Izraelsko-americký útok na Írán a zabití Chameneího otevírají podle bývalého předsedy Evropské komise Romana Prodiho nebezpečnou kapitolu blízkovýchodních dějin. V rozhovoru pro italský web Focus Europe, partnera serveru Update EU, ale varuje i před Evropou, která není schopná mluvit jedním hlasem, budovat společnou obranu ani myslet ve velkém. Problém? Lídři, kteří vždy staví domácí politiku před budoucnost celého kontinentu.
Jak vnímáte budoucnost Íránu a Blízkého východu po útoku Izraele a Spojených států a po zabití Chameneího a několika dalších vysokých íránských představitelů?
Poprvé jsem navštívil Írán v roce 1978, kdy byl u moci šáh, abych přednesl přednášku na Teheránské univerzitě. Tehdy jsem si povšiml naprosté, hluboké a všudypřítomné nenávisti vůči šáhovi. Předpokládal jsem, že dojde k marxistické revoluci. Místo toho přišla revoluce, která vyústila v absolutní moc, jakou jsem v životě nikde jinde neviděl: moc náboženská v první řadě, zároveň však zcela ovládající zemi po vojenské, hospodářské i kulturní stránce.
Nyní byl zabit nejvyšší vůdce, jenž byl nejen politickým představitelem, ale i náboženskou hlavou více než 200 milionů věřících. Když jsem spolu s Kofim Annanem navštívil nejvyššího vůdce na mezináboženské konferenci, zastihli jsme ho v malém pokoji s dřevěnou postelí, dřevěným stolem, dřevěnou židlí a ničím jiným. Museli jsme stát, což jen podtrhovalo neuvěřitelnou povahu tohoto režimu: byl nesmírně tvrdý a zároveň nesl téměř metafyzický náboženský charakter. Změna, o niž nyní Američané a Izraelci usilují, bude velmi složitá právě proto, že situace je ve srovnání s jinými případy mimořádně komplikovaná. Nejde o pouhou výměnu lídra, jako tomu bylo ve Venezuele. Kromě toho je třeba pochopit, proč Írán podnikl útoky i proti arabským zemím, byť jsou evidentně namířeny proti americkým vojenským základnám.
Zdá se, že Izrael a Spojené státy mají nyní na Blízkém východě absolutní převahu. To bude v budoucnu představovat problém, protože i kdyby se vládám okolních islámských zemí podařilo dosáhnout dohod s Izraelem – a doufám, že se tak stane –, bude pro obyvatelstvo regionu velmi těžké smířit se s drtivou mocí Izraele nad celým muslimským světem, šíitským i sunnitským. Obávám se proto, že nás bohužel čekají velmi vážné konflikty, snad alespoň bez terorismu. V střednědobém horizontu nepředpokládám zásadní otřesy v ropném sektoru, v krátkodobém výhledu však pravděpodobně dojde k destabilizaci, možná i s velmi vysokými cenami.
Prohlubuje tento konflikt mezinárodní nestabilitu a zesiluje potřebu Evropy zajistit si vlastní bezpečnost? Jak by bylo možné vybudovat skutečný evropský obranný systém?
Mám k tomu poměrně jednoduchá východiska, jejich realizace je však velmi obtížná. Evropa se vždy pohybovala vpřed jako dvoupístový motor: Francie a Německo, přičemž Itálie hrála velmi důležitou roli při formování konečných rozhodnutí. Svou zemi nicméně za motor nepovažuji. Dělba práce spočívala v tom, že Francie měla na starosti zahraniční politiku – díky právu veta v Radě bezpečnosti OSN a svému jadernému arzenálu – a Německo se staralo o ekonomiku. Nyní se však vše změnilo. Německo předložilo – v jediném dni a s podporou 80 procent obyvatel – obranný rozpočet více než dvojnásobně převyšující francouzský. Francie si sice ještě dnes může udržovat technologickou převahu a jaderné zbraně, ale jen na několik málo let. Hrozí tak riziko jednorozměrné Evropy, což je vážný problém pro Francii i pro všechny ostatní.
Pokud tedy chceme společnou obranu, bylo by ideální, kdyby Francie dala Unii k dispozici svůj jaderný arzenál i právo veta v OSN. Francie, která nyní přichází o značný vliv, by z toho měla velký prospěch stejně jako celá Evropa. A měli bychom jistotu, že objektivní síla Německa nebude pro EU představovat žádné riziko.
To je však nepravděpodobné. Výsledkem bude tedy částečná spolupráce s postupnými pokroky v průmyslové kooperaci. Ani to nebude jednoduché, protože právě v oblasti vojenského průmyslu probíhají mezi Francií a Německem největší neshody – konkrétně ohledně stíhačky nové generace. Dvě přední země se nemohou dohodnout na nejdražší zbrani. Pokud tedy nedojde k výrazným průlomům, jež vyžadují silný leadership, evropská armáda se zrodí cestou pomalé a komplikované postupné spolupráce – doufejme však, že k ní dojde. Zůstane nám 27 ministrů obrany a 27 náčelníků generálních štábů s koordinací, která mimo jiné přináší nárůst vojenských výdajů bez odpovídajícího růstu vojenské efektivity. Dnešní hrozbou je přitom Rusko. Ale samotný německý rozpočet již převyšuje ruský obranný rozpočet. Kdybychom se tedy alespoň minimálně sjednotili, mohli bychom všichni vynakládat přiměřené prostředky a být si celkem jisti, že Rusko se neodváží hnout. V nynějším stavu nejistoty však vydáváme více a jsme méně efektivní.
Jaké reformy by byly nezbytné k překonání současné slabosti a nesourodosti a k vytvoření skutečné evropské zahraniční politiky?
Právním nástrojem a bezprostřední podmínkou pro obnovení akceschopnosti je konec jednomyslnosti. Při jednomyslném rozhodování, které je tím nejvíce anti-demokratickým nástrojem, jaký existuje, Evropa nedokáže o ničem rozhodnout. Vidíme to na příkladu pomoci Ukrajině, s níž nejprve všichni v obecné rovině souhlasili, a nyní ji blokuje Maďarsko – protože jediný hlas proti stačí k tomu, aby vše zastavil.
Novinkou je, že Merz se náhle vyslovil pro případné opuštění jednomyslnosti a pro možnou hlubší dohodu v bodech, které jsem již zmínil. To však provází Merzova prohlášení o obraně a ekonomice, v nichž je neustále zdůrazňováno německé vedení. To vzbuzuje podezření, že zrušení jednomyslnosti má sloužit k vytvoření německy orientované koalice, jež by se stala referenčním bodem pro Evropu. Netvrdím to jako fakt, ale jako zamyšlení nad prohlášeními, která slýchám.
Po předložení zpráv Letty, Draghiho a Niinistöho se hodně diskutovalo, avšak málo realizovalo. Jak oživit konkurenceschopnost evropské ekonomiky v této fázi mezinárodního napětí, cel a nejistoty?
Zprávy Letty a Draghiho jsou mimořádně cenné nástroje. Draghiho zpráva svou komplexností, Lettova konkrétními návrhy, které přináší. Doufám, že s koncem jednomyslnosti, o němž jsem se zmínil – nebo alespoň s její krizí – budeme moci tento proces konečně urychlit. Potřebujeme evropský impuls. Tyto zprávy jsou nepostradatelné, nesmírně užitečné, jsou krokem vpřed – ale tváří v tvář odporu, který se neustále vynořuje, potřebujeme v Evropě příliv emocí. Potřebujeme lídry, kteří ji budou prosazovat jako klíčový prvek naší budoucnosti, naší existence, našich životů. Potřebujeme obnovenou vášeň pro Evropu, jaká existovala u první generace, ale i později – zažil jsem ji při vzniku eura a při rozšiřování, které vyvolávalo dojetí, protože šlo o zásadní rozhodnutí dotýkající se každodenního života lidí, a ti se proto postavili za Evropu, protože v ní viděli budoucnost. Je těžké zaujmout emotivní postoj ve prospěch Evropy kvůli rozdílu půl procentního bodu úrokových sazeb nebo kvůli sdílení dluhu, přestože jsou tyto věci nezbytné.
Když se budovalo euro, byl jsem italským předsedou vlády a velmi jsem se zasazoval o to, aby Itálie vstoupila do eurozóny. Německý svaz průmyslu vydal ostře formulované prohlášení proti euru. O několik hodin později Helmut Kohl, jehož tento svaz silně podporoval, pronesl skvělé prohlášení ve prospěch eura. Zavolal jsem mu a on mi vysvětlil: „Chci euro, protože můj bratr zahynul ve válce.“ Nebyla to technická odpověď, která by věnovala pozornost detailům – byla to emoce a touha vykonat něco velkého, něco jiného než v minulosti. Buď se rozhodneme, že budovat něco nového znamená konat něco velkého a odlišného od minulosti, nebo budeme dělat malé kroky vpřed – a pak budeme svědky růstu těch, kteří Evropu nechtějí. Protože odpůrci Evropy – nepravdivě a v rozporu s historií – oživují mýtus minulosti, vlastenectví, nacionalismus, tedy odvolávají se na emoce. A technikálie nelze postavit proti emocím.
Když mluvíme o emocích – jako předseda Komise jste byl v čele posledního velkého rozšíření EU. Jak to vidíte s rozšířením o západní Balkán, Ukrajinu a Moldavsko, a případně i Turecko, které zůstává v pozadí jako kandidátská země?
Když jsme pracovali na rozšíření – jediném úspěšném případu exportu demokracie, protože demokracie se neexportuje vnucováním, ale tehdy, když o ni ostatní sami žádají –, trpělivě jsme po dobu dvou let projednávali každý právní předpis se všemi parlamenty. V té době se mi dostalo slavnostního neformálního příslibu, že změníme i způsob fungování evropských institucí, tedy že přejdeme k hlasování kvalifikovanou většinou a opustíme jednomyslnost. Tehdy jsem dal osobní příslib republikám bývalé Jugoslávie a Albánii, protože západní Balkán je ze své podstaty součástí Evropy. Přináší jen málo problémů, jeho podíl na evropském hrubém domácím produktu činí jedno až dvě procenta. Upřímně však bude situace komplikovanější, pokud nepřejdeme k hlasování kvalifikovanou většinou – při více než třiceti členských státech bude jednomyslné rozhodování ještě obtížnější. To je tedy první úkol.
Pak existují specifické problémy pro Ukrajinu, Moldavsko a Turecko. Moldavsko má část území – Podněstří – pod přísnou ruskou kontrolou s ruskojazyčným obyvatelstvem, a proto přináší o něco více komplikací. Rusko může klást odpor přijetí Ukrajiny jen do určité míry, nicméně jistý vztah s Ruskem bude nezbytný. Ze své zkušenosti – byť to byla jiná doba – vím, že když k rozšíření došlo, jako předseda Komise jsem vedl průběžný dialog s Ruskem, protože osm zemí předtím patřilo do sovětského bloku. Putinův postoj nebyl namířen proti rozšíření Evropské unie, ale NATO, které nechtěl mít na svých hranicích. Pokud by bylo dosaženo příměří, mohl by se tento rozhovor snad znovu otevřít i pro Ukrajinu.
Rozšíření o Ukrajinu však přináší další problémy, protože jde o zemi s obrovskou a úrodnou zemědělskou oblastí. Kdybychom zachovali zemědělskou politiku v dnešní podobě, polovina prostředků by plynula na Ukrajinu – a to by vyvolalo odpor mnoha dalších zemí, jak jsme viděli v případě Mercosuru a francouzských zemědělců. Počínaje Francií, Polskem a těmi, kdo dnes dostávají nejvíce podpory. Nejde tedy jen o vztahy s Ruskem a politický rámec, ale také o změnu stávajících ekonomických pravidel.
Případ Turecka je jiný. Od samého počátku existovala koalice podporující přistoupení Turecka, avšak velmi opatrná. Jako předseda Komise jsem v turecké televizi řekl, že to potrvá dvacet nebo třicet let, protože dějiny mají velkou váhu, ale že byl zahájen proces. Nyní je tato perspektiva mnohem vzdálenější, protože Turecko se změnilo. Nejen kvůli rostoucímu autoritářství Erdogana, ale protože se Turecko stalo regionální mocností s naprosto odlišnou zahraniční politikou, která je v silném rozporu s Evropou.
Mohla by být diferencovaná a vícerychlostní integrace – projevující se v různých formátech, od koalice ochotných po skupinu E6, tedy šesti největších evropských ekonomik – cestou vpřed?
Vícerychlostní integrace je nezbytnou cestou, chceme-li se pohybovat vpřed navzdory omezením, která jsem popsal. Evropa má vizi být tvůrcem míru, a proto jsem navrhl, aby vedle Evropské unie – prozatímně i jako sázku na budoucnost – vzniklo to, co jsem nazval kruhem přátel: všechny země sousedící s Evropskou unií by mohly mít individuálně přímý a privilegovaný vztah s Unií, pro každou zemi jiný, avšak tak, aby vznikl tento kruh přátel jako inovativní mezinárodní systém. Bohužel se z něj nyní stal kruh nepřátel a jeho obnovení je obtížné. Pokud by však dnes Francie, Německo, Itálie spolu se Španělskem a Polskem navrhly vytvořit něco silnějšího společně, ostatní země by je následovaly. Stejně jako v případě eura, které jsme začínali s jedenácti zeměmi a nyní máme jedenadvacet.
Čtyři roky Putinovy invaze na Ukrajinu nestačily k tomu, aby Evropany přiměly k evropské obraně a politické unii. Myslíte si, že společný tlak – byť různými způsoby – ze strany Putina, Trumpa a Si Ťin-pchinga povedou Evropu tímto směrem?
Podmínky byly dány již s válkou na Ukrajině. Problém jsme my sami. Rozhodněme se pro velké plány – pak nás občané budou následovat. Podívejte se na Merze a Macrona: jeden den si potřásají rukama, druhý den na sebe mrkají, třetí den se hádají v letadle. Aby se lidé vzali, musí se nejprve milovat.
Podle Eurobarometru by zhruba dvě třetiny evropských občanů přivítaly evropskou obrannou a politickou unii. Je problémem nedostatek odpovídajícího vedení v dnešní Evropě?
Ano. A k tomu přistupuje fakt, že každý staví vlastní domácí politiku na první místo. Když jsem se Francie zeptal: ‚Proč nedáme jaderné zbraně a právo veta v OSN do služeb celé Evropy – vždyť byste z toho profitovali i vy?‘ – odpověď zněla ne, protože by to hrálo do karet Le Pen. Přitom každý odvážný návrh myslící na budoucnost ve výsledku prospívá Evropě. Přesně to věděli naši zakladatelé. Odnesli si z války tu nejtrpčí lekci – a my ji snad nemusíme opakovat – a pochopili, že změna kurzu je podmínkou, bez níž budoucnost nelze budovat. Zlepšujme vztahy mezi evropskými zeměmi, ale mysleme přitom ve velkém. Protože velká rozhodnutí si žádají velké vize.