Proč je potřeba reformovat Evropskou unii? A co pro integraci znamená vzestup populismu a ultrakonzervativních stran? Poslechněte si podcast Evropa zblízka s europoslancem Marcelem Kolajou (Piráti, Zelení/ESA).
Soundcloud |Pocket Casts| Spotify |Podcasty Google| Apple PodcastsEvropská unie je tak trochu posedlá akty, a teď nemám na mysli ty umělecké, ale například Akt o digitálních trzích, Akt o čipech a podobně. Evropská komise v polovině září zveřejnila tzv. Evropský akt o svobodě sdělovacích prostředků, tzv. Media Freedom Act. Můžeme krátce shrnout, o co se jedná?Media Freedom Act, někdy také Akt o svobodných médiích, je legislativa, která má zajistit svobodu a nezávislost médií v Evropě. Myšlenkou celé této legislativy je, že svobodná média jsou pilířem demokracie. Když se podíváme na to, jakým způsobem se vyvíjí trh s médii v Evropě, a když se podíváme na Press Freedom Index, tak zjistíme, že v některých členských zemích dochází k úpadku svobodných médií, média jsou kontrolována státem, je pošlapávána jejich nezávislost. Tím pádem bylo zjevné, že je potřeba udělat něco pro to, aby se tento trend zastavil a otočil. K tomu je možné citovat i nějaká čísla, a to i z České republiky. Za dobu vlády Andreje Babiše se Česko v indexu svobody médií propadlo z 23. v roce 2017 na 40. místo v roce 2021. V posledním roce vidíme opětovné zlepšení na 20. příčku. Maďarsko (se) za dobu Orbánovy vlády (propadlo) z 23. příčky v roce 2010 na 85. v roce 2022. Podobný trend sledujeme i v Polsku. Legislativa přináší některé povinnosti, které mají tyto problémy řešit. Například by mělo být zajištěno, že čtenář bude vždy vědět, kdo dané médium vlastní, ovládá a potenciálně může ovlivňovat jeho obsah. Je to tedy nástroj transparentnosti. Řeší se i státem financovaná reklama – například státní dopravce České dráhy by neměl bez výběrového řízení netransparentně platit desítky milionů korun médiím, která zrovna patří premiérovi. To je něco, co se skutečně dělo mezi lety 2015 a 2020 právě za vlády Andreje Babiše v České republice.Může mít vůbec EU nějaké „donucovací prostředky“, aby něco takového vymohla? Aby to neskončilo nějakými reporty, ze kterých si nikdo nic nedělá. Vidíme to například u reportů k právnímu státu, kdy se Maďarsku muselo „sáhnout“ na dotace, aby se něco začalo měnit.Já Evropskou komisi dlouhodobě kritizuji v tom, že nečiní následné kroky. Když je udělá, pak je i vůle. Je potřeba nejen mít pravidla, ale také je vynucovat. Komise nástroje má, koneckonců za nedodržování evropské legislativy může členským státům vystavit pokutu. Nyní máme nově instrument, který Piráti taky prosazovali, a který se týká kondicionality používání evropských peněz, kdy je to podmíněno dodržováním zásad právního státu. Takže nástroje Evropská komise v ruce má, jen je potřeba, aby je skutečně využívala.Sám jste zmiňoval vlastnickou strukturu médií, kdy bychom mohli mít k dispozici informaci o tom, kdo média vlastní. Jak by to konkrétně vypadalo?V České republice přibližně třetina privátně vlastněných médií spadá pod Andreje Babiše, což je poměrně velký problém. Pokud jde o samotnou implementaci, tak u digitálních médií je to trošku jednodušší, v tištěných by bylo potřeba vymyslet, jakým způsobem tam tu informaci zpropagovat. To jsou ale jen implementační detaily, dá se uvažovat o tom, že by tam byla stručná informace v tištěné formě a podrobnější pak skrze QR kód na webových stránkách. Problém vidím v tom, že návrhy ze strany Evropské komise k transparentnosti vlastnictví médií jsou pouze doporučení, existuje tedy riziko nenaplnění cílů. Určitě si tedy myslím, že doporučení by mělo být změněno na pravidla, která se skutečně musí dodržovat.Jak vnímáte Media Freedom Act v kontextu ruské dezinformační kampaně, která je součástí válečné strategie? Dá se do budoucna nějak použít právě v boji s dezinformacemi?Rozkrytí vlastnické struktury médií je zcela jistě jedním z nástrojů, jak bojovat proti dezinformacím, protože část toho, o čem se bavíme, jsou hybridní hrozby pocházející například z Ruska. Určitě bych ale nechtěl působit dojmem, že se jedná o jediný způsob, jak bojovat proti dezinformacím. Je to komplexní problematika.Je tam tedy nějaký další nástroj, jak s dezinformacemi bojovat?Co se týče konkrétně Aktu o svobodných médiích, tak ten dalšími nástroji tohoto typu nedisponuje. Naopak, pokud jde například o Článek 17, tak ten je možná až trochu nebezpečný obráceným směrem, kdy (na sociálních sítích, pozn. red.) zavádí výjimku z moderování obsahu, který patří médiím. Dezinformace by tak bylo náročnější odstraňovat.Evropská komise zveřejnila teprve prvotní návrhu Aktu. Dá se podle Vás očekávat, že se jeho finálová podoba stihne dohodnout ještě za současného složení Evropského parlamentu, tedy do poloviny roku 2024?Myslím si, že to reálné je, ale rozhodně nás čeká mnohaměsíční vyjednávání. To ale není nic zvláštního.Bezpečnost vs. bezpečnost
Jednou z deklarovaných priorit českého předsednictví, o které často mluví ministr vnitra Vít Rakušan (STAN), je nařízení o zneužívání dětí v online prostoru. Můžeme opět krátce vysvětlit, o co jde? Vy se tomuto tématu také věnujete.Je to legislativa, kterou nedáno navrhla Evropská komise pod vedením lidovecké předsedkyně Ursuly von der Leyenové, a která spadá do působnosti švédské komisařky Ylvy Johanssonové ze strany socialistů. Já ten návrh považuji za extrémně nebezpečný, protože tady se pod záminkou bohulibé činnosti – ochrana dětí proti sexuálnímu zneužívání, což je něco, s čím samozřejmě nelze nesouhlasit – zvolil přístup s extrémně špatnými prostředky. Návrh zavádí povinnost plošného šmírování v soukromých konverzacích, včetně těch šifrovaných – Komise zde navrhuje mechanismy skenování zpráv už na straně klientského zařízení. Je to ekvivalent toho, kdyby pošťák otevíral všechny dopisy a díval se, jestli tam náhodou není nějaká dětská pornografie. Věřím, že kdyby to bylo představeno takhle, tak by to veřejnost nevnímala tak pozitivně. V digitálním prostoru je ale všechno komplikovanější, takže se Komisi podařilo „schovat“ negativní aspekty tohoto návrhu. Myslím si, že je velmi nebezpečný, jedná se v podstatě o vytváření Orwellovského států.Tady se dostáváme do dlouhodobější debaty bezpečnost vs. soukromí. Dají se vůbec udělat taková pravidla, aby soukromí zůstalo zachováno, ale boj s tímto typem zločinů byl efektivní?Já si nemyslím, že by to bylo bezpečnost vs. soukromí, ve výsledku jde spíše o bezpečnost vs. bezpečnost. Samotný návrh má totiž údajně za cíl zvýšit bezpečnost dětí, ale na druhou stranu bezpečnost zásadně snižuje. Kdyby měli všichni nainstalovanou nějakou černou krabičku v mobilním telefonu, která by prohledávala všechny konverzace, tak je jasné, že by přes ni mohl vést nějaký kybernetický útok. Ohrožuje to celou společnost. Stejně tak děti, které se ocitnou v hrozivé situaci, kdy jsou zneužívány. Ve chvíli, kdyby využily nějakou online linku pomoci, tak by ta samotná konverzace byla také součástí zmíněného šmírování. Automat by nebyl schopen to rozlišit. Takových příkladů bychom našli více, například soukromé konverzace s advokáty. Já si myslím, že Komise to vzala úplně ze špatného konce. Místo toho, aby se zaměřovala na šmírování konverzací všech lidí bez rozdílů, tedy ve většině případů naprosto nevinných konverzací, tak daleko více pozornosti by mělo být směřováno na investigativní práci policie, na rozkrývání sítí sexuálních predátorů. V tomto tato legislativa nepomůže, přesně naopak, protože zahltí policii automatickými nahlášeními, které z velké většiny budou „false positives“, tedy falešná. Švýcarská federální policie ve svých zprávách říká, že až 87 % automaticky nahlášených případů pro ně nebylo vůbec relevantních.V jaké fázi toto nařízení je?Jsme na začátku. Na jedné straně probíhá vyjednávání v Radě EU, kde členské země hledají společnou pozici, a také v tuto chvíli dochází k určitému politickému boji uvnitř Evropského parlamentu, který s každou takovou velkou legislativou přichází. Musíme se totiž dohodnout, který výbor bude na této legislativě pracovat a v jaké kapacitě. Až dojde k výsledku tohoto „kompetenčního boje“, tak potom začne vyjednávání v jednotlivých výborech. Já bych se každopádně chtěl zapojit. Předpokládám, že v řádu měsíců dojdou obě instituce ke svému závěru, a potom začne vyjednávání mezi nimi.Dokážete si představit, že by se státy přiklonily k návrhu Evropské komise?Já se obávám, že budou požadovat ještě větší rozšíření tohoto návrhu, a tím pádem ho budou ještě zhoršovat.Ještě důkladnější filtry?Rozšíření na další subjekty, které mají povinnost šmírování provádět. V současném návrhu Evropské komise existuje taková povinnost pro poskytovatele chatových služeb, pro poskytovatele obchodů s aplikacemi na mobilní telefony, jsou tam určité povinnosti pro další internetové služby. Mám pocit, že Rada bude chtít ještě rozšířit toto pole působnosti, a bude tam přidávat další internetové služby, například vyhledávače, a bude po nich chtít, aby odstraňovaly odkazy na závadné stránky a tak dále.ODS v čele vlády změnila rétoriku
Všiml jsem si, že Piráti poměrně ostře reagovali na vítězství strany Bratři Itálie, kterou vy sám označujete za neofašistickou. Čeho se obáváte? Řada odborníků a komentátorů argumentuje, že tento politický proud je v Itálii dlouhodobě a neznamená ohrožení demokracie.To úplně není pravda, protože ta strana je relativně nová. Ještě před pár lety měla naprosto minimální volební preference, pohybovala se na hranici volitelnosti. Zásadně narostla až v posledních letech. Důvod, proč ji považuji, nebo označuji za neofašistickou, je ten, že ona skutečně má fašistické kořeny a pracuje s fašistickým odkazem, dokonce i v symbolice – logo, kde jsou plameny, rétorika nebo motto „bůh, vlast, rodina“ po Mussoliniho vzoru. Nejsem sám, kdo to tak komentuje, i mnoho politických komentátorů říká, že jde o určitou reformaci fašistických myšlenek do dnešní doby.Itálie neexistuje ve vakuu. Máte pocit, že s touto změnou se nějak vychylují politické váhy na evropské úrovni?To, s čím krajně pravicové či ultrakonzervativní strany, což je podle mě přesnější, přicházejí, tak to je velká míra populismu. Ta nastává vždy v období jakéhosi zklamání občanů z politiky, se kterou měli zkušenosti předtím. A to je přesně zkušenost v Itálii. My vidíme v některých zemích podobný trend, ale v jiných zase opačný, takže v Evropě je to takové „smíchané“, někde to jde jedním směrem, jinde jiným. Nejde o nějakou zásadní výchylku. Na druhou stranu v těch členských zemích, kde jsou jako v Česku vlády složené z demokratických stran, tak i tam dochází k obrovskému nárůstu populismu, obzvlášť v souvislosti s energetickou krizí. Tomu je samozřejmě potřeba věnovat pozornost.Jedním z poznávacích znaků těchto ultrakonzervativních stran je volání po zachování národní suverenity, stejně tak chtějí zachovat veto v zahraniční politice a podobně. Na druhou stranu v rámci několika krizí v posledních letech vidíme prohlubování evropské integrace, například ve zdravotnictví, v energetice. Není to paradox?Potřeba větší integrace a změny rozhodovacích procesů v Radě EU tak, aby nebylo možné, že jedna jediná země zablokuje postup celé Evropské unie, tak to je výsledkem historické zkušenosti. Stačí se podívat, jakým způsobem se rozhoduje o sankcích nebo jak je zablokovaná daňová reforma, která je extrémně důležitá pro Evropu. V současnosti totiž korporace daní v zemích, kde je jejich efektivní zdanění mezi 0 a 1 %, a tímto způsobem tak ždímají peníze ze všech evropských občanů. To jsou zcela reálné problémy, a z této historické zkušenosti vyplývá snaha reformovat Evropskou unii, aby byla více akceschopná. Současně, právě na základě populistických tlaků, je zde nárůst zmíněných ultrakonzervativních stran, které hlásají pravý opak. Já v té jejich rétorice ale neslyším, jak by napravily problémy, které jsou reálné. Otázka je, jak dlouho tyto vlády vydrží – například v Itálii nemívají dlouhý život. Pokud jde o volání po větší suverenitě, z mého pohledu EU je jeden ze zásadních celků, které právě umožňují členským zemím, aby si svou suverenitu zachovaly. Já si nechci ani představovat, co by se dělo v České republice, kdyby náhodou nebyla součástí EU, jaké všechny obrovské politické nebo až válečné tlaky by mohly nastat, které by naopak porušovaly naši suverenitu. Strany, které hlásají, že je potřeba Evropskou unii trochu upozadit, aby byly členské země více suverénní, tak u nich se nabízí otázka, jak se postaví k řešení skutečných problémů. Vidíme to například v České republice – když se podíváme na rétoriku ODS před pěti lety a dnes, tak si myslím, že se zásadně změnila, a je to tím, že musí vést vládu a konstruktivně jednat s našimi evropskými partnery. Jednoduchá, a někdy až populistická rétorika, že je potřeba mírnit integraci, tak ta přestává fungovat. Jen čas ukáže, jak se to vyvine. Z mého pohledu jednoznačně potřebujeme reformovat Evropskou unii tak, aby byla více akceschopná.Šmírování skrz Pegasus je celoevropský problém
Když jsme u konzervativců z frakce ECR, tak nedávno jste se zúčastnil vyšetřovací mise Evropského parlamentu v Polsku, která řešila kauzu Pegasus, tedy využití špionážního softwaru ze strany tamní vlády ke sledování novinářů, politiků, byznysu a podobně. Z Vašich tweetů jsem měl dojem, že jste se od vládní strany Právo a Spravedlnost nesetkali s moc vřelým přijetím.Tam došlo k tomu, že polská vláda vyloženě porušila svoji povinnost, protože členské země jsou povinny spolupracovat s vyšetřovacími výbory Evropského parlamentu, a tady se polská vláda s námi úplně odmítla setkat. To je naprosto skandální, protože tento vyšetřovací výbor byl založen z toho důvodu, že je podezření, že právě polská vláda šmíruje svoji opozici, novináře, státní zástupce, a šmíruje je samozřejmě nelegálně. Druhá věc je ta, že my jsme měli možnost v Polsku diskutovat s řadou expertů, s oběťmi tohoto šmírování, s neziskovými organizacemi. Došlo k řadě zjištění, která byla na vlastní oči až děsivá. Došli jsme k tomu, že celé pořízení spywaru Pegasus za v přepočtu minimálně 125 milionů korun bylo samo o sobě nelegální, potom jeho používání bylo nelegální, a jakékoliv následné akce, které by napravily tyto škody, jsou neexistující. Jakýkoliv dohled nad používáním takového systému je neexistující. Za mě je to jeden střípek do mozaiky, která se bohužel jmenuje úpadek právního státu v Polsku.Čekáte, že Evropská komise po zveřejnění zprávy vyšetřovacího výboru EP, což by mělo být, tuším, v listopadu, udělá nějaké kroky?Bude důležité, aby ta samotná zpráva Komisi vyzývala k tomu, aby nějaké kroky udělala. Ve chvíli, kdy to tak bude, tak očekávám, že je Komise skutečně udělá, i když je v tomto ohledu autonomní. Parlament může požadovat, může politicky tlačit, ale ten krok musí udělat Evropská komise.Má vůbec Evropský parlament právo a legitimitu hodnotit či vyšetřovat tuto oblast ve členských státech? Chápu to u kontroly rozpočtu, dotací, které EU poskytuje a potřebuje chránit své finanční zájmy.Určitě, Evropský parlament vyšetřuje celou řadu záležitostí. Měli jsme v minulosti ustanoveny výbory pro vyšetřování daňových podvodů nebo pravidel pro přepravu zvířat. Ta škála je skutečně obrovská, není důvod si myslet, že by Evropský parlament nemohl vyšetřovat skandál, který je v podstatě celoevropský. Podle zjištění z Izraele byl ten software dodán do 14 členských zemí EU. My už v současnosti víme o čtyřech zemích, kde byl zneužit a použit nelegálně. Jde o Maďarsko, Řecko, Španělsko a právě Polsko, takže si myslím, že to, že se tím zabývá Evropský parlament, je naprosto v pořádku.
Tento rozhovor vznikl s podporou kanceláře europoslance Marcela Kolaji (skupina Zelení / Evropská svobodná aliance v Evropském parlamentu). Všechny výstupy realizované v rámci této spolupráce jsou dostupné pod tímto odkazem. Podmínky spolupráce jsou uvedeny zde.