednodušší utratit větší balíky peněz. Ale to je jenom můj osobní odhad.
Pojďme dál. Vaší specializací je přeshraniční spolupráce. V minulosti vznikla studie ukazující, že mnohem častější a intenzivnější přeshraniční spolupráce funguje mezi zeměmi západní Evropy, a naopak mezi zeměmi východní a centrální Evropě je nižší. Platí to stále, nebo se tenhle rozdíl dorovnává?
Myslím, že ano. Spolupráce probíhá intenzivně na všech vnitřních hranicích EU. Je možné, že v některých oblastech, kde má spolupráce delší historii, jsou ta témata trochu odlišná. Taky záleží, jakou máte hranici – jestli je z pohledu ekonomiky symetrická, nebo asymetrická. Tedy jestli je ekonomická úroveň srovnatelná. Pak jsou ty procesy jiné, než když máte třeba českou a německou hranici, kde jsou dvojnásobně nebo trojnásobně vyšší platy na německé straně.
Máme skvělé příklady spolupráce, jako je spolupráce s přeshraniční nemocnicí Gmünd v jižních Čechách. Skvělá spolupráce je také v ochraně životního prostředí. Jako například park České Švýcarsko a na německé straně Saské Švýcarsko. Spolupráce se hodně rozvíjí i díky evropskému financování skrze program Interreg.
Abych navázala na zmíněné České Švýcarsko, jehož požár byl velkým šokem před dvěma lety. Podobným šokem byla i nedávná stoletá voda, která silně zasáhla také Liberecký kraj, jehož jste zástupcem v Bruselu. Jak hodnotíte spolupráci s Německem a Polskem při řešení těchto krizí, a obzvlášť letošních povodní?
V našem Libereckém kraji máme zkušenosti se sousedními regiony Dolního Slezska a Saska. Tohle byla minimálně třetí obrovská povodeň – a naštěstí nedosáhla v našem kraji takových rozměrů jako ty dvě předešlé. Tohle je třeba jedna z oblastí (přeshraniční spolupráce), která se díky tomu silně rozvinula, zejména přeshraniční spolupráce krizových složek.
Díky minulým povodním se ukázalo, že oficiální komunikační systémy jsou v podobných krizových situacích nepoužitelné. Dříve byly nastaveny mezivládní dohody, podle nichž bylo nutné nejprve informovat Prahu, která následně informovala Berlín, a ten pak předával zprávy dál na druhou stranu hranice.
V Libereckém kraji se například vyvinul informační systém krizového řízení, který funguje online v reálném čase. Obsahuje v reálném čase vodočty z různých kilometráží, třeba Lužické Nisy, a je dostupný i pro polskou a německou stranu. Díky tomu mají (Němci, Poláci) dokonce namodelované povodňové scénáře, kde se řeka v Německu nebo Polsku rozlije.
Reportáž: Mendel tady vymyslel genetiku, teď jeho skleník slouží k setkávání
Přesuňme se teď sem do Bruselu. Na úvodní konferenci Týdnu evropských regionů a měst hovořila vedle ostatních spíkrů také předsedkyně Evropského parlamentu Roberta Metsola. Zmiňovala, že by byla ráda, kdyby tento týden plný debatování a jednání vedl k nějakým konkrétním doporučením, jak lépe o regiony pečovat. Co si pod tím vy osobně představujete, jak by měla ta konkrétní doporučení znít?
Myslím, že dojít během týdne k nějakým konkrétním doporučením je docela silné očekávání.
Ve Výboru regionů vzniká každé zasedání spousta konkrétních doporučení, kdy se vyjadřujeme zhruba k 60 procentům legislativy, která nějakým způsobem ovlivňuje města, obce a regiony. V takových případech jsme povinně konzultováni.
V nové Komisi bude mít regiony na starosti – pokud projde grilováním – Raffaele Fitto. Co od jeho vedení tohoto portfolia očekáváte? Jaká bude budoucnost regionální politiky?
V současné době se bojuje o budoucí podobu, a případně vůbec zachování, koheze a kohezní politiky. Už jenom to, že bude komisař, který bude mít na starosti kohezi, plus ještě bude mít trošku přesah do jiných témat, tak to je dobrý signál. Dokonce tady kolovaly zvěsti, že by možná DG REGIO (Generální ředitelství pro politiku regionů a měst – pozn. red.) už ani nebylo. Takže už jenom proto můžeme být optimističtí, že se s kohezí nějakým způsobem počítá.
Ale boj se teprve odehraje. Hlavně mezi členskými státy v Radě. My (Výbor regionů) jsme byli první instituce, která měla pozici k budoucnosti kohezní politiky schválenou už před půl rokem. Komise taky, co se týče úřednické úrovně, anebo té stávající Komise. Dokonce vznikla i high-level group specialistů na budoucnost koheze, takže byla snaha udělat co nejvíce práce ještě v tomhle mandátu.
Ale je samozřejmě otázka, jak k tomu přistoupí nová Komise jako celek. Jestli bude tuhle linii držet. A pak samozřejmě budou rozhodovat členské státy, kde jsou přátelé koheze, ale také státy, které by radši ty peníze (z kohezních fondů) využívaly nějak jinak.
Jak to tedy bude s rozpočtem po roce 2027? Jeho sestavování bude mít na starosti polský komisař Piotr Serafin – a bude to právě Polsko, které se ujme předsednictví v Radě EU po Maďarsku, tedy v první polovině roku 2025. Jak to sám popisujete – a potvrzují to i zkušenosti z předchozích let – je snaha peníze pro regiony a kohezní politiku spíš ořezat. Počítáte na Výboru regionů s takovou variantou, že by kraje zkrátka mohly mít méně peněz?
To se neví. Je zřejmé, že tady jsou nové a nové výzvy, po kterých se volá, aby je EU financovala. Ať už to je Green Deal, spravedlivá transformace, energetika nebo obrana. To jsou všechno další témata, u kterých ale není jasné, z čeho budou financována.
Pořád máme omezený rozpočet kolem jednoho procenta hrubého národního produktu a členské státy nemají zatím ochotu přispívat do evropského rozpočtu více. Jsem toho názoru, že efektivnější je řešit to společně než každý sám. A proto bychom na to měli dát dostatečné prostředky, aby to vůbec bylo možné.
Evropská komise proto přichází s návrhy nových vlastních zdrojů, ale většina členských států se k tomu zatím staví skepticky. Evropská unie se poprvé zadlužila v rámci programu NextGenerationEU a (jeho součásti) fondu obnovy. Celkem jde o 30 miliard (euro) každý rok. Takže pakliže nebudou nové zdroje a budeme pořád žít s tím jedním procentem HDP, tak budeme muset ořezat kohezní politiku, zemědělskou politiku, vědu a výzkum, podporu rozvojové spolupráce nebo další menší položky rozpočtu.
