Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích nebo zjednodušeně uhlíkové clo. To je speciální poplatek za emise pro firmy ze třetích zemí, které dodávají zboží na evropský trh. Jeho dopadům se nevyhnou ani tuzemští producenti.
Snižování emisí se neobejde bez ozelenění průmyslové produkce. Evropští producenti by tak mohli své výroby přesunout mimo Unii, aby se přísným emisním požadavkům vyhnuli. Právě odlivu průmyslové výroby, a tedy „úniku uhlíku“, má nový poplatek předejít. Za zboží dovážené ze třetích zemí na unijní trh totiž budou muset dovozci zaplatit poplatek odpovídající jeho uhlíkové stopě.
Poplatek by měl evropské firmy ochránit před globální konkurencí, na kterou se přísná klimatická opatření nevztahují, a její zboží tak může být levnější. Unie tak i nepřímo tlačí na spoluúčast světa na ochraně klimatu.
„CO2 cestuje a nelze si myslet, že Evropská unie může být jediným celkem, který bude přijímat opatření na dekarbonizaci a zbytek světa nikoliv,“ upozornila při příležitosti debaty, kterou pořádal server EURACTIV.cz ekonomka Danuše Nerudová.
„CBAM je mechanismus, který řeší ‚černé pasažéry‘, to znamená státy typu Írán, které se rozhodnou mezinárodní (klimatické) závazky ignorovat,“ dodal europoslanec Mikuláš Peksa (Piráti, Zelení/ESA).
Kdo bude platit?
Poplatek se bude podle návrhu Evropské komise vztahovat na dovoz cementu, železa, oceli, hliníku, hnojiv a elektřiny. Právě to jsou podle unijní exekutivy odvětví, které produkují velké množství emisí CO2 a v důsledku zpřísňování klimatických opatření hrozí jejich únik mimo EU.
Nebude se ovšem týkat výrobců ze všech třetích zemí. Vyhnou se mu země, které jsou zapojeny v systému obchodování s emisními povolenkami EU ETS nebo mají vlastní systém obchodování s emisemi napojený na ten unijní, což platí pro Švýcarsko a státy Evropského hospodářského prostoru.
Od roku 2023 budou dovozci těchto „rizikových“ produktů zatím podávat zprávy o emisích dováženého zboží, do roku 2025 potrvá přechodné období a od roku 2026 by pak měli začít clo platit.
Nový mechanismus ale řeší i tuzemští výrobci, a to mimo jiné proto, že s jeho zavedením přestanou od roku 2026 dostávat zdarma emisní povolenky. To je ale podle manažera pro ekologii a energetiku Ocelářské unie Filipa Hájka pro průmysl velmi náročná časová osa.
„Nechceme, aby do roku 2030 docházelo ke snižování bezplatné alokace (emisních povolenek), která docela dobře slouží k tomu, aby tady dnes průmysl zkrátka byl. Kdyby bezplatná alokace neexistovala, tak žádný průmysl nebude,“ řekl.
Podle něj by mělo snižování bezplatné alokace přijít až po roce 2030, kdy už budou mít firmy za sebou více dekarbonizačních opatření, budou používat ekologičtější technologie. Jinými slovy, budou více zelené.
Odklon od bezplatných emisních povolenek však souvisí se souladem nového mechanismu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO).
„Aby byl systém ve světě uznán, musí byt kompatibilní s pravidly Světové obchodní organizace, a to znamená, že průmysl už nebude dostávat povolenky zdarma (…) Pokud kompatibilní nebude, tak to vyústí jenom v obchodní války,“ vysvětlil český europoslanec Alexandr Vondra (ODS, ECR).
Právě soulad s pravidly Světové obchodní organizace je podle Vondry klíčovou otázkou, která se bude muset v souvislosti s novým mechanismem vyřešit. Ovšem ne jedinou. Podle europoslance bude také stěžejní zajistit, aby firmy ze třetích zemí clo neobcházely a nesnižovaly si tak náklady s ním spojené.
„Umím si jednoduše představit, že ocelárny v Číně, Indii, Turecku, vybudují mini oddělení, kde budou vyrábět (pro Evropu) tak, aby splnily všechny standardy a vedle budou mít zbytek továrny, ve které budou vyrábět pro zbytek světa,“ popsal.
Green Deal je mrtev, ať žije Green Deal
Průmyslové Česko
Jednání o novém mechanismu začalo už během slovinského předsednictví Rady EU v druhé polovině roku 2021 a podle ředitelky Odboru průmyslové ekologie na ministerstvu průmyslu a obchodu Pavlíny Kulhánkové intenzivně pokračuje během nynějšího francouzského předsednictví, a to „na půdě nové ad hoc zřízené pracovní skupiny pro CBAM, která je zařazena pod radou ECOFIN (Rada pro hospodářské a finanční věci – pozn. red.)“.
Před Českem tak stojí důležitý úkol, a sice vyjednat si své požadavky. Mechanismus se tuzemska kvůli jeho průmyslovému charakteru pochopitelně dotkne.
Podle studie, kterou na debatě představila Nerudová, by Česko v případě uvalení cla na odvětví zahrnutá v návrhu Evropské komise zaznamenalo zdražení dovážených produktů.
„V posledních asi 20 letech zhruba 35 procent dovozů pochází ze třetích zemí. Třetí zemí, se kterou nejvíce obchodujeme je Čína. Z komodit, kterých se bude CBAM týkat, nejvíce dovážíme minerální oleje, stroje či elektrické vybavení,“ popsala ekonomka.
„Je ale ještě potřeba udělat studie, jestli je cena za dekarbonizaci adekvátní. Tyto studie pro Česko v tuto chvíli chybí,“ zdůraznila Nerudová.
Podle Kulhánkové je pro tuzemsko klíčové, aby byl mechanismus plně v souladu s pravidly s WTO, aby se předešlo obchodním neshodám a politicko-ekonomickým problémům na trzích. A také to, aby mechanismus neoslabil konkurenceschopnost českých firem.
Ministři v Radě už mají o podobě mechanismu jasno. V úterý 15. března schválili mandát pro další vyjednávání. Podle ministrů by měl být mechanismus oproti návrhu z pera Evropské komise administrován více centrálně. Například registry importérů by neměly vznikat v jednotlivých členských státech, ale na úrovni EU. Právě k centralizaci se kloní i Česká republika.Na tom, jak bude mechanismus ve své finální podobě nakonec fungovat, se budou muset ministři ještě dohodnout s europoslanci. Vyjednávací trialogy, kde se na konečné podobě snaží dohodnout zástupci Evropského parlamentu a Rady EU za přítomnosti Evropské komise, by podle Vondry mohly začít na podzim. Tedy během českého předsednictví v Radě EU.
Kam s výnosy?
Otázkou nicméně ještě zůstává, kam by měly plynout výnosy z nového poplatku. Komise v tom má jasno. „V neposlední řadě budou příjmy z mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích jako případný vlastní zdroj Evropské unie tvořit příspěvek do jejího rozpočtu, jak je stanoveno v interinstitucionální dohodě o rozpočtu a vlastních zdrojích z prosince 2020,“ uvádí na webu.
Podle Nerudové by výnosy ze cla mohly při ceně 100 eur za tunu CO2 dosáhnout tří miliard eur. Do evropského rozpočtu by ovšem podle ekonomky směřovat neměly.
„Domnívám se, že by (výnosy) měly směřovat do rozpočtů národních států. Už kvůli tomu, že je to přechodný zdroj a cílem je dekarbonizovat ekonomiku, takže v nějakém časovém horizontu by výnosy ze zavedení tohoto nástroje měly být nula,“ vysvětlila.
Naopak podle Peksy by bylo logické, aby výnosy z nového mechanismu v evropské kase skončily. „Je to ale věc k diskusi,“ dodal.Vondra si pak dovede představit variantu, kdy by 75 procent výnosů z poplatků putovalo do evropské kasy a 25 procent do rozpočtů jednotlivých členských států.
Podcast: EU chystá uhlíkové clo. Co přinese Česku?
