Ruská invaze na Ukrajinu obrátila energetickou politiku východního křídla EU naruby. To, co mělo být postupnou zelenou transformací, se během měsíců změnilo v boj o bezpečné dodávky, zvládnutelné ceny a průmyslovou stabilitu. Jak si v této zátěžové zkoušce vedlo devět zemí regionu?
V uplynulém desetiletí prošly energetické systémy na východním křídle Evropské unie zásadní proměnou. To, co začalo jako postupná transformace tažená klimatickými ambicemi, rychle přerostlo v krizové řízení formované geopolitickým napětím a ruskou invazí na Ukrajinu. Tyto šoky odkryly, jak těsně jsou energetické systémy propojeny s národní bezpečností i ekonomickou stabilitou.
Jak na tuto výzvu reagovalo devět zemí východního křídla EU – Bulharsko, Česko, Finsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Rumunsko a Slovensko? Do krize vstupovaly s rozdílnými energetickými mixy i odlišnou mírou připravenosti. Přerušení ruských dodávek v roce 2022 tak neodhalilo jednotnou regionální strategii, ale spíše mozaiku národních přístupů. Zároveň zvýraznilo napětí mezi klimatickými cíli, konkurenceschopností a veřejnou podporou.
Energetické mixy a politické priority
Přestože všech devět zemí funguje v rámci stejného regulačního rámce EU, jejich strategické směřování se výrazně liší v závislosti na politických rozhodnutích i historicky dané infrastruktuře.
Finsko a Lotyšsko představují příklady relativního souladu mezi klimatickými cíli a dlouhodobým plánováním. Finsko propojilo investice do obnovitelných zdrojů a jaderné energetiky s hlubokou integrací do severských trhů s elektřinou. Lotyšsko se vydalo cestou založenou především na obnovitelných zdrojích, zejména vodní energii, a regionální spolupráci. „Je v tom jednoduchá ekonomická logika. Příjmová stránka projektů se výrazně nezměnila, ale výdajová ano… Solární panely zlevnily,“ vysvětlil Igors Kasjanovs, hlavní ekonom Nordic Investment Bank.
Litva prošla rychlým posunem od mixu dominovaného plynem v roce 2014 k systému, v němž do roku 2023 tvořily většinu instalovaného výkonu solární a větrné elektrárny. Plánovaná synchronizace pobaltských sítí s kontinentální Evropou pro ni zároveň znamená definitivní přetržení vazeb na energetickou infrastrukturu ze sovětské éry.
Slovensko a Česko vsadily na dekarbonizaci prostřednictvím jaderné energie s cílem zachovat průmyslovou stabilitu. Slovensko zvolilo cestu rychlosti a efektivity: zprovoznění třetího bloku v Mochovcích zvýšilo podíl jádra na výrobě elektřiny na více než 60 procent. Česko postupuje opatrněji – řídí pomalejší útlum uhlí, zachovává stabilní roli jádra a zároveň rozšiřuje kapacity solárních elektráren.
Polsko a Bulharsko kladou důraz především na bezpečnost dodávek, zároveň však narážejí na strukturální omezení. V Polsku zůstává uhlí klíčovým stabilizačním prvkem, přestože kapacity větrných a solárních elektráren rychle rostou, což zvyšuje potřebu nákladného vyvažování soustavy. Bulharsko zaznamenalo posun směrem k solární a nízkouhlíkové výrobě, uhlí zde však nadále hraje významnou roli. Rumunsko zaujímá hybridní pozici s vysoce diverzifikovaným mixem vodní, jaderné a plynové energie i obnovitelných zdrojů. Plán těžby plynu v Černém moři odráží pragmatický přístup k domácím zdrojům jako k přechodovému nástroji.
Maďarsko zůstává specifickým případem. Jeho energetická politika dlouhodobě upřednostňuje cenovou stabilitu a státní kontrolu před tržně orientovanou dekarbonizací. Energetický mix je i nadále silně závislý na plynu a jádru, zatímco diverzifikace hraje podružnou roli.
Energetická odolnost po ruské invazi na Ukrajinu
Ruská invaze v roce 2022 fungovala jako zátěžový test, který odhalil tři odlišné přístupy k řízení rizik.
Polsko vstoupilo do krize s vysokou mírou odolnosti. Varšava považovala závislost na Rusku za strategickou hrozbu již deset let a díky investicím do LNG infrastruktury a plynovodu Baltic Pipe dokázala v roce 2022 ruský dovoz zcela ukončit. Litva podobně využila své dřívější investice do LNG terminálu k dokončení odpojení od ruského plynu a urychlení rozvoje obnovitelných zdrojů.
Finsko prošlo zásadním politickým obratem. Země, která byla dříve silně závislá na ruském dovozu a plánovala jadernou elektrárnu stavěnou Rosatomem, po invazi a následném vstupu do NATO provedla tvrdý řez. „Dříve Finsko uplatňovalo politiku pragmatické angažovanosti s Ruskem… Energetická odolnost se však stala klíčovým bezpečnostním cílem,“ poznamenal expert Szymon Kardaś z European Council on Foreign Relations. Finsko výpadek dodávek absorbovalo díky krizovému plánování a integraci se severskými trhy.
Česko reagovalo rychle na samotný šok. Navzdory vysoké počáteční expozici zajistila státní společnost ČEZ kapacity LNG v Nizozemsku a Německu, zatímco rozšíření ropovodu TAL-IKL umožnilo nahradit ruskou ropu. Bulharsko po zastavení dodávek plynu rovněž rychle diverzifikovalo prostřednictvím LNG a propojovacích vedení, ačkoliv jeho reakce brzdila politická nestabilita.
Slovensko posílilo elektroenergetickou odolnost díky jádru, avšak kvůli pomalé diverzifikaci zůstává silně závislé na dovozu ruského plynu a jaderného paliva. Maďarsko se vymyká tím, že si udržuje úzké energetické vazby s Ruskem. Ruský plyn a ropa zůstávají klíčové a vláda nadále podporuje projekt jaderné elektrárny Paks II ve spolupráci s Rosatomem, což činí jeho dlouhodobou odolnost nejistou. „Případy Maďarska a v menší míře Slovenska ukazují, že politická rozhodnutí zůstávají při formování energetické závislosti stejně důležitá jako geografie,“ podotkl Kardaś.
Cena a konkurenceschopnost
Po roce 2022 se východní část EU soustředila na řešení energetického „trilematu“ – ceny, stability dodávek a konkurenceschopnosti.
Země s diverzifikovanými systémy a silným propojením, jako Finsko, dokázaly ceny relativně rychle stabilizovat. Finský model přilákal energeticky náročná odvětví, například datová centra, ačkoliv země zůstává citlivá na výkyvy počasí. Lotyšsko a Litva spoléhaly na regionální integraci trhu, která zmírnila volatilitu. Vyhnuly se plošným cenovým regulacím ve prospěch cílené podpory, což však domácnosti vystavilo vyšší inflaci.
Česko a Rumunsko zajistily fyzickou bezpečnost dodávek, ale potýkají se s vysokými náklady. V Česku ceny energií v poměru ke kupní síle nadále zatěžují průmysl. V Rumunsku udržují konečné účty vysoko daně a poplatky za přenos, a to navzdory diverzifikovanému výrobnímu mixu. Oba příklady ukazují, že bezpečnost dodávek sama o sobě nezaručuje konkurenceschopné ceny.
Polsko se opřelo o cenové stropy a kompenzace, aby zmírnilo náklady systému závislého na uhlí, což vytvořilo výrazný fiskální tlak. Slovensko a Bulharsko využívaly regulované ceny k tlumení sociálního napětí, přičemž náklady často přenášely na stát nebo průmyslové spotřebitele. Maďarsko učinilo z administrativní kontroly cen ústřední politický nástroj. Ačkoliv tím izoluje domácnosti od tržních výkyvů, oslabuje motivaci k efektivitě a investicím, což může dlouhodobě podkopat konkurenceschopnost.
Krize ukázala, že dlouhodobé deformování cenových signálů často pouze oddaluje nezbytné investice. Skutečná odolnost vyžaduje nejen krizová opatření, ale i strukturální reformy trhu.
Společné výzvy a regionální spolupráce
Východní křídlo EU čelí společným omezením: otázkám energetické bezpečnosti, vysokým cenám a potřebě chránit kritickou infrastrukturu. Tyto výzvy vytvářejí logický základ pro spolupráci, kterou však často brzdí politická roztříštěnost.
Nejsilnějším motorem spolupráce je bezpečnost. V Pobaltí, Polsku a Finsku je ochrana LNG terminálů a propojovacích vedení sdílenou strategickou prioritou. Pobaltský region slouží jako příklad úspěchu, kde synchronizace sítí a sdílená infrastruktura přiblížily národní systémy vnitřnímu trhu EU. Rumunsko sehrálo konstruktivní regionální roli také podporou energetické bezpečnosti Moldavska.
Rozdílné národní zájmy však komplikují širší sblížení. Visegrádská skupina bojuje o udržení relevance kvůli rozdílným postojům k Rusku i klimatické politice. Jakub Wiech, šéfredaktor serveru Energetyka24, upozorňuje, že region trpí „nedostatkem vedení, absencí společné strategické vize a tendencí upřednostňovat krátkodobé národní zájmy“. Jako příklad uvádí polsko-český spor o důl Turów, který ilustruje, jak úzké kalkulace podkopávají důvěru.
Szymon Kardaś naznačuje, že nejreálnější formou spolupráce jsou konkrétní infrastrukturní projekty spíše než široká politická shoda. „Existují oblasti, kde může být koordinace realistická i prospěšná, včetně modernizace infrastruktury podporované EU,“ poznamenává. Právě vnější šoky – ruská agrese a mechanismy financování EU – se ukázaly jako nejúčinnější katalyzátory koordinace.
Budíček pro Evropu
Krize roku 2022 potvrdila, že energetická odolnost závisí jak na dlouhodobé strukturální připravenosti, tak na schopnosti rychlé adaptace. Odhalila limity politiky založené na „pohodlnosti“ a předpokladu, že ruská energie je racionální ekonomickou volbou.
Toto poučení přesahuje samotnou energetiku. Změny v prioritách USA a vzestup Číny zdůrazňují, že Evropa se musí více opírat o vlastní kapacity. Zkušenost východního křídla ukazuje, že energetickou politiku nelze oddělit od bezpečnosti a konkurenceschopnosti.
Tento obsah byl publikován v rámci projektu Eastern Flank EU Reporting (EFER), na kterém spolupracují redakce Delfi (Litva), Delfi (Lotyšsko), Espress (Rumunsko), EUBrief (Slovensko), Faktabaari (Finsko), Focus Europe Poland (Polsko), Napunk (Slovensko), Pro News Bulgaria (Bulharsko) a Update EU (Česko). Projektový obsah naleznete také na webu EastFlank.eu. Více informací najdete zde.
