EU se rozhodla zaměřit svou pozornost na textilní průmysl, který je čtvrtým největším znečišťovatelem životního prostředí a třetím největším spotřebitelem vody. Opatření jsou určitě potřebná, ale musíme je ustát, zaznívá ze strany textilního průmyslu. Pokud by se je povedlo zavést správně, mohlo by to pro české výrobce znamenat novou příležitost.
Na posledním červencovém plenárním zasedání před letní pauzou schválil Evropský parlament směrnici o ekodesignu. Ta se vedle mobilních telefonů a baterek z velké části soustředí i na textilní průmysl, který v současné době patří k největším znečišťovatelům životního prostředí. A to v průběhu celého životního cyklu textilu – od výroby přes jeho užívání až po jeho rychlý konec na skládce.
V praxi tak jde o přenesení požadavků Green Dealu i do oblasti textilu a oděvů. Je to totiž právě textilní průmysl, který patří k jednomu z největších znečišťovatelů životního prostředí.
V celkovém srovnání má textilní průmysl čtvrtý největší negativní dopad na životní prostředí a změnu klimatu, a dokonce třetí největší vliv na spotřebu vody. Jen za 15 let, od přelomu milénia do roku 2015, celosvětová výroba vzrostla téměř na dvojnásobek. A růst by měla i nadále. Do roku 2030 by se měl celkový objem výroby textilu vyšplhat o dalších 63 procent, tedy ze současných 62 milionů tun na celkem 102 milionů.
Každý rok se tak pouze v Evropské unii vyřadí celkem 5,8 milionu tun textilních výrobků – v přepočtu to znamená zhruba 11 kilo na osobu textilu ročně. Všechen tento odpad končí z 80 procent na skládkách nebo ve spalovnách. Drtivou většinu, přesně čtyři pětiny, přitom tvoří oblečení.
Předpovídání nových trendů pomocí AI
Zatímco na jedné straně stojí astronomická a stále rostoucí čísla nově vyrobeného a vyhozeného oblečení, na straně druhé stojí výrobci fast fashion. Ti vyzývají prostřednictvím marketingových kampaní k rychlému nakupování posledních trendů, upozorňuje magazín Slow Femme, zaměřující se na rychlou módu a její ekologické i sociální dopady.
Cílem rychlé módy není vyprodukovat kvalitní a dlouho sloužící oblečení, ale nabízet zákazníkům nejnovější a hlavně levné módní kousky, ušité za minimální náklady na materiál a co nejnižší cenu tovární výroby. Cílem pro velkovýrobce tak je vyrobit oblečení, které na sebe zákazník vezme jen párkrát, což méně kvalitní materiál „vydrží“, a následně s příchodem nové módní vlny prodat další krátkodobou náhradu za původní kousky šatníku.
Jak předpovídá dříve vzpomínaný výzkum, ani rychlá móda už ale není dostatečně „rychlá“. Ta totiž dovede vyrobit novou kolekci v řádu týdnů až měsíců, ale tzv. ultra-fast fashion to zvládne za pouhé dva týdny. Zatímco tradiční fast fashion se orientuje spíše na vykrádání menších originálních designérů, ultra-fast fashion čerpá inspiraci přímo od svých zákazníků.
Využívá k tomu strojové učení a umělou inteligenci, s jejíž pomocí analyzuje sociální sítě svých spotřebitelů a mapuje, zda se například v jejich vyhledávání neformuje nový módní trend. Pokud vyhodnotí, že ano, rychle podle něj vytvoří návrh a nabídne první kousky na svém e-shopu.
Nová pravidla ekodesignu mají prodloužit životnost výrobků, vyvolávají ale obavy o konkurenceschopnost EU
Příležitost pro český textil?
Právě to, jak výrobci podporují rychlou spotřebu oblečení, je podle Evropské komise i členských států hlavním zdrojem problému.
„Primárně je odpovědnost na straně výrobců,“ uvedl na dotaz redakce Ondřej Charvát z ministerstva životního prostředí (MŽP).
Nově by tak výrobci textilu měli být zahrnuti do systému rozšířené zodpovědnosti (EPR), podobně jako to funguje například u obalů nebo vybraných jednorázových plastových výrobků. Tím by měl podle MŽP být posílen trh s použitým textilem i jeho recyklace.
Jak navrhla Evropská komise, výrobci by měli navrhovat textilní výrobky tak, aby byly odolnější a snáze opravitelné, nebo aby obsahovaly povinné procento recyklovaných látek z dříve vytříděného textilního odpadu.
„Určitě nelze polemizovat s tím, že zavedení opatření, která by zajistila udržitelnost textilní a oděvní výroby, je potřebné,“ uvedl pro redakci ředitel Asociace textilního-oděvního-kožedělného průmyslu Jiří Česal.
„Český textilní a oděvní průmysl tuto ekologickou výzvu přijímá a udělá vše, co bude v jeho silách, aby se se zaváděnými opatřeními se ctí vyrovnal,“ dodal. Má však jednu podmínku – aby platily rovné podmínky pro výrobce v EU i ve třetích zemích.
Mezi výrobci panuje zásadní obava, že tomu tak nebude – a že si nevyhovující zboží ze třetích zemí cestu do Evropské unie přeci jen najde. „Strategie se nezavádí v nějakém izolovaném prostředí, naopak v textilním a oděvním byznysu jde o velmi jemné globální předivo, které je hodně citlivé na vnější zásahy. Pohybujeme se zde na velmi tvrdém konkurenčním mezinárodním kolbišti,“ uvedl Česal.
Výraznou překážkou představuje také velmi ambiciózní deadline, který Komise pro přechod textilního průmyslu k cirkulární ekonomice stanovila již na rok 2030. Česal upozorňuje především na to, že některá související opatření, jako je například zavádění digitálního pasu výrobku, přitom zatím nemají jasné parametry.
Z nařízení by však podle něj mohl český textilní a oděvní průmysl profitovat, pokud by byly všechny nároky na výrobce zaváděny dostatečně efektivně. „Zřejmě by to znamenalo konec jedné éry konkurence cenově neúměrně podhodnoceného zboží ze třetích zemí, a to samo o sobě otevírá prostor pro rozvoj zvláště domácích oděvářů,“ dodal Česal.
Recyklát jako alternativa fast fashion
Naopak pro ty zákazníky, kteří by nebyli ochotni dát za oblečení, byť vyšší kvality, více peněz, by mohl vzniknout prakticky nový segment prodeje textilu. „Touto alternativou může být nový oděv s vyšším obsahem recyklátu na úkor kvality, ale recyklovatelný a hlavně levnější,“ odhaduje Česal. Takový produkt by dokonce v budoucnu mohl postupně nahradit dominantní pozici fast fashion.
Přestože je vysoký obsah recyklátu jednou z hlavních priorit, které Evropská komise ve své strategii stanovuje, výrobci upozorňují na technologické překážky, které jim leží v cestě. Ne vždy a za všech okolností lze s recyklátem dosáhnout lepších vlastností výrobku. Požadavek na vyšší procento recyklace, která u textilu v současné době dosahuje pouze zhruba jednoho procenta, tak je částečně v rozporu s vyšší odolností oblečení.
Opětovným uváděním použitého textilu zpět na trh se zabývá například firma Potex, která provozuje napříč městy i obcemi kontejnery na textil. Ta podle svých statistik najde pro celkem 36 procent odevzdaného textilu uplatnění u charitativních organizací a dalších 59 procent pak putuje k recyklaci. Zbylých 5 procent je nerecyklovatelný odpad, vysvětlila pro EURACTIV.cz brand managerka Potexu Kateřina Kučerová.
Samotnou strategii stejně jako vůli řešit problém celosvětově se hromadícího textilního odpadu sice vítá, ale stejně jako Česal upozorňuje na rizika, která se pojí s krátkým časovým horizontem, během kterého by se prakticky celý dosavadní systém měl proměnit.
„Myšlenka je to krásná a budeme doufat, že se i naplní. Podle mého osobního názoru je to ale nereálná představa. Stačí se podívat na statistiky růstu prodejů a zisků společností prodávajících fast nebo dokonce ultra fast fashion,“ popsala.
Aby se podařilo nějaké změny skutečně dosáhnout, musí podle Kučerové nejprve vzniknout legislativní rámec, který nařídí výrobcům využívat recyklovaná vlákna ve většinovém množství při výrobě oděvů. „Bez toho nebude zajištěn odbyt těchto vláken, protože jsou stále dražší než primární surovina. Zároveň je potřeba zavést již zmiňovanou rozšířenou odpovědnost výrobců,“ popsala. Dále je také nutná podpora dalšího výzkumu a vývoje.
V neposlední řadě je samotný ekodesign výrobků, který musí myslet na to, aby použité materiály bylo možné dlouho využívat a na konci cyklu znovu recyklovat na nová vlákna, doplnila Kučerová.
Nutná je podle ní ale i změna ve vnímání většinové společnosti, která si stále neuvědomuje pravou cenu, kterou všichni platíme za levné a nekvalitní oblečení.
Výdrž baterie, odolnost proti pádům nebo dostupnost dílů. EU chystá „ekodesign“ i pro mobily a tablety