V době sílících hybridních útoků si řada občanů začíná klást praktickou otázku: Co by měli mít připravené, aby byli schopni zvládnout krizové scénáře?
Drony, narušení vzdušného prostoru, silné bouře nebo výpadky elektřiny. Všechny tyto události Evropanům stále častěji připomínají, že krize nemusí začít válkou.
Může začít prostým výpadkem elektřiny, zavřenými obchody, nefunkční mobilní komunikací nebo situací, kdy se záchranné složky nedokážou okamžitě dostat na místo.
V celé Evropě se proto objevuje stejná praktická otázka: Jak dlouho by měla být domácnost schopná fungovat bez pomoci státu?
Většina zemí už má jasnou odpověď – minimálně 72 hodin. Jiné doporučují připravit se na tři až sedm dní a v určitých situacích dokonce až na dva týdny. V některých zemích žádné obecné doporučení týkající se délky připravenosti neexistuje.
Rozdíly se však netýkají jen počtu dní. Země se liší také v tom, co si pod připraveností vlastně představují. Někde to znamená mít doma vodu, potraviny a léky, jinde se počítá také s alternativním vytápěním, vařením, elektřinou a komunikací či s přístupem k infrastruktuře civilní ochrany.
72 hodin – nový evropský standard připravenosti?
Tři dny se v posledních letech staly jakýmsi symbolem civilní připravenosti. Význam tohoto limitu roste také na úrovni EU.
Evropská komise v březnu 2025 představila Evropskou strategii unie připravenosti, která počítá s vytvořením pokynů, jež zajistí, aby obyvatelstvo dokázalo být soběstačné nejméně 72 hodin.
Hranici 72 hodin přitom nelze chápat jako dobu, po které krize skončí. Spíše ji lze vnímat jako minimální období, během něhož se očekává, že domácnosti zvládnou situaci samy, než vlády a širší systémy zmobilizují rozsáhlejší reakci.
Ukazuje se, že toto očekávání se stává součástí širšího evropského rámce.
Litva doporučuje obyvatelům, aby dokázali samostatně fungovat nejméně 72 hodin – aby měli vodu, potraviny, léky a hygienické potřeby, připravili si rodinný nouzový plán a znali nejbližší úkryt nebo bezpečné místo. Doporučené množství pitné vody je přibližně šest litrů na osobu na tři dny.
Podobný 72hodinový princip uplatňují Lotyšsko, Polsko a Finsko. Česká republika z něj vytvořila samostatný koncept národní připravenosti s informační platformou 72 hodin a příručkou pro domácnosti. Rumunsko také používá 72 hodin jako praktický orientační rámec připravenosti.
Ani tento zdánlivě společný standard však není všude stejný.
Lotyšsko obyvatelům doporučuje připravit si nejen zásoby na tři dny, ale potraviny, vodu a další nezbytnosti na tři až sedm dní.
Slovensko jde v některých situacích ještě dál, přestože nemá jednotně stanovený časový rámec. V případě evakuace se domácnostem doporučuje mít potraviny a vodu přibližně na dva až tři dny.
Při dlouhodobém výpadku elektřiny (blackoutu) však doporučení hovoří o přípravě nejméně na 14 dní.
Existuje i jiná Evropa – bez pravidla 72 hodin
V některých částech Evropy lidé nedostávají stejné jednoduché poselství: „Buďte připraveni nejméně na 72 hodin.“
V Bulharsku jsou doporučení týkající se připravenosti do značné míry navázána na konkrétní hrozby – zemětřesení, povodně, požáry, extrémní počasí, průmyslové havárie nebo radiační incidenty.
Neexistuje tam jednotný celostátní časový rámec připravenosti ani komplexní seznam věcí, které by domácnosti měly mít připravené na určitý počet dní.
Podobný model uplatňuje Maďarsko. Doporučení se do značné míry odvíjejí od konkrétní mimořádné události. Například doporučení pro případ povodní hovoří o zásobách potravin na dva až tři dny, neexistuje však obecný celostátní časový rámec připravenosti.
Jde o jinou filozofii připravenosti. Namísto jedné univerzální odpovědi mají lidé rozumět rizikům ve svém okolí a připravit se na ně konkrétně.
Výzvou však je, že obyvatelům to může ztížit pochopení toho, jakou minimální úroveň připravenosti od nich stát vlastně očekává.
Otázkou tedy není jen to, zda země uplatňuje princip 72 hodin. Důležitější je, co těchto 72 hodin v praxi pro lidi vlastně znamená.
Pro někoho jídlo a voda, pro jiného celý život bez elektřiny
Tři dny se za běžných okolností mohou zdát jako krátká doba. Představme si však tři dny bez elektřiny, fungujících obchodů či komunikace. Seznam věcí, které je třeba mít připravené, se najednou výrazně prodlouží.
V Česku se obyvatelům doporučuje mít vodu, trvanlivé potraviny, léky, prostředky první pomoci, rádio na baterie, baterku, hotovost, powerbanku, náhradní baterie, hygienické potřeby a kopie důležitých dokumentů.
Doporučuje se také mít alternativní způsob vaření a dostatek paliva pro auto nebo nabité elektrické vozidlo. Základní léky se doporučuje mít přibližně na jeden týden.
Finsko přistupuje k připravenosti ještě šířeji. Jeho doporučení se nezaměřují pouze na potraviny a vodu, ale také na to, jak může domácnost zůstat v teple během výpadku elektřiny a jak může získávat informace v případě výpadku mobilních sítí nebo internetu.
Je to důležitý rozdíl: v jednom systému se lidé připravují na tři dny bez pomoci, v jiném na několik dní, během nichž může být výrazně narušena velká část běžného života.
Generátor – nezbytnost, nebo luxus?
Rozdíly mezi jednotlivými přístupy ještě výrazněji ukazují výpadky elektřiny. Přestože jde o jeden z nejčastějších krizových scénářů, žádná ze sledovaných zemí obecně nevyžaduje, aby domácnosti vlastnily generátor.
Většina doporučení začíná jednoduššími opatřeními – nabitou powerbankou, bateriemi, baterkou, rádiem a alternativním osvětlením.
V Litvě generátory nejsou povinné, obyvatelům se však stále častěji doporučuje zvážit alternativní zdroje elektřiny. Důležité je to zejména pro domácnosti, v nichž je elektřina nezbytná pro provoz důležitých zařízení. Jako jedno z možných řešení se zmiňují také bateriová úložiště energie.
V Rumunsku se generátory za určitých okolností doporučují konkrétněji – zejména v některých venkovských domácnostech nebo lidem, kteří jsou odkázáni na elektricky napájená zdravotnická zařízení.
Slovensko je dalším příkladem toho, jak může připravenost záviset na konkrétním scénáři. Namísto samotného důrazu na generátory jeho doporučení pro dlouhodobý výpadek elektřiny hovoří o přípravě na fungování nejméně po dobu 14 dní.
Jinými slovy, otázkou není jen „Mám generátor?“. Důležitější je, zda domácnost dokáže několik dní fungovat bez běžného přístupu k elektřině, obchodům, komunikaci a dalším službám.
Co když varování vůbec neuslyšíte?
Připravenost není jen o tom, co máte doma uskladněné. Během krize je stejně důležité vědět, že se něco děje, rozumět situaci a dostat jasné pokyny. Evropské země proto stále více využívají mobilní varovné systémy.
Litva používá mobilní nouzová upozornění, Lotyšsko systém Cell Broadcast, Polsko RCB Alert, Rumunsko RO-ALERT a Bulharsko BG-ALERT. Důležitou roli si nadále zachovávají také sirény a rádio, zejména v případě výpadku internetu nebo mobilních sítí.
Varovný systém však automaticky neznamená, že lidé budou vědět, co mají dělat.
V červenci 2026 byly v několika oblastech polského Lublinského regionu po narušení vzdušného prostoru aktivovány sirény, obyvatelé však prostřednictvím systému RCB nedostali SMS. Úřady uvedly, že na odeslání varování už nebylo dost času.
Finsko čelilo v květnu 2026 jinému problému. Falešné upozornění na dron ukázalo, jak náročné může být rychle a srozumitelně oznámit, že hrozba pominula.
I účinný varovný systém proto přináší další otázku: ví obyvatel, co má udělat poté, co dostane varování?
Nouzové zavazadlo taška je jen začátek
V celé Evropě se obyvatelům stále více doporučuje nejen vytvářet si zásoby, ale také předem promyslet, jak by domácnost reagovala na krizi.
Kde by se členové rodiny setkali, kdyby byl každý na jiném místě? Jak by spolu komunikovali, kdyby přestaly fungovat mobilní sítě? Kam by se evakuovali? Kde je nejbližší úkryt? Jak by získávali spolehlivé informace?
Polsko doporučuje připravit si rodinný nouzový plán a evakuační tašku a zároveň vědět, kde by lidé mohli v případě hrozby vyhledat úkryt.
V Rumunsku se rodinám doporučuje určit si místa setkání, evakuační trasy a komunikační plán.
Finsko v tomto přístupu zachází ještě dál. Individuální připravenost vnímá jako součást širší odolnosti společnosti. Zahrnuje to alternativní informační kanály, infrastrukturu a rozsáhlou síť krytů civilní ochrany – v celé zemi jich je přibližně 50 tisíc.
„Nouzové zavazadlo“ tedy nemusí být konečným cílem připravenosti. Otázkou je, zda lidé vědí, co mají dělat v okamžiku, kdy ji skutečně potřebují použít.
Evropa stále hledá společnou odpověď
Rozdíly v doporučeních odrážejí nejen odlišné kultury připravenosti, ale také různé představy o tom, jak by měla být rozdělena odpovědnost mezi státem a jednotlivcem.
Na úrovni EU je tato otázka stále více vnímána jako společná odpovědnost. Strategie Unie připravenosti je založena na přístupu „celé společnosti“, podle něhož připravenost není jen úkolem vlád a záchranných složek, ale týká se také občanů, podniků a dalších částí společnosti.
Evropská komise v červenci 2025 představila strategii EU pro tvorbu zásob, jejímž cílem je zlepšit dostupnost základního zboží, jako jsou potraviny, voda, palivo a léky, během velkých výpadků energií, přírodních katastrof, konfliktů a dalších krizí.
Strategie počítá s vytvořením sítě EU pro tvorbu zásob, identifikací nedostatků v rezervách, rozšířením zásob na úrovni EU a posílením dopravy a logistiky pro reakci na krize.
Evropa proto nemá jeden model připravenosti, ale různé úrovně. Celkový směr je však podobný: civilní ochranu státy stále více chápou nejen jako schopnost státu reagovat na krizi, ale také jako schopnost domácností zůstat během prvních kritických dnů soběstačné.
Tento obsah byl publikován v rámci projektu Eastern Flank EU Reporting (EFER), na kterém spolupracují redakce Delfi (Litva), Delfi (Lotyšsko), Espress (Rumunsko), EUBrief (Slovensko), Faktabaari (Finsko), Focus Europe Poland (Polsko), Napunk (Slovensko), Pro News Bulgaria (Bulharsko) a Update EU (Česko). Projektový obsah naleznete také na webu EastFlank.eu. Více informací najdete zde.
