Klimatická konference COP28 a diskuse o budoucí podobě Fondu ztrát a škod jsou v plném proudu. Mezi její účastníky patří také český premiér, který se do jednání zapojil minulou sobotu. Na jeho cestě jej doprovázel také vládní zmocněnec pro biodiverzitu Ladislav Miko. Ten v rozhovoru pro Euractiv.cz říká, že Česko zatím do Fondu ztrát a škod nepřispívá, přesto ale může v řešení důsledků klimatické změny v zemích třetího světa sehrát svou roli.
Ladislav Miko je vládní zmocněnec pro biodiverzitu, poradce prezidenta pro životní prostředí a udržitelnost, docent cytologie, zoologie a ekologie, a bývalý ministr životního prostředí. Řadu let působil také v Evropské komisi.
Česko dalo pro klimatickou konferenci COP 28 mandát pro vyjednávání představitelům Evropské komise a španělského předsednictví Rady EU. Proč se tedy účastní i česká delegace? Jaké to má praktické důvody?
To je úplně jednoduché. Evropa přijíždí na tyto konference s pozicí, kterou schválí Rada a na které se všechny členské země dohodly. Až potud by nebylo třeba, aby tady byly jednotlivé členské země zastoupeny, nebo ne na tak vysoké úrovni. Nicméně vtip je v tom, že na mimoevropských mezinárodních jednáních dojde v závěrečných dnech k tomu, že se musí ta výchozí pozice v některých bodech při hledání kompromisu s partnery z ostatních částí světa nějakým způsobem posunout. A protože ani předsednictví, ani Evropská komise nemůže takový posun udělat bez toho, aby to bylo odsouhlaseno standardně všemi členskými zeměmi, je zcela nezbytné, aby právě pro dolaďování kompromisů byla možnost ten unijní schválený mandát posunout nebo změnit. A k tomu je třeba, aby se země jednak koordinovaly a jednak aby se shodly – aby daly mandát předsednické zemi, že to (změnu původního mandátu) smí udělat. A většinou jde o velké věci, o peníze nebo nějaké závazky a podobně. Takže to nemohou udělat techničtí pracovníci a musí se to opravdu odsouhlasit na nejvyšší úrovni, což bývá úroveň ministrů, někdy dokonce i šéfů národních vlád a států.
A druhý důvod je zcela pragmatický. V rámci OSN sice Evropská unie má právo vystupovat jménem jednotlivých členských zemí a hlasovat počtem hlasů, kolik je členských zemí. Nicméně členské země, za které EU může hlasovat, musí být formálně na tom jednání akreditovány, musí být přítomny. To znamená, abychom měli jako Evropa těch 27 hlasů, tak tam těch 27 reprezentací musí být přítomno. Nemůžeme tam poslat jen Španěly s tím, že to nás vyřídí.
Pokud jde o účast českého premiéra, co stěžejního se podle vás za těch krátkých zhruba 24 hodin, kdy jsme v Dubaji byli, stihlo udát?
Zaslechl jsem na konferenci od docela významných lidí, že již teď se dá říct, že je konference úspěšná. Protože ona měla, z hlediska politických cílů, vymezeno pět základních okruhů. Ten pátý byl tím nejdůležitějším – schválení jednak peněz a jednak způsobu, jakým se budou uvolňovat k využití toho Loss and Damage Fund, tedy Fondu ztrát a škod, pro nejchudší země zeměkoule, na které ale zároveň nejvíc dopadá klimatická změna. K dohodě došlo již když jsme přiletěli, takže toto je odškrtnuto. Navíc se tam vybralo docela hodně peněz. Je tam 400 milionů dolarů ročně, což je objem, který samozřejmě z hlediska velikosti škod zdaleka nestačí. Když na to ale koukáme z hlediska toho, kolik jsme schopni efektivně využít, aby se ty škody kompenzovaly nebo napravily, tak už jde o docela signifikantní objem peněz. Takže tohle už je úspěch, a to se stalo právě v těch dvou dnech, kdy jsme tam byli.
Druhá část, co se stalo. Pro každou tu klimatickou konferenci je velmi důležité zmapování politického nastavení. A k tomu slouží právě úvodní panel šéfů vlád nebo šéfů států, prezidentů a králů, kde se prezentuje odhodlání a míra ambice jednotlivých účastníků v dané problematice. A to na této konferenci opět bylo deklarováno – tedy že je velký zájem a že si navíc většina těch lídrů uvědomuje, že nejsme na té trajektorii a že je třeba přidat. Protože zaznělo z úst mnoha z nich, v podstatě ať už v projevu našeho pana premiéra, generálního tajemníka OSN, anglického krále i představitelů dalších významných zemí, že evidentně z údajů, které máme, to zatím nevypadá, že bychom se jen mohli přiblížit, natož pak splnit ten cíl 1,5 stupně maximálního oteplení globální teploty. Takže už nastavení atmosféry právě v tom úvodním segmentu je důležité – a to si myslím, že se za ty dva dny stalo.
Jen doplním, že cíl je nepřekročit 1,5 °C v rozdílu od doby předprůmyslové éry. Už v současné době se nacházíme na úrovni 1,3 °C, tudíž ta trajektorie opravdu není příliš pozitivní.
Je třeba říct, že 1,3 °C nám vychází jako průměrné číslo, ale letos jsme měli takový zajímavý rok, kdy opět nastala perioda s El Niñem, kdy jsou ty projevy výraznější. Ten letošní rok bude – a už teď je to zcela jednoznačné, bez ohledu na to, jak dopadne prosinec – nejteplejším rokem na zeměkouli od dob, co se to měří. Už v létě jsme měli právě periodu, kdy byla globální teplota mnohem vyšší než 2 °C nad průměr, který je obvyklý. V průměru se to samozřejmě opět trochu rozpustí – ale už to byl jasný indikační moment, kdy jsme si uvědomili, že to není něco, co by se nemohlo stát, ale že k tomu spíše směřujeme.
Boj s klimatickou změnou může být příležitostí pro české firmy
Vraťme se na moment k tomu Fondu ztrát a škod. Myslíte si, že částky, které momentálně zaznívají na té konferenci, budou těm nejchudším zemím G77 stačit?
Netroufám si momentálně říct, jestli věta „bude stačit“ je ta pravá. Ono to má ty dvě roviny, o kterých jsem mluvil. Ono to nemůže stačit na pokrytí všech ztrát a dopadů klimatické změny. Ale současně implementační kapacita, schopnost ty peníze smysluplně využít, je také omezená. A já si myslím, že objem, který se zatím podařilo dát dohromady, je tak hraniční k tomu, co se dá rozumně utratit, tedy aby se to opravdu jenom nespotřebovalo. Takže na jednu stranu bychom potřebovali více, ale na druhou stranu se musíme naučit ty peníze používat, musí být pod velmi silnou kontrolou a přijímací strana musí být schopná je účelně využít. A já si myslím, že začínat v tomhle objemu je docela solidní.
Možná bych jen pro ujasnění dodala, a když tak mě prosím opravte, že distribuce peněz do těchto oblastí nefunguje primárně tím způsobem, že by se tam zasílaly obálky s penězi. Ale spíše tak, že se tady v Česku například zaplatí nějaká společnost, která tam poskytne nějaké své služby v rámci adaptačních opatření.
Dokonce bych řekl, že ani tak, ani tak. Jde spíše o to, že se musí připravit projekt, který nějakým způsobem reaguje (na dění v zemi třetího světa) a ten projekt potom provádí ten, kdo ho umí. Může to být formou služby a může to být formou, že se uvolní peníze na to, aby se taková služba někde koupila – nemusí to být nutně od toho daného donora. V každém případě to nefunguje tak, že by se někam posílala obálka, protože to je podle dosavadních zkušeností velmi neefektivní, lehce to vede ke korupci a ke zneužití. A tím pádem by ty peníze neplnily účel.
Jak myslíte, že je právě v tomto ohledu Česko ambiciózní? Jak Fond podporuje?
Explicitně, přinejmenším prozatím, do Fondu ztrát a škod nepřispíváme. Ale můžeme přispět právě tou implementační kapacitou. Máme firmy i technologie, které v tomto můžou být užitečné, a některé ty věci umíme. Třeba záchranné práce, práce po povodních a po přírodních katastrofách. Takže touto cestou podle mě může Česká republika přispět. Rozsah toho, na co jsme naučeni v Evropě, je ale často mnohem menší proti tomu, co se odehrává (v zemích třetího světa). Stačí připomenout záplavy v Bangladéši nebo v Pákistánu v loňském nebo probíhajícím roce. A to jsou věci, které tak malý stát jako je ČR, sám o sobě dělat nemůže. Ale určitě může významně přispět.
V ČR se často hovoří o tom, že Evropa má velice ambiciózní cíle pro dekarbonizaci vlastního průmyslu, ale že by první měli ekologizovat své fungování větší znečišťovatelé, jako je Čína, Indie nebo jiné země globálního jihu. Myslíte si, že je toto správný pohled na věc? Je to dostatečně konstruktivní?
To je otázka, která má úplně jasnou odpověď. Samozřejmě si nemyslím, že to je správná argumentace. Ono to vypadá na první pohled velmi logicky. Jestliže Evropa produkuje 9 % skleníkových plynů, tak i kdyby vše vypla, tak stejně tam máme přes 90 % těch jiných. Když se na to podíváme z této aritmetické a velmi ploché úvahy, tak to může vypadat, že to smysl nemá. Ale realita je jinde.
EU je v tomto lídrem ve světové diskusi. Ukazuje, čeho je možné politicky dosáhnout i v situaci, kterou zažíváme s řadou krizí. A tím inspiruje. Jednak obyvatele a jednak vlády. A je třeba říct, že například Čína, ale i Spojené státy, Brazílie, Indie – dlouho jsme říkali, že ty nebudou dělat nic a budou se nám smát a Evropa si bude střílet do vlastního kolene – ve skutečnosti už klimatické cíle mají. A je to proto, že si už nemohly dovolit v mezinárodním společenství je nemít. I požadavky jejich vlastních občanů jsou takové, že je k tomu tlačí. Zatím jejich cíle nejsou dostatečně ambiciózní a nestačí. Musí se přidat, a to snad bude diskutováno i na konferenci. Ale zkusím popsat jeden mechanismus, o kterém si myslím, že je dříve nebo později k tomu (dekarbonizaci) donutí.
Všechny tyto země mají poměrně významnou míru rozvoje svého hospodářství, průmyslu, výroby a Evropa je pro ně v podstatě takový „dream“ (snový) trh. Chtějí co nejvíce svých výrobků umístit na tom nejbohatším, evropském trhu. Je tu přes 400 milionů lidí, kteří jsou v zásadě bohatí – a teď nemluvím o tom, že máme samozřejmě i my své chudé.
Evropa je otevřený trh. Ale v momentě, kdy nějakým způsobem nastaví své podmínky a bude trvat na tom, aby stejně platily pro každého, kdo se na něm chce realizovat, tak (exportéři do Evropy) nebudou na evropský trh moci přijít s výrobky, které by nerespektovaly ta evropská pravidla i ve vztahu ke klimatu. Vzniknout by mohla zpětná smyčka, kdy by se některé výroby přesouvaly mimo Evropu, a pak by se levněji dovážely a vlastně by tak konkurovaly evropské výrobě, ale je to ošetřeno evropským přeshraničním uhlíkovým mechanismem (CBAM). Díky němu by se pro mimoevropské výrobce nevyplatilo jít touto cestou, protože by museli doplácet rozdíl způsobený neplněním klimatických požadavků. A od toho už je jen krůček k tomu, že se vyplatí dělat to lépe tak, aby to na evropském trhu mohlo uspět. A v momentě, kdy máte nějakou výrobu a chcete její podstatnou část vyvážet třeba do Evropy, právě s těmi zmíněnými podmínkami, pak se vám nevyplatí výrobu dělit a část dělat podle pravidel a část ne. Takže tím postupným tlakem dojdete k tomu, že se vlastně raději přizpůsobíte podmínkám nastaveným v té části světa, kde chcete uspět. A tento tlak bude sílit – a já jsem osobně přesvědčen, že právě ten bude důvodem, že se postupně i další velké ekonomiky přidají na ambiciózní cestu. Právě proto, aby mohly ekonomicky uspět.
Nevíme, jak ten proces bude rychlý. Potřebujeme, aby to začalo zítra. A je klidně možné, že se to bude ještě pár let motat, než k tomu dojde. Ale pokud zůstane Evropa striktní v tom, že bude říkat: „náš trh je vám otevřený, pakliže budete plnit tyto podmínky“, tak dřív nebo později to nastat musí.
Nicnedělání by přineslo velkou ránu pro životní úroveň
Premiér Fiala na tiskové konferenci před odletem do Dubaje sám několikrát zmiňoval tu argumentaci, že jsme ochotní dekarbonizovat Česko, ale samozřejmě ne za cenu, že se sníží jeho obyvatelům životní úroveň nebo že se sníží konkurenceschopnost českých firem. Myslíte si, že toto je reálná hrozba?
V zásadě je to tak, je to pravda, že to může znamenat zhoršení situace, speciálně když se to kombinuje s tím, co se děje. Nikdo v době, kdy se schvaloval Green Deal, nepočítal s tím, že Putin vlítne na Ukrajinu. Nikdo nepočítal s tím, že se rozhoří konflikt v Izraeli a tak dále. Nicméně to porovnávání by vždy mělo být takové, že srovnáváme věci nebo scénáře, které jsou reálné. To znamená, nesrovnáváme to s ideálním scénářem, ale srovnáváme to s jinou možnou alternativou. A zde to zcela zjevně vypadá tak, že nicnedělání by znamenalo možná větší snížení životní úrovně než to, co musíme dělat kvůli klimatické změně – a co nás bolí. Je třeba říct na rovinu, že to není zadarmo, že to něco stojí, že to nějakým způsobem znamená omezení. Dokonce i některé vyžadované strukturální změny můžou konkrétní byznysy i části hospodářství negativně ovlivnit.
Ale když započteme tu alternativu, kdybychom nic nedělali, tak by ty škody také způsobily zhoršení životní úrovně, a to možná vyšší, než je právě ta „preventivní“ práce. Takže pokud srovnáme cenu nicnedělání s cenou za akci, kterou chceme provádět, tak existují scénáře, kdy ta cena za akci bude nižší než cena za nicnedělání. A v tom vidím cestu, a to je ten koridor, o kterém mluvil i pan premiér. Je ho třeba hledat, ale neexistuje cesta, která bude úplně bez dopadu, to v žádném případě.
Já tím narážím i na to, co se v posledních měsících děje v Evropě. A to sice, že se zdvihá určitá vlna nevole proti zeleným opatřením a že do jisté míry tato opatření polarizují společnost. To jsme mohli vidět například v Nizozemsku. Může podle vás tato argumentace pomoci vyhnout se vzestupu krajní pravice či populistických sil?
Já jsem trochu v obavách. Už několik let tvrdím, že největší nebezpečí pro transformaci, kterou opravdu udělat musíme, jsme my sami. Lidé totiž chtějí vidět výsledky práce, pokud možno hned. Nebo když ne hned, tak za pár let, v rámci jednoho volebního období. Ale z podstaty věci jsou klimatické dopady dlouhodobé a mají velkou setrvačnost. To znamená, že i když dneska vypneme, což nevypneme, produkci CO2, tak to zlepšení se projeví až po několika letech. Z hlediska politického boje je samozřejmě hrozně jednoduché říct, podívejte se, pět let si tady utahujeme opasky, pět let škrtíme průmysl, pět let tady musíme platit víc za elektřinu a tak dále a na koncentraci CO2 v ovzduší se to skoro neprojevilo, a nikde nevidíme, že by se to zlepšovalo a pořád jsou povodně a tak dále. V politické periodicitě čtyř nebo pěti let se nedočkáme viditelného zlepšení, které by se dalo bezprostředně použít jako argument, a tím pádem jediné, co zbývá jako argument, je, že vidíme ty katastrofy. Populisté nebo lidé, kteří tomu (ochraně klimatu) nefandí, budou argumentovat tím, že nevidí výsledek a že to tedy děláme zbytečně. A protože je to dlouhodobější než politické cykly, tak je tam šance, že opravdu tahle část politického spektra získá podporu a diskuse s vyostří. Je na místě se toho obávat a dá se tomu čelit opravdu jen velmi detailní, kvalitní, a hlavně pochopitelnou argumentací. Cesta ven vede přes vysvětlování toho, co děláme, a těch dalších alternativ. Alternativa není ten sladký a bezstarostný život, o kterém sníme, že by teoreticky nastal. Alternativa je, že problémy, kterým bychom museli čelit, kdybychom nic nedělali, by byly pravděpodobně horší než ty, kterým čelíme teď.
Daří se podle vás současné vládní reprezentaci toto dostatečně zviditelňovat?
Už je skoro klišé říct, že tahle vláda neumí komunikovat. Myslím, že se to dá shrnout asi tak, že určitě se v té komunikaci dá ledacos zlepšit. Je možné přidat, je možné používat jiný jazyk – ale současně platí, že musí být změna i na straně příjemce. Ten rozdíl totiž vidím v některých zemích, kde je ta komunikace vyžadovaná a kde se občané ptají a chtějí sami vědět, jak to je a dostávat odpovědi. A nemají pak pocit, že by jim to bylo nedostatečně komunikované. Ale u nás je to stále v podobě pasivního očekávání a „tak mě přesvědčte“. A to je složité.
A jako poradce prezidenta, jakou roli v tomto může sehrát prezidentská kancelář a prezident sám?
Ano, to jste trefila z mého pohledu hřebík na hlavičku. Prezident nemá exekutivní pravomoci téměř v ničem, co se tohoto týče. Ale může pomáhat dostávat různé strany ke stolu, různé názorové proudy, a právě nechat jejich diskusi k dispozici publiku-občanům, aby si dokázali zmapovat, jak situace vypadá a udělat si na to vlastní názor. A mám velikou radost samozřejmě, už jen ze samotného faktu, že moje pozice existuje. To tady 20 let nebylo. Prezident se také sám explicitně vyjádřil, že životní prostředí a energetika jsou jedny z nejvýše postavených priorit, kterým se chce věnovat a ve kterých chce jít i příkladem. Takže myslím si, že ano, že tomu může pomoci. Myslím si, že to má v úmyslu a v tomto smyslu se docela těším na to, že se to může trochu posunout i komunikačně.
Proč se prezident Pavel letošní klimatické konference neúčastní?
Na to je složitější odpovědět. Konference je momentálně implementační, není ideová a je o tom, co jsou ty národní exekutivy ochotny udělat, aby se naplnily cíle, které byly schváleny již v Paříži. A to je primárně v rukách státní exekutivy. Jinak je tato věc pro pana prezidenta samozřejmě zajímavá, on ji sledoval a v případě, že by z nějakého důvodu nebylo možné, aby by premiér byl přítomen, tak by určitě svou účast také zvažoval.