Na začátku devadesátých let nebylo větších nadšenců pro vstup do EU nad pobaltské politiky. Vstup do Evropské unie byl důležitou součástí sloganu „návrat do Evropy”, který proklamovaly všechny státy bývalého sovětského bloku. Východoevropské země se po hospodářské stagnaci socialistické ekonomiky vydaly na nelehkou cestu hospodářské transformace, doprovázenou tíživými sociálními dopady.
Litevská republika tvoří spolu s Estonskem a Lotyšskem takzvané Pobaltí, které je povšechně vnímáno jako jakýsi jednolitý celek. Tento pohled je však velmi povrchní a zavádějící. Právě v otázce politického a ústavního uspořádání, kterou se zabývá tento článek, nemůže být o jednolitosti ani řeči. Litva se svým politickým a ústavním systémem od Estonska a Lotyšska značně odlišuje.
Gro Harlem Brundtlandová, norská „matka národa“, se narodila 20. dubna 1939 v Oslu v rodině lékaře. Šla ve stopách svého otce a vystudovala medicínu zaměřenou na rehabilitaci. Nikdy nesnila o jiné než lékařské kariéře, a přitom jako lékařka a vědecká pracovnice v systému veřejného zdravotnictví působila pouhých deset let. Dalších dvacet let svého života věnovala své politická práci a kariéře. Polovinu tohoto dvacetiletého období strávila v premiérském křesle. Do vysoké politiky nevstoupila bez zkušeností, už v letech 1974 – 79 zastávala úřad ministryně pro životní prostředí.
Všechna zatím uskutečněná přístupová referenda ve střední a východní Evropě se nesla ve stejném duchu. Problémem nebylo přesvědčit občany, aby rozšíření Evropské unie schválili – ve všech zmíněných zemích bylo vysoce pravděpodobné, že výsledky budou kladné. Problémem bylo přesvědčit občany, aby se referend vůbec zúčastnili. Hned na úvod je třeba konstatovat, že se tak dělo v duchu hesla účel světí prostředky.
