Návrh nových evropských pravidel pro návraty nelegálních migrantů ukazuje, že Evropa přitvrzuje. Co se chystá nového a jaké jsou podmínky úspěchu?„Návrat“ (pokud je vynucený, pak „deportace“) označuje proces, při němž stát rozhodne, že člověk ze země mimo EU nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky pro pobyt na jeho území, a musí jej proto opustit. Musí se vrátit buď do země původu, do země, odkud do cílové destinace přišel, nebo (což je nový plán) do jiné bezpečné země.
Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o neúspěšných žadatelích o azyl, ale návraty se týkají i dalších případů – například lidí, kterým vyprší pracovní povolení, ale v zemi přesto nelegálně zůstanou.
Země Evropské unie mají s návraty velké problémy, jejich průměrná úspěšnost je jen přibližně 20%. Příčiny jsou komplexní, na řadu z nich poukazuje v
nedávném rozhovoru pro Euractiv.cz expertka na migrační a azylové právo
Věra Honusková.
Situaci by měl zlepšit už samotný Pakt o migraci a azylu, který by měl v praxi začít fungovat příští rok. Zavádí například nový typ zrychleného řízení na vnější hranici EU, jež by mělo pomoci rychle „vyselektovat“ nevhodné žadatele o vstup do Unie a hned na začátku rozhodnout o jejich návratu.
Migrační pakt však nebyl kompletní – z původního balíčku nakonec vypadla reforma vnitřních pravidel pro návraty. Evropská komise se nyní snaží tento nedostatek napravit a doplnit „poslední díl skládačky“.
Migrační pakt bez emocí: Co přináší nová pravidla?
Co je teď na stole?
Evropská komise přepracovala původní směrnici o návratech z roku 2008 a udělala z ní
nařízení. To znamená, že legislativa bude po schválení okamžitě platná plošně a univerzálně v celé EU, státy tak nebudou mít prostor pro její „rozdílnou interpretaci“.
Stále se ale jedná pouze o návrh, nová pravidla musejí odsouhlasit členské státy v Radě EU a také poslanci Evropského parlamentu. V tuto chvíli se dá pouze spekulovat, jak rychle se tento proces podaří dokončit.
Co se má změnit?
Nařízení má zavést
„evropský návratový řád“. Dosud šlo v podstatě o 27 národních systémů, kdy každý stát měl trochu jiný proces rozhodování o návratech. Roztříštěná pravidla by se tak měla harmonizovat.
S tím souvisí i vzájemné uznávání rozhodnutí o návratu. To znamená, že odmítnutý člověk se nebude moci vyhnout deportaci tím, že se přesune do jiného státu EU, kde by proces začal nanovo. Jakmile bude jednou rozhodnuto o návratu, mělo by to platit pro celé území EU. Takový je alespoň ideální scénář – tento mechanismus má totiž zůstat dobrovolný.
Zpřísnit se mají i pravidla pro osoby, které představují bezpečnostní hrozbu nebo u nich existuje vysoké riziko, že se vyhnou příkazu k opuštění země a zmizí úřadům z dohledu. Na takové lidi by mohla být uvalena detence až na 24 měsíců, a v případě vážných bezpečnostních rizik (například u terorismu) i na delší dobu, pokud by o tom rozhodl soud.
Přísnější by měly být také zákazy vstupu do EU. Deportovaní migranti by v krajním případě nesměli zpět do EU až 20 let. Současný strop je pět let.
Komise chce urychlit návraty nelegálních migrantů
Návratové huby – proč jsou sporné?
Nové nařízení dává prostor i „inovativním řešením“. Jedním z nich by se mohla stát tzv. návratová centra či návratové huby v zemích mimo EU. Do těchto zařízení by byli přesunuti lidé, u nichž už bylo rozhodnuto o návratu, a kteří na něj čekají. Tím, že by pobývali mimo území Unie, by odpadlo riziko, že se evropským úřadům ztratí z dohledu.
Taková centra však zatím vyvolávají řadu nejasností a právních pochybností, zejména pokud jde o práva migrantů. Není například jasné, jak dlouho by museli zůstat v táborové detenci ti, kteří čekají na návrat do země původu. V některých případech může trvat roky, než bude jejich domovská země dostatečně bezpečná pro návrat, nebo nemusí se zpětným přijetím vůbec spolupracovat. A nevyjasněných otázek je mnohem víc.
Zároveň platí, že EU se o podobná řešení pokoušela už v minulosti, ale vždy z různých důvodů narazila. Dohody o „sdílení migračního břemene“ bývají kontroverzní a často se do nich vkládají soudy. Ukazuje to i relativně nová spolupráce mezi Itálií a Albánií při vyřizování azylových žádostí, i když v tomto případě jde o jiný model než návratové huby.
Bude to celé fungovat?
Návratová politika může být samozřejmě úspěšná jen ve chvíli, kdy je migranta „kam navrátit“.
Pokud pomineme případy, kdy si unijní státy vracejí migranty mezi sebou, Evropská unie potřebuje především funkční dohody se třetími zeměmi. Buď s těmi, odkud migranti pocházejí (pokud jim tam nehrozí nebezpečí), s těmi, odkud do EU vstoupili, nebo s úplně jinými státy, kde pro ně bude bezpečno. Právě poslední možnost představuje velkou novinku, od níž si EU slibuje zásadní změny.
Minulost ale ukázala, že uzavírání těchto – většinou tzv. readmisních – dohod je složité a vyžaduje určité ústupky. Evropa za ně musí buď zaplatit, nabídnout výhody, nebo „přimhouřit oko“ při jednání s režimy, které porušují lidská práva.
Evropská komise každopádně vysílá signály, že ještě na jaře nebo na začátku léta představí změny právě i v oblasti „bezpečných třetích zemí“.
Z pohledu migrantů samotných představuje problém potenciální situace, kdy by je EU „navrátila“ do země, se kterou nemají nic společného. Ukazuje se, že i to se může stát realitou. Unii samotné by to však zřejmě usnadnilo práci – rozšířil by se totiž seznam států, kam by odmítnuté migranty mohla posílat.
