Vláda v říjnu schválila plán zemědělských dotací, díky kterému podle zemědělce Daniela Pitka končí hegemonie velkých podniků a rodinné farmy i malé a střední podniky se dočkaly větší pomoci. Teď podle něj mají lepší šanci na přežití trvající energetické krize, protože jsou mnohem plastičtější a dokážou se přizpůsobit různým podmínkám. Pro velké to už neplatí, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz.
Daniel Pitek je soukromý zemědělec a lesník, člen ASZ Litoměřice a předseda Milešovského spolku přátel přírody. Angažuje se v České společnosti ornitologické a v Pro-bio svazu. Je také držitelem ceny Josefa Vavrouška za výjimečný počin ve prospěch udržitelného způsobu života a životního prostředí.
Specifikem Vašeho hospodaření je mimo jiné důraz na tradici. Kolik z Vašich sadů nyní tvoří staré a původní stromy?
Máme přibližně 600 hektarů, na kterých hospodaříme, a z toho je 100 hektarů sadů. Za socialismu jich (původních sadů – pozn. red.) byla většina vytrhána a my se to nyní snažíme obnovit dosadbou. Staré sady nyní tvoří zhruba 35 hektarů a 65 hektarů jsou ty nově vysázené.
Naše rodina tu dřív měla statek, pak jim ho v roce 1946 po odsunu Němců vrátili. Tou dobou sem přišlo české obyvatelstvo, které jednotlivé statky obsadilo a hospodařilo stejně nebo hodně podobně jako Němci před nimi. A v 50. a 60. letech je všechny nahnali do družstev.
V jednom z dřívějších rozhovorů jste zmiňoval, že další Vaší raritou je jelen evropský. Chováte ho stále?
Chovali jsme ho, ale museli jsme to zrušit. Legislativa byla strašidelná a ročně bychom přicházeli relativně o dost peněz. Měli jsme totiž souběh konvenčního a ekologického zemědělství, ale jeleni nesmí být součástí toho ekologického – což je nesmysl. V Česku sice existují jelenovité farmy, ale jeleni nejsou bráni jako dobytčí jednotka, a nezapočítávají se tudíž do intenzity pastvy, která je potřeba k tomu, aby zemědělec vůbec dostal nějaké dotace.
Já slovo „dotace“ hodně nemám rád. Lidi to vede k tomu, že si myslí: „Máte dotace, dostáváte peníze zadarmo.“ Jenže ono to tak není. To, co dostáváme od státu, respektive Evropské unie je dané za hospodaření s krajinou. Protože když hospodaříme správně, zabraňujeme erozi půdy i prašnosti prostředí, pomáháme zadržovat vodu v krajině i ochlazovat mikroklima. Pokud krajina funguje správě, probíhá evapotranspirace a prostředí se ochlazuje – a je tím pádem schopné zadržovat mnohem více vody. A to je služba, kterou děláme pro celou společnost
Kdybychom dotace nedostávali, nemohli bychom si dovolit hospodařit tímhle způsobem. Nemohli bychom plnit tyto krajinotvorné funkce. Zároveň by to znamenalo i zdražení zemědělských produktů, protože bychom nebyli schopni v současných cenách produkovat. A výsledně by to tak stejně zaplatil zákazník, a ke všemu bez služby péče o krajinu, protože by si to zemědělci zkrátka nemohli dovolit.
Ekologické farmy mají zabírat čtvrtinu půdy. Potraviny zdraží, varují velcí zemědělci
V současné době ale mají dotace nepříliš dobré jméno i z toho důvodu, že je čerpají i velké podniky, které nejsou při současném nastavení příliš motivovány k velké péči o krajinu. Nebo to tak není?
Jde o to, jak jsou dotace nastavené. Pokud je nastavíte tak, aby podporovaly regionální a drobnou produkci, stejně jako pestrost hospodaření a pestrost krajiny, pak jsou prospěšné. Dnes venkov moc pestrý není. Když se podíváte dnes na venkov, je vylidněný. Lidí, kteří pracují v zemědělství nebo lesnictví je jen málo, a je to přesně z toho důvodu, že v oblastech, kde jde velkovýroba jednodušeji – na rozdíl od kopcovité krajiny Českého středohoří –, využívají podniky jen minimum lidí a maximum automatizace. Ze zemědělství se tak stávají jen plantáže na produkci bez ohledu na jakýkoliv jiný požadavek, který my na krajinu máme.
Myslíte tedy, že to nynější nastavení zemědělské politiky vede dlouhodobě k motivaci zemědělců, aby měli přístup k české krajině jiný?
Co se týče Evropské unie, tak si myslím, že je ten systém nastavený dobře. U nás se to bohužel dlouhodobě zneužívalo ve prospěch velkých firem. Unie nastaví jen rámec, ve kterém si svůj program do detailu dopracovávají jednotlivé státy. Ministerstva zemědělství jednotlivých zemí tak v rámci této určené základní kostry jen dopracovávají.
Konec hegemonie Agrární komory
České ministerstvo zemědělství zveřejnilo svůj strategický plán začátkem tohoto roku a následovala vlna kritiky, zejména ze strany ekologických organizací. Je zasloužená?
Doteď všechny vlády, které tu byly, šily podmínky na míru velkým podnikům. A ta menší a střední hospodářství nebo rodinné farmy, které by měly být základem zemědělského hospodaření i u nás, úplně pomíjely. To je vidět i na rétorice Agrární komory a Zemědělského svazu, jak právě o rodinných farmách mluví s despektem – že nic neprodukují, berou dotace jako sociální dávky a pouze z nich žijí, aniž by produkovaly. A na druhé straně oni, ti velcí, živí národ. Ale ono to tak není. Právě malé farmy dělají hromadu produkce – a k tomu mají mnohem lepší vliv na své okolí, než mají velké podniky. Jednak z toho sociálního pohledu vztahů na vesnici, tak ve vztahu k životnímu prostředí.
To se teď konečně začíná měnit s novým strategickým plánem. V tom již není úplná hegemonie Agrární komory, Zemědělského svazu a všeobecně velkých podniků. Nyní se konečně prosadily i věci, které pomohou rodinným farmám a malým a středním podnikům. Jednání kolem strategického plánu považuji ne za dotažené – je tam ještě spousta věcí potřeba dopilovat–, ale konečně se kormidlo otočilo správným směrem a v plánu se začíná dopřávat sluchu i malým farmám. A je to vlastně začátkem restrukturalizace českého a moravského zemědělství, kterou jsme po převratu komunismu neprodělali. Česko je ve způsobu fungování zemědělství takový skanzen socialismu.
Nová zemědělská politika EU již klepe na dveře. Česko odevzdalo svůj strategický plán na poslední chvíli
Vámi zmiňovaná Agrární komora ve své zprávě o českém zemědělství zmiňuje, že trendem zemědělství v Evropě naopak je slučování menších podniků a přibližování se situaci v ČR. Označuje to za výhodu. Sledujete tento trend i Vy?
Ano, na západě se trošičku zvětšují půdní bloky. Ale když si vezmete, že Rakušané 80 procent orné půdy obhospodařují na polích o velikosti do dvou hektarů, tak když tam trend je takový, že se taková pole zvětšují na výměru čtyř nebo šesti hektarů, a farmy do 20 hektarů je zvětšují na 23 nebo 24 hektarů, tak je to jen malý posun k pouze trochu větší velikosti. Je jen minimální. Například Poláci mají farmy kolem 10 hektarů, Maďaři kolem 15 hektarů, Rakušané do 10 hektarů – a my máme průměr přes sto hektarů. Takže to, co Agrární komora říká, je naprosto zavádějící. Disproporce mezi námi a ostatními evropskými státy – podobně jako Česko na tom jsou ještě Slováci nebo východní Německo – je velká. Když se pak bavíme o zastropování dotací pro velké podniky, tak například Rakušané nebo Portugalci vůbec nechápou, o čem mluvíme, protože tenhle problém vůbec neznají.
Zároveň není pravda, že menší farmy neprodukují. Naopak vyrábí produkty s vyšší přidanou hodnotou. Agrární komora a Zemědělský svaz také pláčou, jak je ovlivňují (obchodní – pozn. red.) řetězce, jak je „drbou“ a jak je potřeba jejich kontrola marží. Ministerstvo zemědělství proto začalo chodit a kontrolovat marže prvovýrobců, zpracovatelů i prodejců – ale byl v tom zmatek, protože všichni tvrdili, že u nich ta marže vysoká není a že nevědí, kde se zdražení produkce vzalo. Ideální proto je, když subjekt je prvovýrobce, zpracovatel i prodejce. V momentě, kdy já budu schopný udělat jak prvovýrobu, zpracovat ji a zároveň budu schopný toho velkou část prodat, tak budu například ta jablka prodávat za úplně jinou cenu než by ji dal supermarket – a výsledně budu i levnější než supermarket. I naším cílem proto je zkracovat dodavatelský řetězec a vynechat ty dva články mezi námi a konečným zákazníkem.
Potravinová soběstačnost ČR? Chiméra
Dalším tématem, na které Agrární komora a Zemědělský svaz v souvislosti s nyní plánovaným nastavením delší dobu upozorňují, je potravinová soběstačnost. Je to pro Česko skutečně téma?
Kdykoliv budou velké podniky chtít, ať už se udělá jakýkoliv předpis, tak proti tomu budou moci protestovat. Budou tvrdit, že je ohrožené potravinářství a potravinová soběstačnost naší republiky nebo že se neuživí národ a zemědělci zkrachují. Není to pravda.
Já osobně tvrdím, že potravinová soběstačnost České republiky je trochu chiméra, protože jestliže máme otevřený hospodářský prostor Evropské unie a volný obchod v jejím rámci, tak je to stejné, jako kdybychom mluvili o potravinové soběstačnosti Ústeckého kraje nebo Litoměřického okresu. V momentě, kdy jsme přistoupili na to, že chceme mít otevřený obchodní prostor s Evropou a kdy je volná výměna zboží a produkce, tak je to nesmysl. Jediné, o čem bychom se měli bavit, je potravinová bezpečnost. A to znamená, že naši krajinu budeme udržovat v takovém stavu, aby kdyby se rozpadl systém společného obchodního modelu EU – kdyby to z nějakého důvodu zadrhlo, kvůli covidu, válce nebo energetické krizi – tak bychom se mohli spolehnout jenom na produkci, kterou máme v České republice.
Lidé z Agrární komory vykřikují, že nejsme soběstační v ovoci nebo kuřecím mase, ale už neřeknou, že máme přebytky v obilí a kukuřici nebo mléku, a tudíž vyvážíme ven. Je pravda, že celková bilance je minusová a jsme v deficitu. Ale to je zase dané tím, že vyvážíme surovinu a dovážíme již zpracované výrobky s vyšší přidanou hodnotou – například mléko, které vyvážíme, a pak nazpátek vozíme sýry, jogurty a máslo. Důležité proto je zjednodušit podmínky pro produkci malých a středních zemědělců, aby mohli rovnou produkovat potravinářské výrobky. Protože u nás je to zatím udělané tak, že je zatím jen hodně striktně a byrokraticky omezeno, když někdo chce něco produkovat v malém (množství – pozn. red.). Většinou proto musí plnit podmínky pro velké podniky, které je mají výrazně přísnější. A malé podniky proto často nevznikají, nebo to „zabalí“, protože legislativa je tak složitá a provoz je pro ně tak náročný řídit, že v tom malém se to výsledně nevyplatí.
Prognóza: Potraviny nezlevní, ceny ale porostou pomaleji
Jak velký dopad na Vás a ostatní menší zemědělce má současná situace na trhu s energiemi?
Ovlivňuje nás samozřejmě velice. Loni jsme kupovali litr nafty za 30 korun, a dnes ho kupujeme za 45 korun. To je průměrně o 15 korun na litr víc, což je velké zvýšení nákladů. A my přes sezónu, od jara do podzimu, spotřebujeme nafty skutečně hodně – musíte nasekat, nahrabat, všechno slisovat a svozit na zimoviště…
A pak bude otázka, jak se vyvine elektřina (její cena, pozn. red.). My ji zatím máme zafixovanou, ale uvidíme přes zimu a další rok. A to samozřejmě může ovlivnit další věci. Pokud budou problémy v ekonomice jako celku, tak to nutně dopadne i na zemědělce, protože dotace, které se platí za službu, kterou zemědělci pro společnost dělají, tak jsou to peníze, které zaplatili daňoví poplatníci ze zisku svých firem. A pokud ty firmy nebudou fungovat, tak nebudou peníze ani na dotace. A situace se může dostat i do tohoto extrému.
Myslíte si, že v důsledku hrozí i krach některých malých zemědělců? Na velké podniky jednoznačně dopadá současná situace také, ale předpokládám, že ne do té míry, aby je to položilo.
Ony (velké podniky – pozn. red) mají v určitém ohledu výhodu ze své velikosti, na druhou stranu ty malé a rodinné farmy jsou mnohem plastičtější a dokážou se přizpůsobit různým podmínkám. Malý stromek, když bude foukat velký vítr, tak se ohne, a až vítr skončí, tak se zase krásně narovná. Ale velký starý strom, když fouká vítr, tak se většinou neohne, ale rovnou praskne nebo se vyvrátí – a už se nenarovná.
Co je hodně důležité pro přežití malých podniků, je to, jak jsou zadlužené. Záležet bude hlavně na zdraví podniků, to bude zásadní.
