Dekarbonizace českého průmyslu se láme na nákladech, cenách energií a nejistotě. Zástupci těžkého průmyslu varují, že bez stabilních podmínek se zelená transformace může změnit v „boj o přežití“.
Český průmysl stojí před jednou z největších proměn za poslední dekády. Průmyslová výroba je dnes zodpovědná za zhruba 26 procent všech emisí skleníkových plynů v Česku a tlak na jejich rychlé snižování zásadně mění investiční rozhodování firem. Jak ukazuje Atlas dekarbonizace organizace Fakta o klimatu, u velké části průmyslu lze emise snížit relativně „snadně“ – elektrifikací a zvyšováním energetické účinnosti, které mohou dohromady přinést pokles emisí až o polovinu. U klíčových odvětví české ekonomiky to ale zdaleka neplatí.
Největší problém představují takzvané hard-to-abate sektory, jako je výroba oceli, cementu, hnojiv nebo část chemického průmyslu. Tyto obory v Česku vytvářejí více než 65 procent průmyslových emisí, přestože se na tvorbě HDP podílejí asi čtyřmi procenty. Těžký průmysl ale zároveň stojí na začátku výrobních řetězců, jeho význam v ekonomice je proto zásadní.
Dekarbonizace zde vyžaduje zásadní technologické změny, například přechod na elektrické obloukové pece, využití nízkoemisního vodíku nebo zachytávání uhlíku. Jde však o řešení technicky složitá, kapitálově náročná a zatížená vysokou mírou nejistoty.
Třinecké železárny patří mezi firmy, pro které je transformace extrémně náročná.
„Ocelářství v Evropě je ve stavu, kdy se všichni topí,“ prohlásil na konferenci Dekarbonizace české ekonomiky Jiří Mravec, vedoucí inovací a transformace Třineckých železáren. „Hrajeme o přežití v kombinaci zvýšených nákladů na energie a povolenky a volně puštěného importu do Evropy, který sráží ceny,“ upozornil.
Připomněl, že Třinecké železárny jsou posledním podnikem v Česku s vlastní výrobou oceli z rudy a že sektor od roku 1990 snížil emise o 81 procent. Může za to však probíhající deindustrializace a obecně snižování produkce oceli, nikoliv snížení emisní intenizity v podnicích.
Přesto letos firma odložila klíčovou investici do elektrické obloukové pece za zhruba 20 miliard korun.
„Musel jsem s chladnou hlavou našim akcionářům doporučit, ať odmítnou nabídnutou dotaci i indikativní financování z bank, ať ten projekt odloží,“ uvedl Mravec.
Problémem totiž nebyly jen investiční náklady, ale hlavně provozní nejistota. Elektrifikace výroby zvyšuje spotřebu elektřiny, jejíž cena je v Česku zatížena regulovanými složkami. Vstupuje do toho i cena emisních povolenek, která je proměnlivá.
Riziko zvyšuje finanční náklady
Stát podle ministerstva průmyslu a obchodu nemá v ruce jednoduché páky, jak průmyslu pomoci. Ředitel odboru strategie a mezinárodní spolupráce v energetice Petr Binhack připomněl, že vláda přímo nevlastní průmyslové podniky ani výrobní zdroje.
„Role státu je především v regulaci a nastavování investičních podpor. Ne cenové regulaci, ta je v gesci Energetického regulačního úřad (ERÚ),“ uvedl. Klíčovou výzvou je podle něj sladit vnější závazky vůči EU a OSN s vnitřní realitou země historicky závislé na uhlí. „Regulatorní nejistota přináší rizika. Rizika přinášejí větší finanční náklady,“ dodal.
Binhack také připomněl, že emisní povolenky mají nestabilní cenu kvůli své tržní podstatě. Nastavení jasných daní by sice bylo pro byznys transparentnější a lehce prediktabilní, v EU by ale k přijetí emisních daní byla zapotřebí jednomyslnost. U emisních povolenek je to pouze kvalifikovaná většina.
Ředitel však přiznal, že systém trpí nepředvídatelností kvůli častým zásahům. Varoval také před dotačními závody s Německem.
Klíčovým partnerem pro průmysl jsou banky, které jim pomáhají s financování různých opatření na snižování emisí. Podle Igora Mory z ING Bank ale dekarbonizace musí přinášet ekonomický benefit – jinak ji banky financovat nemohou.
„Investice do dekarbonizace dávají smysl tehdy, pokud do určité míry přinášejí také ekonomický užitek. Buď to zvýší produkci, zvýší tržby, zvýší zisk, nebo sníží náklady,“ řekl. Banky podle něj sledují návratnost investic i soulad portfolia s Pařížskou klimatickou dohodou. Vysoce emisní klienty se snaží spíše vzdělávat a vytvářet s nimi vhodný plán, než je automaticky odříznout od financování.
Mora zároveň varoval před přesunem výroby mimo Evropu a dominantní rolí Číny v zelené agendě. „Garantuju vám, že do deseti let bude čínský energetický mix výrazně čistší než energetický mix Evropské unie,“ uvedl s tím, že Čína masivně investuje do jádra a obnovitelných zdrojů.
Energetickou perspektivu přinesl Petr Třešňák z ČEZ. Strategie polostátní společnosti stojí na jádru a obnovitelných zdrojích. Ziskovost skupiny dnes podle něj drží především jaderné bloky, cílem je udržet výrobu a zároveň investovat do nových bloků a malých modulárních reaktorů. ČEZ už vstoupil jako 20procentní akcionář do projektu Rolls-Royce SMR.
„Nechceme jeden projekt, ale celý program,“ zaznělo v debatě. Upozornil ale, že u jaderných zdrojů je návratnost investic dlouhá a vyžaduje stabilní prostředí.
Do debaty vstoupil také Tomáš Kadrmas z České národní banky (ČNB). Úkolem ČNB je sice zajišťovat cenovou a finanční stabilitu, klimatická změna však podle centrální banky vytváří nová rizika pro finanční sektor. ČNB proto provádí klimatické zátěžové testy, vysvětlil Kadrmas.
ČNB si zároveň uvědomuje, že dekarbonizace a ekonomický rozvoj spolu úzce souvisí. „Pokud nebude dostatečně zelený, český průmysl ztratí konkurenceschopnost,“ varoval Kadrmas.
V závěru debaty se panelisté shodli, že bez dlouhodobých kontraktů na energii, stabilní regulace a předvídatelných cen nelze čekat masivní investice. Dekarbonizace zůstává cílem, ale pokud se má stát realitou, nesmí se podle účastníků proměnit v ekonomickou sebevraždu českého průmyslu.
