Úvod / Politika / Aktuálně v EU /
Napříč Evropou: Češi EU nemají rádi, ale chránit by je měla

Společným tématem celé Evropy byla v uplynulém týdnu bezpečnost. Kromě toho jsme sledovali volby ve Velké Británii, výpověď bývalého šéfa FBI a situaci na Blízkém východě.
I ta nejsilnější mírová mocnost občas potřebuje obranné kapacity.
Tohle nebyl ten hlavní bod politického programu tehdejšího kandidáta na předsedu Evropské komise Jean-Clauda Junckera, který v létě 2014 mluvil hlavně o hospodářském růstu a pracovních místech.
Ale po britském referendu, s blížícím se příchodem Donalda Trumpa a uprostřed čím dál horšího bezpečnostního prostředí v okolí EU si Juncker loni v září uvědomil, že je čas posunout evropskou obranu na další úroveň.
Dnes dorazil s projevem na pražskou konferenci DESCOP, kde se sešli ministři zahraničních věcí a obrany, aby mluvili o budoucnosti společné obranné a bezpečnostní politiky. Ti už dávno vědí, že „Evropa, která chrání“ je to, co jejich občané chtějí.
Sešli se v zemi, kde si spousta lidí spojuje EU s plýtváním peněz, byrokracií a nedostatečnou kontrolou hranic. V zemi se slušným hospodářským růstem a rekordně nízkou nezaměstnaností, kde se slib růstu a pracovních míst těžko prodává. Růst a pracovní místa je potřeba chránit a zachovat.
V Česku není mnoho evropských témat, o kterých by se dalo věcně a pozitivně debatovat. Členství v eurozóně by mohlo být jedním z nich, ale politické špičky se na něm neshodnou. Zůstává obranná a bezpečnostní politika, která má v Česku mnohem větší podporu než většina ostatních společných evropských politik.
Češi ale nejsou sami. Napříč Evropou se obrana a bezpečnost vnímá jako oblast, kde toho EU může dělat daleko víc než dosud.
Dalo by se tak zabít víc much jednou ranou – posílit obranu, prohloubit integraci, získat zpět důvěru občanů a lépe zvládat nechtěnou imigraci.
Jenže v tom musí být jasno. Když loni premiér Bohuslav Sobotka bez bližšího upřesňování řekl, že se EU neobejde bez společné armády, mezi atlantisty a armádními představiteli to vyvolalo zmatek.
Pro politiky a laiky může být složité pochopit, že obranné kapacity a vůle ke skutečné spolupráci se liší od očekávání těch, kdo podporují výrazné posílení obranné a bezpečnostní politiky. Významná část současné debaty se vede o tom, jak efektivněji využívat stávající zdroje a kapacity. Toho si široká veřejnost ani nemusí všimnout, i když jde o důležité téma.
Co je ale horší, celý projekt by mohl narazit na staré známé problémy: obavu členských zemí o vlastní suverenitu a snahu ochránit vlastní (tentokrát obranný) průmysl.
Ti, kdo EU nemají rádi nebo jí nerozumí, pak takový neúspěch budou vnímat jen jako další chybu „bruselských elit“, které hledají cestu k obnovení vlastní legitimity.