Příhraniční regiony se sdružují do tzv. euroregionů a společně dělají řadu aktivit. EU finančně podporuje zejména setkávání lidí ze sousedících států, kulturní projekty nebo propojení hasičů či zdravotníků. Mohou ale euroregiony a přeshraniční spolupráce pomoci s výzvami dneška, jako je ozelenění ekonomiky? V rozhovoru pro EURACTIV.cz odpovídá Rüdiger Kubsch, jednatel Euroregionu Labe na saské straně.
Proč existuje něco jako euroregiony? Co je vlastně vaše práce?
Hlavní myšlenkou euroregionů je metaforicky „stavět mosty“ přes hranice. V 90. letech, když euroregiony vznikaly, to znamenalo mosty ze zemí EU do neunijních států. Tyto země se od sebe velmi lišily, ať už legislativou nebo sociálním systémem. Pokud tedy lidé nebo instituce v nich chtěli začít dělat nějaké přeshraniční aktivity, tak potřebovali poradit.
Důležitou součástí práce euroregionů byl kromě poskytování informací také – a to platí i pro dnešní dobu – networking. Bez euroregionů by k propojení institucí a lidí na odlišných stranách hranice zřejmě nedošlo. Dnes je většina zemí Evropy v Evropské unii a euroregiony hledají svou budoucí roli. V současné době se euroregiony zaměřují hlavně na podporu malých přeshraničních projektů. Strategická idea euroregionů se ale podle mě bohužel poněkud vytratila. Státy toho mají dnes jako členové EU mnoho společného, a není tedy nutné překonávat rozdíly tak jako v 90. letech. Naštěstí pro euroregiony ale není spolupráce samovolný proces. Je to něco, na čem se musí pořád pracovat. Musíte lidem neustále připomínat, že řada věcí by mohla být lepší, pokud by se dělala společně.
Navažme na to zmiňované stavění mostů. Co je na řadě po něm? Co je cílem euroregionů?
Cílem je naučit lidi, aby o sousední zemi nepřemýšleli jako o cizí zemi, ale jako o partnerovi. Většinu příhraničních regionů trápí to, že jsou vzdálené centrům, a tedy institucím. Jsou si ale blízké navzájem a v tom se skrývá potenciál. Lidé v těchto regionech by proto měli přemýšlet nad tím, jak takový potenciál mohou využít. A tyto myšlenky v nich chceme vyvolat. Tedy, že řada věcí od turismu přes ochranu životního prostředí po opatření proti povodním lze dělat lépe a k většímu prospěchu obyvatel ve spolupráci se sousední zemí. Mnohdy je ale těžké takové spolupráce dosáhnout, jde totiž zejména o spolupráci veřejných institucí a služeb, které naráží na regulace.
Co z toho tedy regiony mají? Je spolupráce díky organizaci, jako je euroregion, třeba efektivnější?
Může to vést k větší efektivitě a může to také kompenzovat určité nevýhody, které příhraniční regiony mají. Díky tomu, že existují euroregiony, získaly příhraniční oblasti silnější hlas. Mohou být slyšet na vyšších úrovních. Euroregiony mají své struktury, kontakty, a dělají spolupráci snazší. Mají i svou evropskou asociaci, právě náš Euroregion Labe je v ní velmi aktivní, jsme členem výkonného výboru. To je velmi důležité pro prosazování zájmů příhraničních regionů v Bruselu.
V česko-saském pohraničí se při odklonu od uhelného průmyslu spoléhají na vědu a výzkum
Potkat se u piva má smysl
Kromě toho se euroregiony věnují podpoře příhraničních oblastí z evropských fondů a podílí se na některých projektech. Co to je za projekty?
Podporujeme mnoho projektů z Fondu malých projektů. V našem euroregionu to bylo za minulé sedmileté dotační období 250 projektů. Většina z nich jsou tzv. people-to-people projekty, v rámci kterých se lidé z opačné strany hranice setkávají. Na vyšší úrovni je snadné si z těchto měkkých projektů utahovat, lidé tam říkají: „Lidé se potkají u piva. Jaký to má smysl?“. Roky lobbování je ale přiměly pochopit, že pro spolupráci nejprve potřebujeme nějaký základ a prostředí důvěry. Musíte se znát a vědět, jak kolegové na druhé straně hranice přemýšlí. Právě k tomu slouží people-to-people projekty. Kdybych měl dát konkrétní příklad, byly by to Česko-německé kulturní dny v Drážďanech. Letos se bude konat už 25. ročník, Euroregion Labe za touto událostí stojí už nějakých pět, šest let.
Jste jednatel Euroregionu Labe, do kterého se na české straně řadí Ústecký kraj a na německé straně Sasko. Uhelné oblasti, které čeká v následujících letech odklon od uhlí a ozelenění celé ekonomiky. Může i v tomto nějak pomoci euroregion?
V této otázce musíme jít o krok zpět a ptát se, jak může být prospěšná přeshraniční spolupráce. Jenže aby v tomto přeshraniční spolupráce fungovala, musí o tom mít sousedící regiony podobnou představu. V tomto případě je ale mezi Českou republikou a Německem stále velký rozdíl. Sasko sice není zrovna nejprogresivnější oblastí Německa, ale přesto se idea nutnosti ozelenění dočkala politického přijetí. V Česku naopak velmi často vidím, že je toto téma vnímáno jako vnucování západní nebo německé zelené ideologie. Zelená dohoda EU je často zmiňována jako něco negativního. Slyšel jsem lidi dokonce říkat, že je to něco hloupého a nebezpečného pro průmysl. Na tom se zkrátka neshodneme. Na jedné straně máme alespoň přijetí toho, že zelená transformace je nutná a musíme se s tím vyrovnat, a na straně druhé panuje názor, že to nutné vůbec není. Na české straně nevidím politiky, kteří by o tom mluvili otevřeně. Kteří by diskutovali o tom, co se bude dít následujících třicet let. Je to dlouhodobý proces a my jako euroregion se můžeme alespoň pokusit přenést myšlenku, že to, co je tady vnímáno jako zelená ideologie, žádná ideologie není, že je to něco normálního.
Často si aktéři a instituce vůbec neuvědomují, že jim přeshraniční spolupráce může v jejich práci včetně zelené transformace pomoci. Takže je na to můžeme upozornit. Ptát se, jestli nepřemýšleli v této oblasti o přeshraniční spolupráci a provést je prvními kroky – poskytnout jim kontakty, zajistit návštěvy, uspořádat akce nebo finančně podpořit studie.
Přeshraniční spolupráce je podpořena z unijního dotačního programu Interreg. Ten se v současném dotačním období 2021-2027 zaměřuje i na témata jako změna klimatu nebo inovace. Mohou tedy regiony využít peníze na spolupráci v ozelenění?
Ve skutečnosti nejde o klimatickou změnu jako takovou, ale o adaptaci na klimatickou změnu. To znamená, že budou podpořeny hlavně opatření na vypořádání se s přírodními katastrofami. Jsem si jistý, že hodně peněz půjde na vybavení hasičů a vybavení potřebného pro řešení přírodních katastrof, jako jsou povodně a podobně. Částečně se program soustředí na ochranu životního prostředí, ale nikoliv vyloženě na ochranu klimatu. Neočekávám, že se budou financovat například potřebné obnovitelné zdroje energie.
Další priorita je sice opravdu zaměřena na podporu inovací, a to pro malé a střední podniky. Nejsem si ale jistý, zda to bude fungovat. Je to vůbec poprvé, co se mohou malé a střední podniky zapojit do programu Interreg. Jsem ale skeptický. Nevím, jestli podniky o něco takového vůbec mají zájem. Program je totiž poměrně složitý a byrokratický. A pokud jde zrovna o inovace, existuje spoustu jiných zdrojů podpory. Zatím mnoho případů přeshraniční spolupráce v inovacích a propojení byznysu se sektorem výzkumu a vývoje nevidím.
A měly by tedy podle vás přibývat, právě ze zdrojů, jako je Interreg?
Určitě. Velmi jsem za to lobboval. Problém je, že například projekty univerzit jsou často neprůchozí v monitorovacím výboru. Bylo to tak v minulém programovém obdob a obávám se, že se to nezmění. Nadále totiž převládá negativní přístup k těmto projektům ve smyslu: „Co vlastně dělají? Jen vyprodukují studii. To není nic reálného, jen studie“. A to je škoda, protože region, který se má transformovat, potřebuje inovace, univerzity a studie a hlavně vzdělané lidi. Potřebuje je udržet a nalákat. To je ale s takovým přístupem těžké.
RescEU: Jak EU bojuje s přírodními katastrofami, jako je požár na ostrově Rhodos
Lidé dnes nemají na spolupráci čas
Mám dojem, že máte z toho, jak program funguje rozporuplné pocity…
V tomto jsem k současnému programu velmi kritický. Nesoustředí se totiž na výzvy, kterým region ve skutečnosti čelí. Peníze se místo toho budou investovat do vybavení hasičů – to je sice nutné, ale neorientuje se to na budoucnost regionu, mělo by to být tedy financováno z jiných zdrojů. Utratit zhruba čtvrtinu obálky na turismus mi také nepřijde optimální…
Jak tedy hodnotíte spolupráci Česka a Saska, kde vidíte hlavní úspěchy, a co by se naopak dalo zlepšit kromě zmiňovaného směřování peněz?
Začnu tím pozitivním – na úrovni institucí se podařilo vytvořit spoustu spojení, které jsou nyní stabilní a dobře fungují. Naopak trochu smutné je – a teď mluvím z vlastní zkušenosti –, že dříve bylo pro lidi více automatické přeshraniční projekty dělat. Dám příklad třeba německého dětského fotbalového týmu. Někdo přišel s nápadem na přeshraniční projekt s českým týmem. Všichni řekli, že je to skvělý nápad, nikdo nikoho nemusel moc přesvědčovat a lidé se do toho pustili. Dnes mi přijde, že lidé už nemají na takové věci čas, takže je musíte více podněcovat. Je to škoda.
Jaká je tedy budoucnost přeshraniční spolupráce?
Budeme v tom pokračovat. Existuje mnoho aktivit, které je zkrátka třeba do budoucna podporovat. Nikdo nezpochybňuje například podporu škol. Já bych se rád zaměřil na rozvoj přeshraniční spolupráce ve veřejných službách, například ve zdravotnictví.
Uhelný fond bude pravděpodobně pokračovat i po roce 2027. Vyčerpat ten první bude ale výzva
