Jak hodnotí europoslankyně Martina Dlabajová za opoziční hnutí ANO české předsednictví? Co Česku přinese digitální dekáda? A kdy začne EU víc myslet na malé a střední podniky? Poslechněte si novou epizodu podcastu Evropa zblízka.
Soundcloud |Pocket Casts| Spotify |Podcasty Google| Apple PodcastsPojďme se prvně podívat na české předsednictví v Radě EU. Já jsem na něj zatím slyšela poměrně dobré ohlasy, nicméně vy, jako poslankyně z opozičního hnutí, možná vidíte nějaké chyby, které ostatním unikly. Vidíte tam nějaké problémy ?Já bych asi nechtěla hodnotit české předsednictví jako opoziční europoslankyně nebo jako někdo, kdo je v opozici, protože to už přímo v té definici obsahuje, že bych měla být kritická, nebo alespoň v českém prostředí se to tak očekává. Sice jsme za polovinou předsednictví, pořád ale ještě zbývají zhruba dva měsíce a při té intenzitě, v jaké to předsednictví probíhalo, si myslím, že ty dva měsíce budou ještě náročné a nechtěla bych teda nic uspěchat ani zakřiknout. To, co ale zaznít musí: České předsednictví probíhá ve velmi těžké době – na území Evropy probíhá válka, která se nás všech dotýká, ať chceme nebo nechceme. Jen co jsme se vzpamatovali z lockdownů po pandemii a nevíme ještě, jak to s pandemií bude dál, tak už čelíme energetické krizi a do toho všeho je úkolem předsednické země procesovat běžnou agendu. Občané to asi úplně nevidí, ale kromě těch velkých a viditelných věcí existuje i běžná evropská agenda, a stejně tak existují i jednání o nové legislativě všeho možného druhu. Vzhledem k tomu, v čem se nacházíme, si Česko vede velmi dobře. Musím ale říct, že obrovský podíl na tom nemá vláda jako taková, protože předsednictví samo o sobě není vizitkou nějaké vlády nebo chybou nějaké vlády, ale mají na tom obrovský podíl jednotliví lidé, kteří v těch šesti měsících, kdy předsednictví probíhá, možná vůbec nespí, aby tohle všechno zvládli uřídit, posunout a dotáhnout. To jsou lidé na jednotlivých resortech, ale především lidé na Stálém zastoupení České republiky v Bruselu, velvyslanci, řadoví zaměstnanci, stážisté. Tihle všichni, do jednoho, to české předsednictví drží. Podle mě nesou hlavní zásluhu na tom, jak to jako Češi zvládáme a jak si nás bude Evropa jako Čechy pamatovat. Myslím, že nebýt jich, tak je česká vláda „namydlená“, takže je to jejich zásluha.Před začátkem předsednictví se hodně řešil rozpočet a personální otázky, tedy že si Česko nebude moct dovolit najmout zkušené diplomaty či experty. Znamená to, že se nakonec obavy z nízkého rozpočtu nakonec úplně neprojevily?Já si myslím, že to je opravdu na těch lidech, kteří třeba na Stálém zastoupení v Bruselu a na jednotlivých ministerstvech pracují, a kteří ze sebe teď holt opravdu dostávají všechno. A jak jsem říkala, možná někteří ani nespí a je to jejich velká zásluha, že to zvládnou, i třeba s menším rozpočtem, než jaký by si představovali. Zvládnou to táhnout i s menším týmem lidí, než jaký by měly třeba jiné země.Pokud byste měla uvést konkrétní příklady úspěchů českého předsednictví, co by to bylo?Já začnu takovým obecným úspěchem, protože úspěch každého předsednictví musí být v tom, jestli a jak se mu daří naplňovat svoji roli, to znamená moderace diskuse. Musí hledat schůdnou cestu pro všech 27 členských států. To není nic jednoduchého. A buďme spravedliví, prostě situace, ve které jsme dnes, hlavně pokud jde o energetiku, tak v ní není vůbec lehké najít společné řešení a mnohdy ani společnou řeč. Takže to si myslím, že české předsednictví umí. Já jsem zažila s českým předsednictvím vyjednávání na vlastní kůži. Měla jsem možnost vlastně zažít to nejtvrdší vyjednávání, finální trialog. V červenci jsme spolu s Evropskou komisí a Radou, které předsedala právě Česká republika, usedli k jednomu jednacímu stolu a jednali jsme o konečné podobě takzvané cesty k digitální dekádě, což je vlastně konkrétní plán EU, jak do roku 2030 dosáhnout digitální transformace ekonomiky a společnosti. Já jsem vedla jednání, dokonce i ten finální trialog za celý Evropský parlament jako zpravodajka. Jednání probíhalo na půdě Evropského parlamentu, takže jsem tomu celému tomu předsedala a zároveň i vyjednávala a musím říct, že se mi s českým předsednictvím jednalo výborně. Nebylo to jednoduché, myslím, že jsme našli navzájem v sobě zdatné soupeře. Česká republika samozřejmě podtrhovala věci, které zdůrazňovaly jednotlivé členské státy, a já jsem podtrhovala to, co vlastně očekává od této legislativy Evropský parlament. Byl to vlastně jeden z prvních trialogů za českého předsednictví a nám se jej podařilo uzavřít. Sice v noci, jednání trvalo celý večer do brzkých ranních hodin, ale považuji za velký úspěch, že se to povedlo.Jaký je vlastně rozdíl mezi tím, když se účastníte běžného trialogu a když se účastníte toho jednání, kde členské země reprezentuje právě Váš stát? Samozřejmě, když jednáte s lidmi, které znáte a víte, jak o věcech mluví, jak to myslí, co se za významem té věty opravdu skrývá, tak je to jednání vždycky jednodušší. Ať je to politické jednání, nebo třeba byznysové jednání, ale to, co si cením a co je opravdu velká výzva pro každou tu předsedající zemi, je být opravdu tím, který umí vyvážit všechny pozice. Snaží se vlastně najít rovnováhu, a to je velká výzva a myslím si, že to je něco, co zrovna třeba v tomto případě konkrétně pan velvyslanec Jaroslav Zajíček, se kterým jsem vyjednávala v tomto trialogu, zvládl na výbornou. Věděl, že musí držet některé pozice, byť třeba by se mu některé věci pro Českou republiku líbily víc, ale, on tam byl za předsednictví Rady, a ne za sebe nebo za Českou republiku.Když se teď podíváme přímo na legislativu, kterou jste vyjednávali hned na počátku českého předsednictví, tak co konkrétního digitální dekáda vlastně obsahuje?Je mi jasné, že to nezní příliš konkrétně, název je složitý. Zjednodušeně řečeno, jde o to, že si Evropa jako taková uvědomuje, co pro lidi a pro firmy přináší digitalizace, a že nové technologie, které tu samozřejmě jsou, nabízejí různé příležitosti a možnosti k podnikání. Občané a firmy by k nim měli mít přístup a využívat je. Ono to takhle zní hrozně krásně, ale my všichni bychom asi chtěli plně elektronické zdravotnictví. Chtěli bychom, aby všichni využívali digitální identitu, aby byly všechny důležité veřejné služby stoprocentně online, tedy stoprocentně digitálně, abychom nemuseli chodit na úřady. V celé téhle legislativě jsme ale v podstatě vyjednávali to, aby byly jasné cíle, kam se chceme jako Evropa dostat. Takže máme cíle pro rok 2030, které jsou společné. Není to tak, že mávnutím kouzelného proutku změníte pravidla pro všechny. Ale to, co je v cílech a v té podstatě digitální dekády je to, že děláme jako Evropa, co můžeme. Navzájem si pomáháme, protože víme, že každý stát je na tom v digitalizaci trošku jinak. V podstatě nevymýšlíme nic nového. Vše, co k tomu potřebujeme, máme, a už to nějak funguje. Je potřeba jenom dotáhnout poslední kolečka soukolí. Kdybych to měla ještě více zjednodušit, tak je to politický program s konkrétními cíli. Je postaven tak, že má státy vést. Nepřikazuje jim nic, ale má je vést. Má jim ukazovat cestu, jak cíle splnit. Program je společný celoevropský, takže je postaven tak, aby bylo v zájmu všech se jím řídit, aby vlastně digitalizace probíhala v Evropě stejně. Je to tedy vlastně plán, jak dosáhnout společně nějaké změny. Každý rok uvidíme konkrétní pokroky, konkrétní výsledky. Velmi důležitou součástí je i sdílení příkladů dobré praxe mezi státy, protože jak jsem říkala, některé státy jsou na tom lépe, některé hůře, některé mají třeba velmi dobrou praxi v některé oblasti, takže je potřeba tohle všechno dohnat. Důležitá věc je, že zde nejsou žádné sankce, ze kterých měly obavy členské státy. Vychází se vlastně z předpokladu, že státy samy chtějí pracovat na zlepšování a posouvat digitalizaci, zjednodušovat digitální prostředí firmám i občanům a Evropská unie k tomu samozřejmě dává k dispozici peníze. Neexistuje nějaký speciální program, který by se vázal pouze k digitální dekádě, ale je tady spousta programů, které se dají různě kombinovat. Finance jsou tedy v největším programu svého druhu na světě na podporu výzkumu a inovací Horizon Europe, finance jsou také v nástroji pro propojení Evropy, v takzvaném CEFu, finance jsou například i v programu Digitální Evropa. S digitalizací počítají i jednotlivé plány obnovy v členských státech. Tohle všechno je k dispozici a ta vidina je opravdu takový politický dlouhodobý cíl, aby Evropa byla plně digitalizovaná.Když se podíváme na ten rok 2030, tedy na konec digitální dekády, kde má Evropa nebo Česko být? Co jsou vlastně konkrétní body, ke kterým máme směřovat a kterých bychom měli v roce 2030 dosáhnout? Určitě bychom chtěli co nejvíce zjednodušit život občanům, aby nemuseli chodit na úřady, aby mohli vlastně veškeré úkony směrem ke státní správě vyřizovat digitálně. Docela velká diskuse byla o tom, zda v roce 2030 mají mít stoprocentně všichni občané EU digitální identitu. Protože i tady víme, že některé státy jsou více připravené, některé jsou méně připravené, některé už digitální identitu mají automaticky. Takže i tady jsme vyjednávali mezi tím, co navrhoval Parlament, který byl ambicióznější, a tím, co prosazovaly členské státy. Velký důraz byl také kladen na dopady na malé a střední podniky. Tady má třeba Česká republika velkou výhodu, protože malé a střední podniky v ČR jsou v té lepší půlce EU, co se týče nejen digitalizace a využívání digitálních technologií, ale také třeba využívání robotů, umělé inteligence či iCloudu. Takže tady máme určitě velmi dobře našlápnuto. Vlastně všichni jsme vycházeli z těch výzkumů, díky kterým víme, že pandemie covidu-19 vlastně celkově digitalizaci zrychlila. Existují dokonce i některá čísla, která nám říkají, že digitalizace byla zrychlená v podstatě o 7 let, což je obrovský skok dopředu. Toho musíme využít, což byl vlastně i společný cíl Komise, Rady a Parlamentu – abychom toho zrychlení co nejvíce využili. I proto máme možnost ty cíle, které jsme si kladli, brát jako velmi reálné, velmi realizovatelné.Pandemie digitalizaci obrovským tempem zrychlila a pocítili jsme to asi úplně všichni. Nicméně, teď se potýkáme zase s trochu jinou krizí, která je spojena s inflací a s dodávkami energií. Nemůže se stát, že aktuální krize naopak tlak na digitalizaci nebo vůbec vůli digitalizovat oslabí? Všechno souvisí se vším. Je pravda, že jedna krize, pandemie, nám v některých věcech v podstatě paradoxně pomohla, protože urychlila nějaké procesy, a myslím, že zpět už se vrátit nejde, ani v digitalizaci. V rámci digitální dekády voláme po zjednodušení jak pro občany, tak pro firmy, čímž jim naopak v této krizi pomůžeme. Jednání s úřady a další věci pro ně bude jednodušší.Zmínila jste malé a střední podniky, kterým se věnujete. Malé podniky čelí problémům, které jsem už tady zmiňovala, do toho se musí inovovat, digitalizovat, procházet zelenou a digitální transformací. Jak se jim EU v tomto složitém světě snaží pomoci?Malé a střední podniky toho mají naloženo hodně. Nicméně spousta věcí, které se dají dělat a kde jim je možnost pomoct, není na první pohled vidět, protože je to například ulehčení od zátěže. Takže ne, nemusí se jednat o nějaká mimořádná opatření. Není to jenom otázka nějakých finančních injekcí, ale stačí to vzít naprosto z gruntu – co potřebují malé a střední podniky? Potřebují jasnou a transparentní legislativu a v podstatě stálé legislativní prostředí, tedy žádné velké změny, žádné velké výkyvy. Potřebují mít k dispozici vnitřní trh EU bez překážek. Potřebujeme odbourávat překážky na vnitřním trhu a bojovat proti ochranářským opatřením, která se v EU pořád různě objevují. Evropská unie může tlačit na to, aby ubývalo byrokracie, aby ubývalo administrativní zátěže. Ne nadarmo je jednou z věcí, která je slyšet na půdě Evropského parlamentu skoro denně, princip one in one out. Já ráda říkám, že by bylo dobré mít princip one in two out, tedy že ve chvíli, kdy je přijata jedna nová legislativa, tak by měly být dvě zrušeny. Ono je samozřejmě otázkou, jak se tohle bude posuzovat, ale je to vlastně takový ten vyšší cíl odbourávání byrokracie a administrativní zátěže. Parlament v tomto ohledu tlačí na Komisi, aby probíhal takzvaný SME test. To znamená, že u každé legislativy musí být předem už v dopadové studii vyjasněno, jaký bude konkrétní dopad na malé a střední podniky. Tohle je v podstatě má hlavní priorita, protože se snažím, aby byl tento mechanismus uplatňován, a vidím opravdu často příklady, kdy vůbec uplatňován není, kdy Komise přijde s návrhem legislativy a vůbec nemyslí na to, jaký bude její konkrétní dopad na malé a střední podniky. Jedna taková konkrétní věc se povedla paradoxně v období mezi krizemi, tedy těsně po pandemii a bohužel těsně předtím, než začala tato velká energetická krize. Povedlo se dostat na plénum debatu o malých a středních podnicích. Debata o aktuálním stavu toho, co se vlastně v podnikání děje a co konkrétně evropské instituce dělají, je něco, co nemělo nikdy předtím obdoby. V podstatě si zveme na kobereček Evropskou komisi a pravidelně zúčtujeme instituce směrem k malým a středním podnikům. Myslím, že je to velmi důležité. V této chvíli mám pocit, že i Komise se začíná zamýšlet nad úplně novými nástroji pro malé a střední podniky. Mluví se o takzvaném SME relief package, který oznámila šéfka Komise Ursula von der Leyenová v září. Právě tento balíček pro malé střední podniky by jim měl ulevit v této nelehké situaci. Jak už to ale s takovými novými návrhy chodí, tak se samozřejmě musí vyprecizovat. V podstatě se ví málo, co v tomto balíčku vlastně je. Já jsem s Komisí v intenzivním kontaktu, dokonce pracujeme v pracovní skupině na tom, co by měl balíček obsahovat a co bude nejdůležitější. Určitě můžu říct, že to bude z velké části právě odstraňování byrokracie a velká část bude také o tom, jak dostat k malým a středním podnikům potřebné finance.Pro upřesnění, předsedkyně Komise tedy avizovala, že ten balíček přijde. Zveřejnění konkrétních návrhů můžeme očekávat kdy? Přesně tak, avizovala to v září, když byla velká debata o stavu Unie. Myslím, že je dobý signál, že vůbec zmínila malé a střední podniky a to, že se balíček chystá. Jak ale víte, v téhle době a s problémy, se kterými se potýkáme, je opravdu těžké najít něco, co uspokojí všechny podniky. Takže si myslím, že to ještě chvilku potrvá, než se přijde s nějakým konkrétním návrhem.Může to být třeba už příští rok?Já doufám, že to bude na začátku příštího roku, protože je potřeba reagovat velmi rychle a malým a středním podnikům pomoci.Víte, co konkrétního by měl balíček obsahovat? Jak by ta pomoc malým a středním podnikům měla vypadat? Já jsem o těch věcech vlastně už mluvila. Pokud se nám podaří do návrhu Komise dostat i to, že Komise musí zkoumat dopad každé legislativy na malé a střední podniky, tak už to bude velká výhra, protože to se opravdu neděje. Já mám teď na stole zrovna nějakou legislativu, kde vidím, že Komise neměla zjištěno, jaký dopad to bude mít, a najednou, až ve chvíli, kdy s návrhem vyšla ven, zjišťuje, co všechno to bude znamenat. Další část určitě bude o takzvané směrnici o opožděných platbách, která vlastně platí už více než 10 let a vůbec se neaktualizovala a vlastně není ani příliš funkční. Přestože tahle směrnice měla vlastně zabránit opožděným platbám, tak dnes ve stanovené době splatnosti proběhne v Evropské unii zhruba 40 procent plateb. Tady třeba budu určitě apelovat na Komisi, aby to nebylo jenom v rámci obchodního styku mezi podniky a firmami, ale i třeba v obchodním styku se státem a s veřejnou správou, protože i tam jsou malé a střední podniky často bity za to, že získávají platbu za nějaké zakázky velmi pozdě, v náročných termínech. Malé a střední podniky tu likviditu ale potřebují.Když se ještě podíváme na malé a střední podniky, tak věřím, že řada z nich sní o tom, že prorazí v Evropě. Jak může EU českým podnikům pomoci zabodovat i v zahraničí? Já o téhle problematice přemýšlím dnes a denně a snažím se našim českým podnikům pomoci, co nejvíc to jde. Obecně bych začala tím, že určitě je potřeba odstraňovat veškeré překážky, které ještě na vnitřním trhu jsou. Musím říct, že jich je pořád dost Jsme sice velmi hrdí na to, že se podařilo jednotný trh vybudovat, ale firmy stále nemohou fungovat v evropských zemí přesně tak, jako fungují v ČR. Druhou věcí je, že je potřeba o českých podnicích a jejich příbězích více mluvit venku. Jsme skvělí, máme úžasné podniky, úžasné firmy. Já jsem na ně velmi hrdá a zažívám spoustu momentů, kdy vidím, že jsme ti, kteří opravdu inspirují Evropu a jsme tím známí. Málo kdo si ale uvědomí, že je to opravdu česká firma, že je to český výrobce, i když ten produkt třeba zrovna zná a zná dokonce i značku. Musíme tedy ukazovat naši dobrou praxi a inspirovat Evropu. Jsem velkým podporovatelem kulturních a kreativních průmyslů a v současné době třeba pořádám workshopy, kde se se zástupci těchto odvětví bavíme o tom, kde jsou podle nich překážky pro další rozvoj a co konkrétního by jim pomohlo. Takže pro mě je tohle vlastně zadání. Já se snažím naslouchat tomu, jaké jsou konkrétní potřeby a s tím zadáním budu pracovat dál, takže věřím, že tohle cesta je. Ono se to zdá jako maličkosti, které někdy vypadají nudně, protože třeba firmy říkají, že nemají všechny informace, že jich potřebují dostat víc, že vlastně neví, kde ty informace hledat, jak se dostat k prostředkům, jak se dostat ke kontaktům, k radám. My, jako politici, bychom v tomhle tudíž měli být k dispozici. Měli bychom být na firmy hrdí. Na podnikání obecně bychom měli mít hrdí a měli bychom být k dispozici, když něco v legislativě tu firmu trápí, a měli bychom pracovat na zlepšení.Pokud se nemýlím, tak jste jednou z poslankyň, které jsou podepsané pod návrhem usnesení Evropského parlamentu k reakci Evropské unie na zvyšování cen energií. Jak hodnotíte reakci EU na současnou energetickou krizi? Děláme dost pro to, abychom zimu přečkali nějak důstojně, ať už se jedná o domácnosti nebo o podniky?Ano, já jsem na tomhle návrhu usnesení pracovala jakožto koordinátorka Renew Europe ve výboru pro průmysl, výzkum a energetiku. Tu rezoluci přijala velká většina Evropského parlamentu napříč politickým spektrem. Vlastně bylo nakonec i velmi uspokojující vidět, že ten názor napříč celým spektrem je silný. Jasné stanovisko Evropského parlamentu k tomu, jak se vypořádat s energetickou krizí, se týkalo vlastně hlavně toho, jak to udělat, aby přijímaná opatření neúměrně nezatěžovala lidi a podniky a opravdu jsme se hodně soustředili na zranitelné domácnosti a na malé a střední podniky. Já sama jsem právě tyhle věci do rezoluce prosazovala. Chtěla jsem, aby samozřejmě veškerá opatření byla dočasná a zacílená, což v případě takovéto krize musí být. Vy se ptáte, jak se daří Evropské unii vypořádávat se s energetickou krizí? Já myslím, že dělá, co jde a co může. Někdy bohužel pomaleji, než by to bylo dobré. Ale to je i různé i u členských států, to platí i o České republice. Také bych si představovala, aby se některá opatření dala přijmout dříve, aby byla rozhodnutí rychlejší, ale v zásadě vlastně víme, co musíme udělat. Víme, jak tuto zimu zvládnout, ale zároveň musíme i myslet na to, co bude dál, co bude po této zimě? Myslím si, že některé věci se dějí neustále, ani nejsou vidět, což je jedna z bolístek. Řešení musíme hledat na evropské úrovni společně a musíme mít u toho na paměti, že situace je v jednotlivých členských státech rozdílná. Přece jenom s tím musí počítat i jednotlivé státy, takže i evropská úroveň musí dát nějakou flexibilitu členským státům, aby si uměly udělat i svá vlastní opatření. Dlouhodobé systémové řešení je tudíž potřeba hledat na evropské úrovni, ale i členské státy musí udělat svůj domácí úkol a přiložit ruku k dílu. Vypracovat například nějakou záchrannou síť pro své občany a pro malé, velké firmy, podobně jako tomu bylo i v pandemii a Evropa k tomu právě musí dát nástroje, takže třeba rozvázání pravidel pro veřejnou podporu. Chtěla jsem ještě dodat, že podle mě není úplně dobře zvládnutá komunikace a vysvětlování toho, co se dělá. Na mě, se denně obrací firmy, které neví, jak bude fungovat ten či onen mechanismus nebo kam je možné se obrátit pro podporu. Tohle není kritika vyloženě jenom na českou vládu, která zrovna ukázkově opravdu nekomunikuje. V téhle době je to ale i na samotnou EU. Podnikatelská sféra se často ptá, co pro ně vlastně EU dělá, jak konkrétně pomáhá a někdy mají pocit, že se nic neděje. Ono se toho děje hodně a hodně intenzivně, ale instituce prostě neumí komunikovat, a to je jejich dlouhodobý problém, takže je to pak i na vás.