Překvapilo nás, jak se české priority shodují s návrhem víceletého rozpočtu EU, který předložila Evropská komise. Řada věcí nás ale nepotěšila a do vyjednávání jdeme s ambiciózním harmonogramem, říká v rozhovoru pro Euractiv.cz Klára Kracíková.
Klára Kracíková je ředitelkou Odboru strategického rámce fondů EU na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR (MMR), v jehož gesci je z velké části řízení dotací z unijní kohezní politiky.
Loni v létě představila Evropská komise návrh budoucího víceletého rozpočtu EU. Pokud se budeme bavit o části návrhu, která se týká dotací – jakou k ní přijalo Česko vyjednávací pozici?
Návrh rozpočtu je docela chytře připravený, protože počítá s tím, že členské státy do evropského rozpočtu přihodí nové vlastní zdroje. Zjednodušeně řečeno to znamená, že každý členský stát se vzdá části svých vlastních daní a přihodí ji do společné kasy. Pokud by na to došlo, tak Česku zůstane zhruba stejný objem dotací z kohezní politiky. Dostali jsme se tedy do nelehké pozice. Když nové zdroje odmítneme (Česko dlouhodobě nové zdroje odmítá – pozn. red.), Komise nám může říct: My jsme vám nabízeli stejné peníze v kohezi, ale vy sami jste řekli ne. To mi přijde jako chytrá hra a očekávám velmi tvrdé vyjednávání. Osobně si myslím, že se objem peněz v kohezi pro Česko trochu sníží.
A jaká je tedy v této situaci Česká pozice?
Návrh přinesl ještě jednu novinku – sloučil dotace v rámci koheze do jedné národní obálky se zemědělskými dotacemi a dalšími fondy pro rybářství, obranu, azyl… Takže se učíme spolu s jinými resorty spolupracovat a koexistovat.
Naše pozice je, že bychom chtěli, aby se obálky pro kohezní fondy a zemědělské dotace oddělily. Nakonec bychom si uměli poradit s obojím, ale nejhorší je pro nás ta nejistota, jaký výsledek nakonec vyjednávání o rozpočtu přinesou. Zatím tedy pracujeme podle toho, co říká návrh, protože nemůžeme čekat dva roky, jak to dopadne.
Říkáte, že chít stejný objem dotací a odmítat nové zdroje je protichůdné. S čím do toho vyjednávání tedy jdete?
Tohle je v gesci ministerstva financí. Za MMR je nicméně důležité, aby byla kohezní politika priorita a zachovala se v co nejširším módu. Také usilujeme o to, abychom měli v přerozdělování určitou flexibilitu pro krizové situace. Zároveň by se ale kohezní politika neměla stát krizovým nástrojem. Možná to zní protichůdně, ale není to tak. Našim cílem není to, abychom penězi z koheze zaplátovali nějakou katastrofu, ale abychom měli možnost v reakci na krize rozvolňovat pravidla. To znamená, že když kvůli povodním některého z dodavatelů smyje voda, tak aby kvůli tomu nespadl celý projekt.
Aby dotace nebyly krizový nástroj
Jak se tedy díváte na další novinku, kterou přináší návrh víceletého rozpočtu, a sice vznik krizové rezervy? Protože Česko třeba v době covidu nebo v krizích spojených s válkou na Ukrajině mohlo díky rozvolnění pravidel využít na tyto věci peníze z koheze, v praxi ale vlastně nemohlo, protože už mělo ty peníze udané narozdíl od jiných zemí, které nejsou v čerpání tak rychlé.
Přesně tak. Když peníze zazávazkujete, tak už nemůžete tomu příjemci říct ne a že mu ty peníze berete, protože je potřebujete využít na něco jiného.
Návrh víceletého rozpočtu teď říká, že máme nějakou část peněz držet na případné krize. Jenže ono je to 25 %, což je hodně. Zároveň do toho vstupuje pravidlo čerpání do 10 měsíců. Tak si představte, že až do konce dotačního období vám bokem leží čtvrtina peněz, které nemůžete využít, a když je nakonec nevyužijete na krize, tak je pak musíte rychle do 10 měsíců vyčerpat. Takže s tímto nejsme úplně spokojení.
Vy už jste zmiňovala, že Komise navrhuje sloučit peníze z koheze do jedné národní obálky se zemědělskými a dalšími fondy – jde o tzv. Národní regionální plány partnerství. Předpokládám, že tato novinka bude vyžadovat nějaké změny ve správě fondů na národní úrovni. Tak jak se na to Česko připravuje? Podniká už nějaké kroky?
To si úplně nemyslím. Návrh totiž zároveň apeluje na to, aby struktury řízení dotací, jak jsou nastaveny a funkční, zůstaly co nejvíc zachovány. Takže to bude o hledání cest v existujícím systému, který funguje. Půjde spíš o evoluci, než o revoluci. Možná se nějaká struktura trochu přeskládá, ale pořád potřebujete ruce, které práci odvedou.
Faktor nová vláda
Návrh víceletého rozpočtu přišel loni v létě, českou pozici tedy schvalovala na podzim ještě minulá vláda Petra Fialy. Očekáváte, že se bude s příchodem nové vlády Andreje Babiše po podzimních parlamentních volbách v českém postoji něco měnit?
Prvek voleb je vždy náročný. Na druhou stranu přichází asi v ten nejlepší možný čas, protože jsme zatím na začátku jednání. Čím později by to bylo, tím by to bylo náročnější.
MMR připravilo loni také strategický dokument o českých prioritách, pokud jde o dotace. Předpokládáte nějaké změny i v něm?
Jsem na to připravená. Logicky – kdybych se já stala novým ministrem, tak se na to chci taky podívat…
Strategický dokument chcete upravovat podle návrhu Komise a průběhu vyjednávání o rozpočtu, aby odpovídal budoucí evropské realitě. Když se ohlédnete za jeho původní verzí, jak moc jste ho museli upravovat po zveřejnění návrhu Komise? Jak vlastně lícovala česká představa s představami Komise?
Lícovala velmi, bylo to milé překvapení. V podstatě asi 90 % ladilo. Co nás ale překvapilo a v čem jsme se netrefili, byla obrana. Předpokládali jsme, že bude hrát v kohezi roli, ale ne v takovém rozsahu. Musíme ještě také zapracovat na nových prioritách, jako je odolnost. Zjišťujeme, co všechno si pod tím lze představit. A samozřejmě musíme dopracovat části týkající se zemědělství, vnitra, azylových fondů, které do obálky přibyly.
Na čem zapracovat
Kromě peněz v národní obálce, které má Česko jisté, mohou tuzemští žadatelé žádat o dotace také na úrovni EU, kde čelí celoevropské konkureci. Jedná se o tzv. centrálně řízené programy. Česko je ale moc nevyužívá. Čím to podle vás je, že je Češi nevzali za své a do žádostí o tyto peníze se moc nepouštějí?
Tahle problematika pode mě spadá necelé dva roky, takže budu mluvit k tomuto období, nevím totiž, jak se s tím pracovalo předtím. Mrzí mě rétorika, že v tom Češi nejsou dobří, protože to není tak úplně pravda. Češi z těch programů čerpají – daří se to třeba v azylových fondech, jinde jsme průměrní. Co neumíme, je například oblast zdraví nebo fond Horizon (tento fond financuje vědu a výzkum – pozn. red.), na tom musíme zapracovat. Celkově jsme ale v čerpání na nějakém 15. místě, což odpovídá naší velikosti i ekonomice. Nejsme úplně špatní, jsme průměrní.
To by bylo čerpání prostředků z těchto nástrojů, když bych se ale zeptala na míru zapojení Čechů v centrálních programech? Protože o té se taky mluví negativně – tedy, že se čeští žadatelé nezapojují. Někdy je to přisuzováno tomu, že se obávají celoevropské konkurence nebo že mají možnost na svůj projekt získat peníze na národní úrovni, což je pro ně jednodušší…
Je to mix několika věcí. Mezi nimi je i to, co říkáte – tedy, že se evropské a národní programy překrývají. Říkáme tomu kanibalizace. Když žadatel může žádat z obojího, proč by chodil do nejistoty na evropské úrovni, když na národní má skoro jistotu. To je náš velký úkol. A je to i součást naší národní pozice – snažíme se tlačit na Komisi, aby upřesnila mantinely toho, kde začíná přímo řízený program a kde kohezní politika. Až budeme vypracovávat Národní regionální plán partnerství, tak plánujeme do přípravy zapojit kolegy z přímo řízených programů, abychom si už při vzniku plánu vymezili, kde bude čí působnost a kanibalizaci zamezili.
Také je za tím malá osvěta a nízké povědomí nebo nedostatečné napojení na zahraniční partnery, protože často k takovému projektu potřebujete udělat mezinárodní konsorcium – tohle ještě tolik neumíme. A pak to jsou omezené kapacity žadatelů. Musíte investovat do někoho, kdo vám žádost napíše v cizím jazyce…
Bojujeme také s nedostatkem informací k tomu, abychom s tím mohli něco dělat. Protože pokud žadatel v centrálně řízeném programu neuspěje, tak nemá povinnost nás informovat a zároveň ani nedostane zpětnou vazbu. Takže nevíme, co bylo špatně, a nemůžeme tak předávat příklady dobré praxe. V české vyjednávací pozici proto chceme po Komisi, aby zveřejňovala víc dat, abychom mohli poskytovat širší podporu žadatelům.
Jak je tento problém urgentní, pokud Česku ve střednědobém horizontu „hrozí“, že se stane čistým plátcem do rozpočtu EU? Protože to by znamenalo, že víc peněz do rozpočtu odvede, než z něj dostane. Dostane tedy výrazně méně peněz v kohezní politice a žadatelům právě „zbydou“ hlavně centrálně řízené programy…
To je zajímavá otázka. Je takové nepsané pravidlo, že Česko a obecně asi nové členské země spoléhají na kohezi, kdežto staré členské země – čistí plátci – berou více z těch centrálně řízených programů. Kdybychom si začali moc vyskakovat, tak nám asi některá z těch silnějších zemí bude chtít „přistřihnout křidýlka“.
Je ale v podstatě asi jedno, kdy se staneme čistými plátci. Musíme to chtít už kvůli sobě. Potřebujeme být konkurenceschopnější. Potřebujeme, aby si naši podnikatelé a žadatelé vyzkoušeli tu ostřejší konkurenci. Snažíme se proto na ně vytvářet nepřímý tlak.
Zároveň ve vyjednávací pozici požadujeme geografickou obálku, aby ty peníze nemohli vybrat jen ti silní. Upřímně je to ale spíš naše vyjednávací taktika a asi to nemáme šanci prosadit. Našim cílem je ale dostat se alespoň k tomu, že vyjednáme poradenství a podporu minimálně pro prvožadatele.
Česko jako frontrunner
Co očekáváte, že jednání přinese v letošním roce?
My jsme v tom hodně ambiciózní a rychlí. Už v minulém dotačním období jsme byli frontrunneři a zůstala mi z toho trochu hořkost. Komise si toho na nás totiž hrozně moc otestovala v neformálním jednání a pak nám to bylo úplně k ničemu v tom formálním. Bylo mi to líto, protože nás vrátili zase na začátek a schválili nám programy úplně stejně, jako zemím, které to „nabouchaly“ dva měsíce před deadlinem.
Teď opět není žádná země tak daleko, jako je Česko. V tuto chvíli (v polovině prosince – pozn. red.) ani nemáme vyjednávacího partnera na straně Evropské komise. To jsem ještě nezažila. Většina zemí teprve píše své pozice k návrhu rozpočtu. My ale máme ambiciózní harmonogram a máme v plánu splnit termíny tak, jak jsou.
To znamená, že v této fázi už řešíte přípravu Národního regionální plánu?
Ano, už jsme celkem daleko. Máme nastavené platformy, jakým způsobem se to bude vyjednávat. Co si budou dělat rezorty, jak zapojíme partnery, územní, hospodářský, sociální, občanský sektor… Takže doufám, že nová paní ministryně bude s tím harmonogramem souznít.
Česko se často prezentuje pozitivně tím, že umí dotace rychle čerpat. Ale to není záruka efektivnosti nebo přínosu těch samotných projektů, což se těžko měří. Co děláte proto, aby se Česko mohlo chlubit i tím, že je efektivní a že těmi penězi tzv. necukruje?
Skvělá otázka. Přesně proto jsem dostala přezdívku řeznice z MMR. V čerpání jsme skvělí a nechci říct, že nedoručujeme výsledky, ale rozhodně nemůžeme říct, že se nůžky mezi našimi regiony zavírají třeba tak, jako v Polsku.
Už nemůžeme jít cestou cukrování, že každému regionu dáme trošku. Musíme se rozhodnout, co Česko opravdu někam posune a na to se zaměřit. Jedině tak uvidíme a změříme přínos. Musím proto hodně partnerům říkat „ne“ a tzv. to „řezat“, proto řeznice z MMR.
