Teplárenství čelí strukturálnímu dluhu způsobenému desetiletími závislosti na uhlí a zemním plynu. Právě moderní teplárenství je páteří zásobování teplem například ve Švédsku nebo Dánsku. Aby jí mohlo být i v České republice, jsou potřeba investice v řádech desítek miliard korun. A přestože si na tyto peníze mohli už Češi „sáhnout“ například díky Modernizačnímu fondu, dosud tak neučinili, konstatuje expertka.
České teplárenství stojí na centralizovaných systémech, které historicky využívají tepelnou energii získávanou z uhlí a zemního plynu. Zatímco uhlí v Evropě pozvolna ustupuje, zemní plyn zůstává prozatím akceptovatelnou přechodovou volbou.
Současně však na trh přicházejí pokročilé technologie umožňující výrobu tepla z odpadních vod, vodních toků, geotermálních zdrojů nebo dokonce ze vzduchu – s velkým potenciálem zejména u velkokapacitních tepelných čerpadel. Tento vývoj přináší českému teplárenství zásadní změny a výzvy, mezi něž patří i riziko rozpadu stávajících teplárenských soustav v některých oblastech.
Přestože je proměna celého teplárenského průmyslu ambiciózní, rozhodně není nedosažitelná, zhodnotil na debatě pořádané v rámci konference Dekarbonizace české ekonomiky 2024 ředitel Teplárenského sdružení ČR Jiří Vecka.
Teplárenské sdružení ve své studii na téma dekarbonizace do roku 2040 zmapovalo zhruba 30 procent teplárenských soustav, které pokrývají 70 procent dodávek tepla v ČR. Studie říká, že v roce 2022 činil v Česku podíl dodávky tepla vyrobeného z uhlí na celkové dodávce tepla celých 54 procent.
Do roku 2030 se předpokládá odchod tepláren od uhlí s tím, že mohou existovat dodávky tepla z uhelných elektráren, které budou ještě v provozu. To se ovšem podle současného vývoje, kdy se výroba energie z uhlí postupně přestává vyplácet, zdá spíše nepravděpodobné.
Vláda proto počítá s odchodem od uhlí k roku 2033 a při výrobě tepla by mělo být nahrazeno v první řadě biomasou a komunálním odpadem. Zbytek pokryje plyn dodávaný přes plynárenskou soustavu.
„Výhledově jsme se soustředili na rok 2040,“ popsal Vecka. „Podle konzervativních odhadů by mohly inovativní technologie pokrýt až třetinu dodávek tepla,“ okomentoval. Na modernizaci teplárenství tlačí rostoucí cena emisních povolenek a zavádění nového systému ETS 2, který se má soustředit právě na oblast budov a jejich vytápění.
„I já vnímám, že chybí komplexnější přístup ke strategickému pojetí teplárenství,“ souhlasil Miloslav Keltner, ředitel odboru strategie a dekarbonizace ekonomiky z Ministerstva životního prostředí (MŽP) ČR. „Například v Dánsku mají od 80. let jednotnou strategii, což v Česku chybí.“
„Když vidíme, kam se máme za 18 let dostat, tak je to podle nás ambiciózní, ale je to zvládnutelné,“ shrnul Vecka. Aby k tomu ale skutečně došlo, je podle Vecky nutné zajistit pro tuto oblast investiční a provozní podporu, ale také zavedení ETS 2. „Dlouho jsme volali po tom, aby se podmínky na trhu s teplem (…) srovnaly,“ uvedl.
20letý dluh Česka na modernizaci tepláren
Aby se tedy dekarbonizování tepláren v Česku úspěšně podařilo dovést do konce, je podle technického ředitele SEVEn Energy Tomáše Voříška potřeba v podstatě stejný krok jako pro ostatní obory – velké kapitálové investice.
„Já osobně za dekarbonizaci nepovažuji přechod z uhlí na plyn. Je známým faktem, že plyn, který se někde musí zkapalnit a převézt přes oceán, uhlíkově moc neprospívá. Podle úniku metanu se můžeme dostat v podstatě na ekvivalentní účinek,“ okomentoval Voříšek.
Přejít od uhlí a plynu tak podle Voříška znamená investice ve výši desítek miliard korun. Každá investice ale musí být podrobena rozhodovacím procesům managementu firem. „Každý manager častokrát rozhoduje podle vnitřního výnosového procenta. A snižování emisí CO2 je pro něj tak trochu imaginární pojem, který velmi často nerozhoduje o ničem,“ konstatoval. Teplárny tak podle něj sice platí za emisní povolenky, jejich cenu ale v konečném důsledku přenesou na zákazníka.
„Proč by tedy za teplo a emise měli platit zákazníci plynárenských soustav? V tom je problém – a mělo by to být skutečně pojato totožně, aby se nezvýhodňovala ta skupina lidí, kteří mají plynový kotel,“ myslí si Voříšek.
Inspiraci by Česko mohlo vedle Dánska hledat také ve Švédsku nebo Finsku, kde je počet domácností obsluhovaných dálkovými dodávkami tepla dvakrát vyšší. „To je dáno nejen historií, ale také společenským územ – soustava je dobrým sluhou v hustě osídlených oblastech,“ okomentoval. Jediný důvod, proč se podle Voříška Česko nevydalo stejnou cestou, byla snaha „zapomenout na staré časy“ a decentralizovat. Je to podle něj ale naopak moderní teplárenství, které představuje do budoucna nejlepší alternativu.
Investice do tepláren navíc mohou představovat určitou ruční brzdu, která může zásadním způsobem přispět k rychlému snížení emisí a omezit úniky metanu z plynové soustavy, připomněla Veronika Murzynová, expertka na energetickou transformaci z Centra pro dopravu a energetiku.
Přestože je Česko velice úspěšné v čerpání peněz z Modernizačního fondu, které by šlo využít právě i na dekarbonizaci tepláren, dosud tuto možnost v podstatě nevyužilo. „Když se ale podíváme na detail, tak zrovna v programu HEAT (zaměřeného na modernizaci soustav zásobování tepelnou energií) se rozdělilo zhruba 44 miliard. Z těch šlo 22 na projekty, které využívají fosilní plyn a 14 miliard šlo na spalování odpadu, necelých pět směřovalo na spalování biomasy. V podstatě žádné tepelné čerpadlo nebo jinou ‚inovativní technologii‘ ale nemáme,“ shrnula Murzynová.
Právě teplo z odpadu se aktuálně snaží co nejlépe zužitkovat Praha. Vznikl v ní proto program pražského energocentra na Císařském ostrově, které bude zpracovávat odpadní teplo z Ústřední čistírny odpadních vod Praha. „Zde bychom chtěli využívat odpadní teplo ve vyčištěných odpadních vodách,“ uvedl vedoucí odboru teplárenství z Pražské plynárenské Petr Heincl.
Všeobecně se nicméně modernizace teplárenství spíše zasekla. „Chápu, že máme historicky strukturální dluh na infrastruktuře i strategickém plánování dekarbonizace sektoru, ale je rok 2024 (…) a času něco s tím udělat již bylo poměrně dost. A valíme před sebou obrovský kámen, který budeme muset za 20 let řešit,“ zdůraznila Murzynová.
Konečným uživatelem kotle nebo tepelného čerpadla navíc podle Murzynové není teplárník, ale člověk, který v paneláku otočí kohoutkem. „To jsou lidé, které musíme přesvědčit, že dekarbonizace má smysl a že právě na něj transformace bude dopadat,“ okomentovala.
