Na záříjovém plenárním zasedání Evropského parlamentu se europarlament shodl na nových pravidlech pro financování evropských politických stran tak, aby bylo více transparentní. Pirátští europoslanci se ale při hlasování o pozici Parlamentu zdrželi. Proč?
To, s čím jsme úplně nesouhlasili, je, že evropské politické strany nebudou muset zveřejňovat, kdo jim věnoval dary pod částku 3 000 eur. Doteď musely poskytovat seznam dárců, jejichž dary přesahovaly 500 eur, takže ten rozdíl je docela výrazný. Hodně lidí argumentovalo, že to je kvůli snížení objemu byrokracie. To je za nás ale dost lichý argument, protože existují transparentní účty, na kterých by bylo všechno vidět veřejně a nebylo by tedy třeba něco zpětně zveřejňovat. Myslíme si, že to výrazně sníží transparentnost. A vlastně i to, co od té legislativy chceme – aby byly evropské politické strany co nejvíc otevřené občanům a aby si každý občan, obzvlášť před volbami, mohl zkontrolovat, od koho jsou strany placené a na co peníze dávají.
Konečná podoba nových pravidel k financování evropských stran nicméně vzejde teprve z vyjednávání v tzv. trialogu. Tedy z vyjednávání mezi Parlamentem a Radou. Jaký průběh vyjednávání očekáváte? Předpokládáte nějaké třecí plochy?
Velice pravděpodobně tam budou, jelikož Rada je zastupována členskými státy, respektive vládami členských států, které jsou tvořeny národními politickými stranami a ty mají vlastní zájmy. Národní strany například ví, jaké částky přijímají, a tedy by tu hranici pro zveřejňování dárců možná chtěly změnit.
Vyjednávání se může zastavit také na otázce, jestli šest měsíců před volbami zveřejňovat jen příjmy nebo i výdaje. Myslím, že hodně stran bude proti zveřejňování výdajů. Právě tam je ale důležitá demokratická kontrola, protože evropské politické strany často nemohou určité věci, jako například národní kampaně, financovat. Samozřejmě se to ale děje. Tohle bude určitě předmětem sporu, kde Parlament bude spíše pro větší transparentnost a Rada velice pravděpodobně ne.
Vy už jste zmínila některé prvky, které má legislativa přinést, padly také výtky k nim a to, že je možné, že se legislativa promění ještě v rámci trialogu… V té souvislosti mě napadá se ptát, zda tedy přijde ta kýžená změna k větší transparentnosti?
Nejsem si jistá jestli směrem k větší transparentnosti, ale na nových pravidlech jsou i pozitiva. Dosavadní pravidla umožňovala členství v evropských stranách i subjektům mimo EU, ty však nemohly platit členské příspěvky. To se teď má změnit, typicky se to týká Švýcarska, Norska nebo Islandu. Příspěvky budou zastropovány, aby nedocházelo k tomu, že by zahraniční strany plně financovaly ty evropské. To je krok správným směrem, stejně jako ujednání zveřejňovat příjmy šest měsíců před volbami. Byla by ale škoda, kdyby se to nakonec netýkalo i těch výdajů.
EU by neměla dávat falešné naděje
Nedávno jste zveřejnila svůj proslov zaměřený k tématu rozšiřování EU a dotkla jste se v něm čerstvé francouzské iniciativy k vytvoření evropského politického společenství, které by umožnilo kandidátským zemím hlouběji spolupracovat s EU ještě před samotným vstupem. Měla jsem z toho takový dojem, že se ta narážka nesla spíše v negativním kontextu, jak tedy tuto iniciativu vnímáte?
Měla jste správný dojem, nevnímám ji vůbec pozitivně. Protože s ohledem na to, co o ní především Francie, respektive Emmanuel Macron jako autor říká, a co o ní říkají i další proponenti, tak se nemá vůbec jednat o nějakou předvstupní možnost pro kandidátské země, ale naopak o zabránění těmto zemím, aby se vůbec kdy do Evropské unie dostaly.
Nejsem inherentně proti tomu, abychom se jako EU rozhodli, že už nás bude jen 27 a že zbytek bude v jakési evropské politické unii nebo v nějakém jiném formátu. Přijde mi ale velice nešťastné a nebezpečné, že se o tom nemluví na rovinu a že se hlavně EU ještě ani neshodla na tom, jak to chce. To je vůči kandidátským zemím hodně neférové. Teď všichni s velkou slávou mluví o připojení Ukrajiny a Moldavska, případně i Gruzie. Emmanuel Macron ale zároveň mluví o politickém společenství, protože si uvědomil nebezpečí toho, že by Ukrajina mohla být skutečně přijata na jednotný vnitřní trh. Francie to samozřejmě nechce. Mně to osobně přijde sobecké. EU by se měla rozšiřovat, protože ekonomické a bezpečnostní benefity rozšíření jsou bezprecedentní. Pokud by se už rozšířit neměla, tak se s tím smířím, ale je potřeba to na rovinu říkat a nedávat falešné naděje.
Francie je k rozšiřování EU tradičně zdrženlivá. Nenastává teď na druhou stranu po kandidátském statusu pro Ukrajinu a Moldavsko rozšiřovací momentum? Není tedy šance, že to nastartuje roky spící proces rozšiřování EU? Protože přece jen Francie není jediný stát, který o tom rozhoduje.
Francie je bohužel v tomto tématu tahounem. V projevu o stavu Unie mluvila o evropské politické komunitě ale i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, která tu myšlenku podporuje. Tudíž teď se za Francii postavila de facto i celá Evropská komise. Nejsem tedy moc optimistická, že by to ostatní země zvrátily. Nemají na tom totiž takové ambice. Třeba Česká republika byla vždy pro rozšiřování, nemáme ale sílu, jsme menší země, a navíc teď předsedáme v bezprecedentní krizi, takže není možnost to nějak výrazně posunout.
Válka na Ukrajině je pro EU nicméně především bezpečnostní otázkou. EU přijala novou bezpečnostní strategii známou jako Strategický kompas. Ten přináší například Evropský mírový nástroj, který už nyní pomáhá dostat na Ukrajinu zbraně, nebo má přinést také jednotku rychlého nasazení EU. Kompas se začal rodit ale mnohem dříve, než došlo k ruské agresi. Reflektuje podle Vás novou bezpečnostní situaci?
Zatím nepříliš, strategický kompas je ale stále rozšiřován a dojednáván a bude určitě reflektovat Ukrajinu mnohem šířeji, než jen zatím neexistující jednotkou a dodáváním zbraní. Je to nicméně pomalý proces. Už ta forma strategického kompasu, která byla představena před pár měsíci, trvala velmi dlouho vyjednat. V podstatě tak reflektuje jen Evropu v poměrně mírovém nestavení s tím, že se musí zlepšit přítomnost EU tam, kde jsou konflikty, které ji mohou ovlivňovat, typicky migrujícím obyvatelstvem. Strategický kompas bude to, že už nejsme úplně v době míru, určitě reflektovat. Bude to ale nějakou dobu trvat. To, co činíme teď, jsou všechno krátkodobá a rychlá opatření jako posílání zbraní. Kompas to pak bude řešit úplně jiným způsobem.
Co by tedy změna dlouhodobější strategie v bezpečností politice měla podle Vás přinést, aby reflektovala novou bezpečností situaci?
Budu mluvit čistě za sebe, protože neznám všechny detaily vyjednávání. Podle mě je nutné si přiznat, že naprosto ztrácíme bitvu na poli propagandy a dezinformací. Je to důležité proto, že to může v budoucnu buď někde přiživovat konflikty, anebo dokonce poštvávat lidi proti EU. Vidíme to teď na případu Afriky, kde jak Rusko, tak Čína masivně investují do propagandy a do šíření dezinformací. Měli bychom se tedy zaměřit na něco, co můžeme hnusně nazvat protipropagandou. Vím, že hodně lidí se toho bojí, a naprosto logicky. Máme to totiž spojené i historicky s něčím, s čím se naprostá většina z nás neztotožňuje. Propaganda ale nemusí být jen autoritářská a čistě ideologická. Může to být i šíření faktů a toho, jaká EU je, co chce a jací jsou evropští občané.
Dále si myslím, že EU by měla začít více podporovat svou přítomnost v regionech, kde hrozí konflikt, nebo tam už je a je potřeba ho nějakým způsobem mediovat. Uvedu příklad Arménie a Ázerbájdžánu. My jsme se kdysi jako EU shodli, že tam nejsme schopni zajistit klid zbraní a ruská armáda na arménské straně zajišťovala mír i s naším souhlasem – ironicky pro dnešní dobu. Celou tu dobu jsme se spoléhali na toho samého Putina. To je podle mě neudržitelné. EU by měla schopná dodat tam nějaké lidi a začít intenzivněji mediovat, ne že se tam pošle jeden vyjednavač.
Dohoda s Ázerbájdžánem byla chyba
Zůstala bych u Ázerbájdžánu, protože právě na Ázerbájdžán EU spoléhá jako na jednoho z dodavatelů plynu místo Ruska. Jak by podle Vás EU měla teď k Ázerbájdžánu ve světle nového konfliktu přistoupit?
Nemyslím si, že je teď moudré uzavírat dohodu o zdvojnásobení dodávek plynu z Ázerbájdžánu. Dlouhodobě se nám to může vymstít. Viděli jsme to na Rusku, o němž si dlouho spousta lidí nemyslela, že je skutečně schopné jít do války se svým sousedem. Úplně stejně bychom měli počítat s tím, že i Ázerbájdžán nám může v budoucnu způsobit problémy, protože je vedený diktátorem. Může se stát, že si bude dovolovat víc a víc na Arménii, EU se za Arménii postaví a Ázerbájdžán nám vypne kohoutky stejně jako Rusko.
Je to sice pomalejší cesta, můžeme ale vytvořit lepší a bezpečnější energetickou spolupráci s demokratickými zeměmi, jako jsou například Norsko a USA. Ačkoliv se hodně mluvilo o strategické samostatnosti, bezpečnosti a diverzifikaci energetických zdrojů, i tak jsme šli za Ázerbájdžánem. Výrazně s tím nesouhlasím, a to nejen kvůli tomu, co Ázerbájdžán nyní dělá.
To, co jste zmiňovala zaznívá od kritiků nové dohody s Ázerbájdžánem často. Říkala jste také, že EU má alternativy, jak se energeticky posílit. Má ale i dostatečně rychlou alternativu? Není Ázerbájdžán ve hře proto, že je třeba energetickou krizi řešit rychle?
Částečně to byl argument mimo jiné kvůli tomu, že je nutné přečkat tuto zimu a naplnit zásobníky. To se teď EU daří. Nejsem si ale jistá nakolik právě jen díky smlouvě s Ázerbájdžánem. Mohli jsme jít také variantou společných nákupů z dalších zemí a rychlejší výstavbou plynovodů napříč Evropou.
Smlouvu s Ázerbájdžánem jsem četla a nic takového, že by dohoda byla jen krátkodobá, se v ní nepíše. Nejsou tam ani žádná ujednání o tom, jak snadné bude pro EU se z dohody vymanit v případě, že naše vztahy ochladnou, nebo v případě, že Ázerbájdžán plyn vypne, pokud bychom zasahovali příliš do Arménie. Za mě je to příliš nebezpečné. S diktátorem nikdy nemáte jistotu, i kdyby ta smlouva byla neprůstřelná. A ona není dokonalá. Vím, že plyn teď potřebujeme, ale smlouva se dala napsat lépe, mohla obsahovat lepší kontrolní mechanismy, či možnost okamžitého vypovězení, jakmile se shodneme, že je zima za námi a my máme jiné zdroje energií. Myslím si, že to byla chyba.
Na twitteru jste uvedla, že frakce Zelených, které jsou členy právě čeští pirátští europoslanci, chtěla na zmiňovaném plenárním zasedání o Ázerbájdžánu diskutovat a přijmout rezoluci. Co by ale vlastně taková rezoluce, která je politickým stanoviskem, „zmohla“?
Rezoluce Evropské parlamentu mají typicky dvojí účel. Jedním je, že tak Evropský parlament celou svou vahou a silou, kterou reprezentuje občany, říká Evropské komisi a Radě EU, co si myslí a co po nich chce, aby se dělo. Druhým účelem je komunikace směrem ven mimo Evropskou unii, typicky směrem k zemím jako je právě Ázerbájdžán. Tato rezoluce by poměrně výjimečně cílila na obě strany. Na Ázerbájdžán s výzvami diplomatického charakteru ke klidu zbraní. Zároveň bychom se obraceli i na Komisi, aby přehodnotila, nakolik je memorandum o společné energetické spolupráci vhodné tak, jak je teď napsané. A nakolik by bylo vhodné jej přehodnotit s ohledem na ázerbájdžánskou agresi proti Arménii. Protože je poměrně pokrytecké, že jsme se odpojili od plynu z Ruska, protože diktátorský režim napadl demokratickou Ukrajinu, a naopak utužujeme vazby v oblasti plynu s diktátorským režimem Ázerbájdžánu, který napadl demokratickou Arménii. Nechápu, jak je to vůbec obhajitelné před Arménií, se kterou máme úplně stejnou spolupráci. Arménie je možná z hlediska demokracie trochu více pozadu, ale ani Ukrajina není perfektní demokracií, a i tak jsme to právě kvůli pomoci po ruské agresi překlenuli. Proč to nejde v případě Arménie mi přijde pokrytecké a smutné.
Přesuňme se na závěr k dalšímu pnutí, a to mezi Čínou a Tchaj-wanem. Tchaj-wan se těší čím dál větší podpoře USA, americký prezident Joe Biden se nechal slyšet, že pokud Čína napadne Tchaj-wan, tak USA mohou reagovat vojensky. Prohlášení zní ale i z Evropy. K posílení vzájemných vztahů vyzval minulý týden v rezoluci Evropský parlament. Přichází tedy změna politiky vůči Tchaj-wanu i co se týče EU?
U nás je změna postupnější a možná méně výrazná, ale rozhodně už delší dobu dochází k většímu posunu směrem k velké podpoře Tchaj-wanu. Vždycky říkám, že za to nemůže ani tolik Tchaj-wan, jako spíš Čína a její chování. Čína v posledních letech výrazně zagresivněla svoji diplomacii, ostatně část europoslanců má zákaz vstupu do Číny kvůli jejich názorům na samostatnost Tchaj-wanu a na koncentrační tábory Ujgurů, které v Číně jsou. Více důkazů o těchto táborech mění politiku EU vůči Číně a to všechno má dopad i na politiku vůči hlavní demokracii v regionu, kterou je Tchaj-wan.
Nebudeme si ale nic nalhávat, není to jen ideologické, je to i velmi praktické. Protože 75 % výroby čipů – tedy poměrně kritické suroviny dnešní doby – je právě na Tchaj-wanu. Pokud by byl Tchaj-wan napaden a tato výroba přerušena nebo převzata čínským režimem, tak by to mohlo výrazně zamávat světovým trhem, ale i celou společností. Takže je to i poměrně racionální rozhodnutí Tchaj-wan chránit a přátelit se s ním.
Tento rozhovor vznikl s podporou kanceláře europoslankyně Markéty Gregorové (skupina Zelení / Evropská svobodná aliance v Evropském parlamentu). Všechny výstupy realizované v rámci této spolupráce jsou dostupné pod tímto odkazem. Podmínky spolupráce jsou uvedeny zde.