Situace v Tunisku je podle šéfa unijní diplomacie Josepa Borrella velmi nebezpečná. Unie proto pošle do severoafrické země pozorovací misi. Ve hře je také finanční pomoc od Evropské komise.
Inflace v Tunisku se za minulý rok vyšplhala na 10,4 % a státní dluh nyní čítá 34 miliard eur, tedy skoro 100 % tuniského HDP. S problémy se však potýká nejen tamní ekonomika, ale i demokracie.
„Situace v Tunisku je velmi nebezpečná,“ prohlásil šéf unijní diplomacie Josep Borrell na tiskové konferenci po jednání ministrů zahraničních věcí EU, které se odehrálo minulý týden. Ministři se dohodli mimo jiné na tom, že do země vyšlou pozorovací misi.
„Jsem ráda, že se ministři zahraničí shodli na společné výpravě do Tuniska. Ne všichni si uvědomují rizika, která nás můžou čekat. Pokud se v Tunisku nezlepší ekonomická situace, budeme čelit obrovské migrační vlně,“ okomentovala plánovanou výpravu italská premiérka Giorgia Meloniová.
Právě Itálie pociťuje krizi v Tunisku nejvíce – z nejnovějších dat italské finanční policie Guardia di Finanza vyplývá, že Tunisko se v letošním roce stalo hlavním zdrojem migrantů proudících do EU. Jen letos se přes Středozemní moře vypravilo přes 20 000 lodí.
„Zájem o emigraci mezi Tunisany a Tunisankami roste přibližně od roku 2018. Souvisí to především s prohlubujícími se ekonomickými problémy, které vedou obyvatele k tomu, že raději riskují vlastní život,“ uvedla pro EURACTIV.cz Tereza Jermanová, výzkumná pracovnice Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).
Expertka také upozornila, že ekonomické problémy se od roku 2019, kdy nastoupil do úřadu současný prezident Kaís Saíd, zhoršují. „Můžeme tak bohužel očekávat, že i snaha opustit zemi bude navzdory rizikům spojeným s ilegální migrací růst,“ dodala Jermanová.
Autokratické směřování země je překážkou pro mezinárodní pomoc
O záchraně tuniských veřejných financí již několik měsíců jedná Mezinárodní měnový fond (MMF). V několika posledních měsících jsou ovšem jednání na mrtvém bodě a MMF plánovanou půjčku Tunisku zatím neposkytl, země totiž nejprve musí projít reformou.
Arabské jaro, které v řadě zemí Blízkého východu odstartovalo demokratické směrování, vypuklo v roce 2010 právě v Tunisku. Demokratický vývoj je však od nástupu prezidenta Saída v ohrožení. Toho přitom ve volbách v roce 2019 zvolilo více než 70 % voličů.
Po nezvládnuté pandemii a silných protivládních protestech v roce 2021 prezident Saíd odvolal vládu, pozastavil činnost tuniského parlamentu, ujal se řízení exekutivy a pozastavil platnost části ústavy. Minulý rok pak představil novou ústavu, kterou lidskoprávní skupiny označily za autokratickou. Nově totiž dává hlavě státu rozsáhlé pravomoci bez jakékoli kontroly jiným orgánem a v podstatě znemožňuje jeho odvolání z funkce.
„Saíd pro mnohé představoval naději, že se konečně podaří příslibům revoluce dostát. To se nejen nepovedlo, protože za jeho vlády se ekonomická situace ještě víc zhoršila, ale za své přitom vzaly i pracně budované demokratické instituce, včetně ústavy chránící lidská práva a svobody,“ uvedla Jermanová.
„Sen o spravedlivějším uspořádání ale rozhodně nezemřel, ani v Tunisku, ani jinde v regionu, i když se teď zlepšení tuniské situace jeví víc nepravděpodobné, než kdy dřív,“ dodala expertka, která mimo jiné působí i na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Spolupráce s Tuniskem se netýká jen migrace
Zhoršující se lidskoprávní i ekonomická situace v Tunisku znepokojuje i Evropskou unii.
„Jako dlouhodobý partner Tuniska jsme rovněž velmi znepokojeni zhoršující se hospodářskou situací a zejména sociálními dopady, které to může mít,“ uvedl před měsícem Borrell.
„Z hlediska migračních toků je Tunisko významným regionálním partnerem pro EU. Znepokojuje nás ovšem stav demokracie v Tunisku a vznášíme to jako varovný signál. Na druhou stranu musí spolupráce s Tuniskem zůstat co nejširší,“ uvedl před jednáním ministrů minulý týden český ministr zahraničních věcí Jan Lipavský (Piráti).
Zvýšený příliv migrantů je přitom jen jedním z důvodů, proč je pro EU dobré spolupráci s Tuniskem udržet. Dalším důvodem je mimo jiné fakt, že přes Tunisko vede plynovod Transmed, kterým do Itálie proudí plyn od jejího momentálně největšího dodavatele – Alžírska. Itálie se navíc loni stala pro Tunisko hlavním obchodním partnerem a předstihla i Francii, která žebříčku dlouhodobě dominovala.
Za zmínku stojí i plánovaný projekt propojení sítí elektrické energie mezi Itálií a Tuniskem, pro který EU nedávno schválila půjčku ve výši 300 milionů eur. Projekt by mohl z Itálie udělat hlavní „energetický uzel“ pro celou Evropu. Spojení s Afrikou pro dovoz elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů navíc zapadá do evropské strategie, jejímž cílem je odstranit závislost na plynu z Ruska.
I proto Itálie požaduje, aby Mezinárodní měnový fond půjčku ve výši 1,9 miliardy dolarů odblokoval. Panují obavy, že bez peněz dojde k ještě hlubší destabilizaci země, která by mohla podnítit novou migrační vlnu.
„Největším problémem je dohoda s Mezinárodním měnovým fondem. Bude zapotřebí velkého diplomatického úsilí k přesvědčení Tuniska i zástupců Mezinárodního měnového fondu,“ uvedla italská premiérka před summitem evropských lídrů minulý pátek (24. 3.).
Mezinárodní věřitelé ale chtějí odblokovat finance až poté, co prezident Saíd zajistí dalekosáhlé reformy. Tlačí na to především Spojené státy.
Komise nenechá Tunisko na holičkách
V pondělí (27. března) se do Tuniska vypravil i evropský komisař pro hospodářství Paolo Gentiloni. Komisař italského původu zdůraznil význam partnerství mezi Tuniskem a EU. V této fázi je podle něj nutné vyvinout větší úsilí k dosažení dohody s MMF tak, aby mohli další partneři, zejména EU, podpořit zemi finančně i technicky.
„Chceme pokračovat v naší spolupráci – nenecháme Tunisko na holičkách,“ dodal Gentiloni.
To potvrdilo i jeho další prohlášení, ve kterém uvedl, že Evropská komise je připravena zvážit další makrofinanční pomoc Tunisku, pakliže splní dané podmínky.
„První podmínkou je přijetí nového programu čerpání půjčky od Mezinárodního měnového fondu. Je nezbytné, aby se tak stalo co nejdříve,“ upozornil Gentiloni.
Podle Jermanové EU i Spojené státy v zemích Blízkého východu dlouhodobě usilují o stabilitu, případně o omezení migrace. „Zájem o stabilitu je patrně vedl k tomu, že podemílání tuniských demokratických institucí dlouho sledovaly bez patrnější snahy se vůči tomu vývoji vymezit. Sázka na nového autoritáře ale nevyšla a Tunisko je nyní méně stabilní a předvídatelný partner, než kdy jindy. Přehodit výhybku teď ale bude velmi těžké, i kdyby mezinárodní tlak podstatně vzrostl,“ uzavřela odbornice.
