Z české perspektivy může působit krize kolem referenda ve Francii jako úlet překrmené společnosti, která už neví, co vlastně chce. Pokud se nás francouzské a holandské ne vůbec nějak týká, pak jenom negativně. Řekněme to rovnou: je především projevem strachu z nových členských zemí a projevem odporu k dalšímu rozšiřování Unie.
V neděli 29. května proběhlo ve Francii dlouho očekávané referendum o ústavní smlouvě Evropské unie. Poslední průzkumy veřejného mínění naznačovaly, že francouzští voliči smlouvu odmítnou. Avšak pětina nerozhodnutých dávala tušit, že si výsledkem nemohl být nikdo jistý. Výsledek francouzského referenda byl s napětím očekáván zejména v institucích EU, odkud zaznívají hlasy, že případné francouzské „Ne“ prakticky znamená konec tohoto projektu.
Francouzský přístup k evropské integraci má od počátku svou pevnou kontinuitu. Francie je zastáncem omezeného rozšiřování společenství. Protože je pravidelně nucena z tohoto svého cíle slevovat, kompenzuje své ústupky požadavky na prohloubení evropské spolupráce. O tom, kam Francii tato strategie přivedla během několika posledních let a jaké důsledky tento postoj pro ni přináší, se dočtete na následujících řádkách.
Při své nedávné návštěvě Maďarska se francouzský prezident Chirac pokusil vyvrátit dojem, že jeho země má strach z nadcházejícího rozšíření Evropské unie na východ. Podle francouzských deníků bylo účelem Chirakovy cesty do Budapešti dokonce zlepšit obraz Francie v očích Středoevropanů. Chirac se snažil ve svém projevu před maďarskými poslanci rozptýlit představy o tom, že Francie hledá možnosti, jak – slovy Václava Havla – „znovu rozdělit Evropu“. Těžko se mu ale takto mluvilo zhruba dva týdny po summitu evropské trojky – Francie, Německa a Velké Británie, na který ostatní země EU, včetně všech kandidátů, hleděly s velkou nedůvěrou.
