Zelené investice jsou globálním trendem, v Česku i celé Evropě ale stále narážejí na překážky. Zatímco průmysl bojuje s nedostatkem kapitálu, investoři se potýkají s nejasným označováním zelených produktů.
Evropská unie slibuje firmám zjednodušení dosavadních pravidel a povinností – a to skrze tzv. omnibus balíčky. Skrze ně Evropská komise upravuje dříve přijatou legislativu tak, aby usnadnila podnikům život. Letos už představila celkem osm omnibusů, některé z nich se přitom zaměřují přímo na zelená opatření a udržitelný reporting. Ne všichni ale změny vítají.
„Souhlasím se simplifikací, ale teď se děje spíše chaos. Všechno se posouvá tam a zpátky, termíny, limity. Firmy to vnímají s despektem,“ popsala situaci
Alice Machová z poradenské společnosti EY.
Podle dat, která Machová prezentovala, má Česko v zelené transparentnosti co dohánět. Průzkum mezi 150 největšími firmami v zemi ukázal překvapivou mezeru.
„Téměř 30 % z top 150 firem svou uhlíkovou stopu vůbec nepočítá a nezná,“ uvedla Machová. Šokující je podle ní i fakt, že data o své uhlíkové stopě zveřejňuje jen 56 % energetických firem, právě u nich by přitom očekávala největší transparentnost.
Problémem je i nastavení pravidel, která často řeší velikost podniku, ale ignorují jeho zaměření. „Řeší se jenom velikost firem, ale vůbec se neřeší sektor,“ kritizovala Machová s tím, že z povinností tak vypadávají firmy, které jsou na dekarbonizaci náročné, ale nesplňují obratová kritéria.
Draslovka: Špinavý průmysl, který chce být čistý
Pohled přímo z „bojiště“ nabídl
Martin Šimonek ze společnosti Draslovka. Sám firmu s nadsázkou představil jako zástupce „špinavého průmyslu, co nikdo nechce za barákem“, tedy výroby kyanidů. Pro tradiční chemický průmysl, který byl v Česku historicky závislý na levném plynu z Ruska, je však udržitelnost otázkou holého přežití.
Draslovka nyní vkládá naděje do vývoje aktivního materiálu pro sodíkovo-iontové baterie. Tato technologie by mohla Evropě pomoci snížit závislost na Číně, protože nepotřebuje lithium ani kobalt.
„U sodíkových baterií máme ještě velkou šanci. Tento trh může ovládnout 20 až 30 % globální poptávky do roku 2035,“ vysvětlil Šimonek.
Jenže ambiciózní plány narážejí na zdi evropských bankovních domů. Na vybudování první fáze výroby v Kolíně potřebuje firma jednu až dvě miliardy korun. Pro skutečně velkou výrobu (fáze 3) se však Draslovka už nyní dívá spíše za oceán. „Velkou výrobu bychom pravděpodobně dělali v USA, v Memphisu, kvůli surovinám a kapitálu,“ přiznal Šimonek.
Americký sen vs. evropská opatrnost
Právě srovnání se Spojenými státy vyznělo pro Evropu nelichotivě. Šimonek popsal zkušenost, kdy Draslovka musela svou americkou akvizici financovat přes syndikát v USA, protože v Evropě nenašla pro takové riziko partnera. „V USA existují nástroje, kde vláda může ‚backupovat‘ (
zaručit se za – pozn. red.) dluhopis strategické firmy. To v ČR chybí. České banky jsou rizikově averzní,“ uvedl Šimonek.
Zatímco v USA stát aktivně snižuje riziko pro investory u strategických projektů, v Evropě firmy narážejí na limity mandátů bank.
Evropané posílají své úspory do USA. Je to cena za fragmentaci EU, varuje Letta
Investoři bloudí v mlze
Problémem není jen nedostatek velkého kapitálu, ale i zmatení drobných investorů.
Jana Brodani, výkonná ředitelka Asociace pro kapitálový trh ČR, upozornila na paradox: investice do zelených inovací jsou v EU taženy institucemi, zatímco zájem běžných lidí je minimální.
Důvodem je chybějící srozumitelné označení. Evropská regulace sice dělí fondy na „světle“ a „tmavě“ zelené, ale zakazuje to používat jako marketingovou nálepku. „Investoři chtějí výnos a bezpečí. Ale chybí jim jasný labeling (
označení – pozn. red.), aby věděli, co kupují,“ vysvětlila Brodani. Lidé tak často netuší, do čeho investují, a pod pojmem udržitelnost si představí pouze elektroauta.
Peter Chovan z Evropské investiční banky (EIB) objasnil, jak právě EIB může s investicemi pomoci. Strategií banky je totiž masivní financování klimatických opatření. Banka se snaží procesy zrychlovat a nabízí nástroje jako „Green Gateway“, kde si firmy mohou ověřit, zda je jejich projekt financovatelný.
„Můžete tam přibližně popsat parametry vašeho projektu a výsledkem je zpráva, zda je projekt zelený a zda následně může splňovat podmínky financování z EIB,“ vysvětlil Chovan.
Ten také zdůraznil, že EIB financuje i sektory produkující emise – například letiště – pokud daný projekt vede k dekarbonizaci a snížení dopadů jejich činnosti. Příkladem je nákup elektrobusů pro letiště Praha.
